Zatímco v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy ční k nebi na osm stovek větrných turbín, na druhé straně česko-rakouské hranice, v Jihomoravském kraji, je elektráren pouhých sedm. Krajina má přitom podobný charakter, podobné jsou i povětrnostní podmínky.

Propastný poměr panuje i v celostátním srovnání. V roce 2025 pokryly větrné elektrárny v Rakousku šestnáct procent spotřeby elektrické energie, v České republice na větrné elektrárny připadá dlouhodobě jen jedno procento spotřeby. Ačkoli Česká republika nemá přístup k moři, kde větrné elektrárny vyrábějí energii nejefektivněji, přesto by dle studie Davida Hansliana z Akademie věd mohla pokrýt až čtvrtinu roční spotřeby elektrické energie z větrných elektráren.

Proč je rozdíl mezi Rakouskem a Českou republikou tak propastný?

Dominance veřejného sektoru

Naprostá většina větrných elektráren v Rakousku stojí ve dvou spolkových zemích: Dolních Rakousích a Burgenlandu. Vzpínají se k nebi v rovinaté krajině plné polí, vinic a lužních lesů. Podobně jako i v několika dalších evropských zemích však z jejich provozu neprofitují především soukromé developerské a energetické korporace, ale zemské samosprávy, obce a drobní místní podílníci.

Podle analytika Rakouské asociace pro větrnou energii, Gerharda Maiera, je role rakouského veřejného sektoru v rozvoji větrné energetiky klíčová. Třiačtyřicet procent instalované kapacity větrných elektráren vlastní rakouský stát, spolkové země, tedy obdoba českých krajů, obce, místní komunity a Rakouské spolkové lesy. Dvaapadesát procent připadá na „soukromé společnosti“, jejichž podstatnou část ovšem zpravidla vlastní malí rakouští investoři v rámci modelu „Bürgerbeteiligung“; modelu komunitního financování projektů občany. Zbývajících pět procent pak vlastní přímo energetická družstva nebo komunity.

„Jak státní, tak soukromé projekty větrných elektráren vždy měly a stále mají významný prvek spolupráce s místními lidmi a obcemi,“ uvedl Maier v odpovědích na otázky Deníku Referendum. Mezi největší provozovatele větrných elektráren v Rakousku patří například Wien Energie — energetická společnost hlavního rakouského města Vídeň, která provozuje 145 turbín a za rok vyrobí přibližně o třetinu více elektrické energie než všechny české větrné elektrárny dohromady.

Jedna z největších soukromých firem Windkraft Simonsfeld provozuje v Rakousku čtyřiadevadesát větrných elektráren. Vlastnictví firmy je rozděleno mezi více než 2600 drobných podílníků, přičemž devětapadesát procent firmy vlastní lidé z regionu Dolního Rakouska, čtyřicet procent vlastní obyvatelé Vídně. Podobně je to u další „soukromé“ větrné energetické firmy W.E.B, která má takřka sedm tisíc drobných vlastníků a provozuje dohromady 291 větrných turbín.

Je v České republice stále nemyslitelné, že se lidé spojí?

Podle údajů České společnosti pro větrnou energii u nás staví větrné turbíny naopak takřka výhradně soukromé firmy. Podle Martina Mikesky, mluvčího asociace provozovatelů obnovitelných zdrojů Komory OZE, táhly první fázi rozvoje mezi lety 2000 a 2010 především firmy z Dánska a Rakouska. Nyní větrné turbíny staví nebo připravuje společnost ČEZ, německá společnost Meridian Nová energie, ale i několik českých developerských firem.

Obdoba veřejných energetických firem vlastněných státem, krajskými samosprávami nebo obcemi v České republice podle Mikesky prakticky neexistuje. Každý kraj sice má své energetické agentury, ale žádný z nich neprovozuje vlastní větrnou elektrárnu. Rolí krajských agentur je především zateplování budov nebo výstavba solárních elektráren.

Podobně je to u soukromých firem s vysokým podílem drobných investorů; žádná česká obdoba rakouské společnosti W.E.B, kdy tisíce lidí vlastní firmu provozující stovky turbín, neexistuje. Rozvoj větrné energetiky tak v České republice závisí na soukromých investorech, jimž místní i obce velmi často nedůvěřují, neboť se domnívají, že vlastníci shrábnou zisky, zatímco v místě nezůstane žádný benefit.

Bohumil Frantál z Ústavu geoniky Akademie věd České republiky přičítá rozdíl v rakouském a českém přístupu dědictví komunismu. „Komunitní nebo družstevní vlastnictví je u nás zprofanované z dob před rokem 1989. V České republice je takřka nemyslitelné, že se lidé spojí a společně zafinancují velkou společnost na rozvoj větrné energetiky,“ řekl Frantál Deníku Referendum.

„Rakouská vláda jasně stanovila, kde mohou větrné elektrárny stát, a cíle, které jednotlivé regiony mají splnit,“ upřesnil Frantál, proč se podle něj v Rakousku rozvoj větrné energetiky tak daří. S obdobnou snahou přišla Fialova vláda, když připravila akcelerační zóny. Babišův kabinet je zřejmě schválí v nejbližších měsících.

Na rozdíl od České republiky ale výstavbu větrných elektráren nakonec realizovaly energetické společnosti vlastněné zemskými vládami či státem. V českém případě podle Bohumila Frantála právě krajské samosprávy naopak výstavbu větrných turbín úmyslně blokují.

„Příkladem je kraj Vysočina, kde je sice největší potenciál výroby energie z větru, ale krajská samospráva roky mařila nejen soukromé, ale i obecní iniciativy, kdy turbíny chtěli postavit místní a vedení jejich vesnic,“ řekl Frantál Deníku Referendum.

