Již takřka rok stupňují odpůrci i podporovatelé větrné energetiky vzájemný střet. Odpůrci se spojili do jednotné fronty dezinformátorů, fosilních lobbistů a ultrapravicových politiků a společně obrážejí i ty nejmenší české vesničky a hlásají, že „infrazvuk z turbín zabíjí slepice“. Vedle toho volné spojenectví developerů a ekologických organizací tápe, jak alespoň nějaké projekty prosadit.

Odpůrci větrné energie přitom jednoznačně víc než jejich podporovatelé, chápou zcela klíčový fakt, že z projektů větrných elektráren budou čerpat především developeři a velké energetické korporace, popřípadě banky, které poskytly na stavbu úvěr. Lidem zůstanou z provozu turbín jen drobné — a za domy velké infrastrukturní stavby, které — i přes hysterii postavenou na lživých tvrzeních — budou mít přímé dopady do jejich životů.

Zásadní totiž nakonec není to, zda jsou větrné turbíny ďábelskou technologií zelených ideologů z Bruselu. A ani to, jestli větrné dezinformátory platí Putin nebo Tykač. Problémem je, že neumíme stavět elektrárny — nejen ty větrné — způsobem, který by vyráběl levnou a čistou energii dostupnou pro všechny.

Boje o zóny

Jedno ze zásadních střetnutí větrných tahanic se přitom odehrává právě dnes: na veřejném projednání takzvaných akceleračních zón. Přijetí legislativy a následné vyhlášení takových oblastí mají zásadně urychlit povolování výstavby turbín v předem vybraných místech, kde jejich stavba významně nenaruší životy lidí, přírodu nebo fungování letišť a další kritické infrastruktury.

Právě otázka zřízení těchto oblastí byla katalyzátorem sporů o větrnou energii jako takovou. Návrh připravila už vláda Petra Fialy (ODS) jako jedno z reformních opatření, jehož přijetí si vytyčila jako cíl pro naplnění podmínek pro získání dotací z unijního plánu obnovy: pokud bychom totiž legislativu kolem akceleračních zón nepřijali, neobdrželi bychom miliardy korun z evropských fondů.

Přes všechny silácké řeči a humbuk jsou to právě odpůrci z řad Motoristů sobě v čele s Filipem Turkem a zbytku Babišovy vlády, kteří nakonec s návrhem konkrétních zón přišli. Za pět měsíců své vlády ale katastrofálně zanedbali nebo záměrně potlačili komunikaci se starosty a místními, na které nyní akcelerační oblasti padají jako bomby z nebe.

Jde mimo jiné o výsledek tlaku ČEZu, který zcela zřetelně v několika svých projektech rezignoval na komunikaci s místními a spoléhal se na protlačení větrných projektů „shora“ přes vládu právě pomocí akceleračních zón.

K nedůvěře pak nepochybně přispívá i fakt, že stát zaručuje obcím jen padesát korun za každou vyrobenou megawatthodinu elektrické energie z turbín v obecním katastru, přičemž ale běžná cena za výrobu činí přibližně tři tisíce korun. Například referenční cena, kterou několik developerů letos v zimě vysoutěžilo v aukci ministerstva průmyslu a obchodu, činí bez mála 3200 korun — stát se tak zaručil, že pokud provozovatelé energii na trhu prodají levněji, rozdíl do této „referenční ceny“ dorovná.

Lze se odporu místních vůbec divit, když je na tak velký zásah takřka nikdo nepřipravil a když se chystají projekty, jejichž přínos pro obce bude neporovnatelně nižší než přínos pro banky a provozovatele?

Nevymlouvejme se na dezinformace

Pokud si kdokoliv myslí, že český venkov ve prospěch větrné energetiky nakloní jen lepší komunikace nebo vyvracení dezinformací, je na hlubokém omylu. Mnohem větším palivem pro šíření hloupostí o infrazvuku nebo vysoušení krajiny kvůli turbínám je úplně prostá racionalita člověka, který bude z okna koukat na turbínu a vybaví si zisky z výroby putující do kapes velkých energetických korporací a finančních domů.

Zavádějící přitom je i tvrzení, že vše lze vyřešit zavedením takzvané komunitní energetiky. Právě projekty, které nabízejí větší rozměr participace místních, obcí a developerů, či dokonce projekty, které rozvíjejí samy obce, mají větší naději na získání souhlasu místních. Háček je ale v tom, že potřebujeme mnohem víc turbín než jen jeden obecní stožár za vesnicí.

Jen v rámci platných strategií by mělo do roku 2030 vzniknout odhadem 230 nových větrných turbín, což bude tvořit jen asi 6,5 procent místní spotřeby elektrické energie, a to jen tehdy, pokud spotřeba významně nestoupne. Nutně tedy potřebujeme víc: kvůli změně klimatu, soběstačnosti, kterou nám zemní plyn z Ruska, Spojených států nebo Kataru nezajistí, a kvůli zdraví lidí, které už konečně musí přestat ruinovat uhelné elektrárny.

K tomu ale potřebujeme postavit více než 1400 turbín, které by naplnily potenciál, jež naše země podle výzkumů ve větrné energetice má. A i tak by šlo jen o třicet dva procent konečné spotřeby elektrické energie.

Nemluvíme tedy o výstavbě několika stožárů, ale o celkové transformaci české krajiny. A takovou změnu nelze považovat jen za „komunikační“ problém, který vyřeší několik legislativních úprav v tichosti vytvořených experty. V české krajině poseté tisíci vesničkami a městy, ve které takřka neexistují souvislé pásy krajiny bez zástavby, je prosazení tak velkého množství turbín bez participace s místními jednoduše zhola nemožné.

O rozvoji větrné energetiky proto její podporovatelé musí začít přemýšlet úplně jinak.

Demokratizací proti odporu

Principem, který musí určovat další rozvoj větrných elektráren, je demokratizace energetiky jako takové. V současnosti totiž developeři nebudují jen „zelené“ projekty čisté energie, ale nástroje, kterými umoří dluhy u bank či poskytnou dividendy věřitelům. Vede to samozřejmě k tomu, že developeři chtějí větší elektrárny i v místech, kde možná fouká, ale jde o lokalitu v blízkosti zástavby. O klima, ekologii nebo místní pak jde až na posledním místě. A to je třeba změnit.

Místo ulehčení administrativní zátěže v povolování projektů se proto musíme zabývat tím, kdo projekty vůbec připravuje. Jedním z návrhů by mohla být například státní podpora pro energetická družstva či svazky obcí v rámci „občansko-veřejných partnerství“: Stejně jako se řada evropských států může přetrhnout v podpoře velkého byznysu v rámci „PPP“ projektů, měl by stát začít zásadně zvýhodňovat ty stavby větrných turbín, které fungují právě v zájmu veřejnosti, a nikoliv jen zisku.

Součástí toho by mohlo být i Babišovou vládou připravované postátnění ČEZu. Příklad můžeme hledat třeba ve Velké Británii, kde k rozvoji větrné energetiky využívají státní společnost, jejímž úkolem není primárně vydělávat, ale zajistit občanům dostupnou a čistou energii.

Sečteno a podtrženo: Nestačí jen „rozfoukávat“ větrné dezinformace. Mnohem důležitější je vrátit energetiku zpět do rukou lidí a celé společnosti.