Hranici mezi Českou republikou a Rakouskem pozná vlakový cestující na trati z Brna do Vídně okamžitě. Jakmile vyjede vlak za Břeclaví z lužních lesů kolem řeky Dyje, otevře se výhled na soustavu několika desítek větrných turbín mezi vinařskými vesnicemi Großkrut a Allichtenwarth.

Dolnorakouská krajina je jimi poseta od českých hranic až k Vídni. Stovky větrných turbín mění sílu proudícího vzduchu v elektrickou energii, kterou zásobují miliony domácností a podniků — vítr se podílí ze čtrnácti procent na celkové výrobě elektrické energie v Rakousku. Jen o několik metrů dál, na české straně hranice žádná větrná turbína nestojí — jako kdyby v České republice nefoukal vítr.

Větrné elektrárny v České republice vyrábějí pouhé jedno procento spotřebované elektrické energie a jejich instalovaný výkon se podle dat Energetického regulačního úřadu od roku 2019 takřka nezměnil. Přitom Polsko od roku 2019 zdvojnásobilo výkon větrných elektráren z 5 836 megawattů na 10 276 megawattů v roce 2024. Větrné turbíny v této zemi se silnou uhelnou pověstí pokrývají třináct procent spotřeby elektřiny. Jen pro srovnání: výkon všech asi dvou set větrných elektráren v České republice činí 352 megawattů.

Podle studie Davida Hansliana z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd můžeme v České republice postavit do roku 2040 až 1400 větrných turbín o instalovaném výkonu sedm tisíc megawattů.

Studie tvrdí, že pokud bude mít česká veřejnost vůli k využívání energie větru, „je reálným scénářem pokrytí cca 10 až 25 procent roční spotřeby elektrické energie energií z větru“. Studie rovněž dodává, že „v případě silné celospolečenské podpory pro větrnou energii (anebo nižší spotřeby elektřiny) může být tento podíl i vyšší“.

Studie dále konstatuje, že potenciál větrné energie „je natolik velký, že může teoreticky pokrýt veškerou, nebo přinejmenším rozhodující část našich energetických potřeb, a to nejen v měřítku celé planety a lidstva, ale i v rámci omezeného prostoru České republiky, jejích obyvatel a ekonomiky“.

Česká republika s pouhým jedním procentem výroby energie z větru tak fatálně zaostává. A to jak za svým potenciálem, tak za okolními sousedy. I kvůli tomu platíme vysoké ceny za energie a nadále spalujeme uhlí či zemní plyn, čímž se podílíme na destabilizaci planetárního klimatu. Proč tomu tak je?

Vítr nutně potřebujeme

Naše energetická základna, vystavěná státně socialistickým režimem v minulém století a po dekády bez větších strukturálních změn udržovaná polistopadovým režimem, využívá především energii ze spalování uhlí a štěpení jaderného paliva. Takový model je ale v podmínkách klimatické krize a rostoucího mezinárodního napětí neudržitelný, a navíc příliš drahý.

Česká republika proto naléhavě potřebuje rozvíjet obnovitelné zdroje energie, posílit přenosovou soustavu, ve spolupráci s našimi evropskými partnery navyšovat potenciál pro ukládání energie, šetřit s ní a užívat ji v čase, kdy jí je dostatek. Tento model však bude fungovat jen v jediném případě — pokud postavíme dostatečný počet větrných turbín.

Právě ty totiž poskytují zdroj energie důležitý pro sezónní a částečně i denní rovnováhu elektrifikační soustavy. Nejvíce lze větrné elektrárny využít v zimě, kdy je vítr nejsilnější a nejstálejší, v létě naopak stoupá výroba energie ze slunce. Oba zdroje se tak velmi vhodně doplňují. Výroba elektřiny ve větrných elektrárnách navíc dobře koreluje se zvýšenou spotřebou elektřiny v tepelných čerpadlech během zimy.

Obnovitelné zdroje již dnes hrají klíčovou roli v řadě zemí: například Portugalsko letos v dubnu z čistých zdrojů pokrylo 95 procent své měsíční spotřeby elektrické energie. Žádný kolaps elektrifikační sítě přitom nenastal.

Falešný argument polohou

Na první pohled může být důvod pro zaostávání rozvoje české větrné energetiky jasný: v porovnání s Dánskem, Nizozemskem nebo Polskem nemáme moře a ani dost rozsáhlé nížiny s příhodnou silou a stálostí větru, abychom dokázali turbíny naplno využít.

Pobřežní mořské větry jsou nejstabilnějším zdrojem větrné energie. Kdyby dvě identické turbíny o stejné výšce stožáru, velikosti lopatek, se stejným generátorem, a tedy se stejným výkonem stály jedna na moři nedaleko dánské Kodaně a druhá na největrnějších kopcích v okolí Jihlavy, velmi pravděpodobně by dánská turbína vyrobila násobně více elektrické energie ročně než turbína na Vysočině.

Přesto má smysl takové turbíny v České republice stavět. Podle studie Ústavu fyziky atmosféry je na Vysočině možné do roku 2040 postavit více než 200 turbín s výkonem kolem 1000 megawattů v místech, kde vane natolik silný a stabilní vítr, aby generovaly i případný zisk z výroby. I částečné využití výkonu větrných turbín přitom přináší významné množství energie v klíčových obdobích roku, kdy není dostatek energie ze solárních zdrojů.

Spíše než vnitrozemská poloha České republiky nebo technologický pokrok rozvoj větrných elektráren u nás blokují jiné tři důvody.

Za prvé je to úzkostlivá snaha o udržení statu quo v energetice a celém hospodářství ze strany vládnoucích politických a ekonomických struktur, za druhé demokratický deficit rozvoje větrné energetiky a velkopanský přístup developerů vůči legitimním zájmům obcí, měst a lokálních komunit, za třetí odpor energetických korporací, jimž obnovitelné zdroje umožňují dosahovat řádově nižších zisků oproti energii ze spalování fosilních paliv.

Status quo nadevše

Zaostávání větrné energetiky kopíruje celkový trend v zaostávání celé republiky — po našem přijetí do Evropské unie jako kdyby žádné zásadní reformy nebyly v České republice možné. Energetika je toho jedním z nejzářnějších příkladů.

Moderní česká, respektive československá energetika vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy komunistický režim vybudoval centralizovaný systém výroby elektrické energie ve velkých uhelných, jaderných a vodních elektrárnách.