Vlastnictví jako klíč

Podle řady výzkumů je vlastnický model elektráren klíčový pro postoj místních lidí k elektrárnám. Tým vedený energetickou analytičkou Jessicou Hoganovou ve studii publikované v roce 2022 zkoumal tři projekty větrných elektráren ve Skotsku: jeden družstevní, jeden komunitní a jeden soukromý developerský projekt.

Z porovnání postojů lidí žijících v okolí tří srovnávaných projektů vyplývá, že komunitní a družstevní projekty jsou místními lidmi přijímány mnohem lépe než soukromá výstavba. Místním vadilo, že podstatná část příjmů z provozu turbín odchází pryč, zatímco oceňovali, že v případě komunitních a družstevních projektů zisk zůstává tam, kde stojí turbíny. Podle výzkumu rovněž není důležitá finanční kompenzace, kterou často nabízejí soukromí developeři, ale právě komunitní kontrola projektů ze strany místních.

Zjištění ze Skotska korespondují i se studií z Dánska z roku 2018. I v ní se ukázalo, že komunitní model rozvoje větrné energetiky je jedním z důležitých důvodů, proč má rozsáhlá výstavba větrných turbín u dánské veřejnosti podporu.

Komunitní projekty samy o sobě ale úplným řešením nejsou. Nejčastěji totiž disponují jen několika instalacemi. Na stavbu větrných parků o desítkách turbín nemají malé obce a komunity dostatek prostředků, natožpak kapacity na zpracování velkých stavebních projektů. Ostatně i v České republice jsou případy, kdy turbíny vlastní obec, například na Svitavsku v obci Karle nebo v Jindřichovicích pod Smrkem v Libereckém kraji. Jedná se právě ale jen o drobné projekty.

Podle Petra Chrousta, koordinátora energetického společenství ENERKOM Opavsko, přijímají místní myšlenku, že by větrné elektrárny budovalo lokální společenství výrazně vstřícněji než projekty soukromého developera. „Pokud si lidé vůbec připustí možnost stavby větrné turbíny, je vidina, že si sami vyrobenou energii rozdělí, výrazně lépe přijatelná,“ popsal Deníku Referendum situaci u nás Chroust.

Podle něj existuje celá řada obcí a komunit, které by rozvíjely větrnou energii, ale v České republice proti tomu panuje „zcela nepřátelské“ prostředí: obce ani energetická společenství nemají dostatek financí na stavbu větrných elektráren a často je problém s připojením do sítě, které mají předplacené velcí výrobci. Právě tím komunitní projekty blokují.

Komunitní model není samospasný

Právě proto, že komunitní projekty nejčastěji disponují jen několika instalacemi, zatímco tu potřebujeme rychle budovat stovky větrných turbín, nelze komunitní model považovat za všespásné řešení pro rozvoj větrné energetiky u nás. Nemluvě o tom, že s měřítkem vlastnictví rovněž roste zodpovědnost za provoz turbín, jejich případnou opravu či recyklaci.

Rakouský model podle analytika Gerharda Maiera z rakouské Asociace větrné energetiky spočívá v kombinaci státní, respektive zemské úrovně, a právě obcí a komunit. Společnosti zřízené státem, zemskými samosprávami nebo velkými městy na řadě míst zahájily projekty a poskytly jednotlivým obcím vlastnické podíly na turbínách.

„Jak ve státních, tak i v soukromých projektech má vysoký vlastnický podíl široká veřejnost,“ vysvětlil Maier Deníku Referendum. Nic takového se ale podle Petra Chrousta z ENERKOMU Opavsko v České republice zatím neuplatňuje, byť by to podle něj i zde komunitní rozvoj větrné energetiky zásadně usnadnilo.

Gerhard Maier z rakouské Asociace větrné energetiky to vysvětluje tím, že soukromí investoři jsou často pod tlakem bank, které poskytují úvěry na stavbu turbín. Investoři proto následně tlačí na obce, aby byly větrné elektrárny co největší; tím zajistí vyšší zisk, protože větší elektrárna vyrobí násobně víc energie.

Státní nebo krajské společnosti ale nejsou závislé na splácení úvěrů od bank. Právě zkušenost Rakouska ukazuje, že veřejné společnosti mohou volit taková technická řešení, která lépe odpovídají preferencím místních obyvatel, a zohlednit tak dopad na krajinu či jiné veřejné zájmy.

V České republice je situace přímo opačná. Fialova a nyní i Babišova vláda musely pod tlakem Evropské unie přijmout závazné cíle ve výstavbě větrných elektráren, ale nic neudělaly pro to, aby výstavbu podpořila i široká veřejnost.

Stát jen připravil urychlení povolovacího řízení, jehož podoba byla podle Svazu moderní energetiky, který sdružuje provozovatele obnovitelných zdrojů energie, zásadním důvodem českého zaostávání ve výrobě energie z větru. Ale samu výstavbu nechal na soukromých investorech a na společnosti ČEZ.

Soukromým developerům však místní lidé zkrátka nedůvěřují, což je dnes jedním z nejsilnějších hnacích motorů odporu proti větrné energetice na českém venkově. Obavy, že zisky z větrných elektráren „shrábnou spekulanti“ a místním zbude jen krajina plná větrných turbín také napomáhají nejrůznějším dezinformátorům. V České republice se tak za poslední rok vzedmul hluboce iracionální, ale ve vztahu k systémovému nastavení vlastnictví větrných turbín zcela pochopitelný, odpor veřejnosti, který může rozvoj jednoho z nejpotřebnějších odvětví energetiky fatálně zpomalit.