Hranici mezi Českou republikou a Rakouskem pozná vlakový cestující na trati z Brna do Vídně okamžitě. Jakmile vyjede vlak za Břeclaví z lužních lesů kolem řeky Dyje, otevře se výhled na soustavu několika desítek větrných turbín mezi vinařskými vesnicemi Großkrut a Allichtenwarth.

Dolnorakouská krajina je jimi poseta od českých hranic až k Vídni. Stovky větrných turbín mění sílu proudícího vzduchu v elektrickou energii, kterou zásobují miliony domácností a podniků — vítr se podílí ze čtrnácti procent na celkové výrobě elektrické energie v Rakousku. Jen o několik metrů dál, na české straně hranice žádná větrná turbína nestojí — jako kdyby v České republice nefoukal vítr.

Větrné elektrárny v České republice vyrábějí pouhé jedno procento spotřebované elektrické energie a jejich instalovaný výkon se podle dat Energetického regulačního úřadu od roku 2019 takřka nezměnil. Přitom Polsko od roku 2019 zdvojnásobilo výkon větrných elektráren z 5 836 megawattů na 10 276 megawattů v roce 2024. Větrné turbíny v této zemi se silnou uhelnou pověstí pokrývají třináct procent spotřeby elektřiny. Jen pro srovnání: výkon všech asi dvou set větrných elektráren v České republice činí 352 megawattů.

Podle studie Davida Hansliana z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd můžeme v České republice postavit do roku 2040 až 1400 větrných turbín o instalovaném výkonu sedm tisíc megawattů.

Studie tvrdí, že pokud bude mít česká veřejnost vůli k využívání energie větru, „je reálným scénářem pokrytí cca 10 až 25 procent roční spotřeby elektrické energie energií z větru“. Studie rovněž dodává, že „v případě silné celospolečenské podpory pro větrnou energii (anebo nižší spotřeby elektřiny) může být tento podíl i vyšší“.

Studie dále konstatuje, že potenciál větrné energie „je natolik velký, že může teoreticky pokrýt veškerou, nebo přinejmenším rozhodující část našich energetických potřeb, a to nejen v měřítku celé planety a lidstva, ale i v rámci omezeného prostoru České republiky, jejích obyvatel a ekonomiky“.

Česká republika s pouhým jedním procentem výroby energie z větru tak fatálně zaostává. A to jak za svým potenciálem, tak za okolními sousedy. I kvůli tomu platíme vysoké ceny za energie a nadále spalujeme uhlí či zemní plyn, čímž se podílíme na destabilizaci planetárního klimatu. Proč tomu tak je?

Vítr nutně potřebujeme

Naše energetická základna, vystavěná státně socialistickým režimem v minulém století a po dekády bez větších strukturálních změn udržovaná polistopadovým režimem, využívá především energii ze spalování uhlí a štěpení jaderného paliva. Takový model je ale v podmínkách klimatické krize a rostoucího mezinárodního napětí neudržitelný, a navíc příliš drahý.

Česká republika proto naléhavě potřebuje rozvíjet obnovitelné zdroje energie, posílit přenosovou soustavu, ve spolupráci s našimi evropskými partnery navyšovat potenciál pro ukládání energie, šetřit s ní a užívat ji v čase, kdy jí je dostatek. Tento model však bude fungovat jen v jediném případě — pokud postavíme dostatečný počet větrných turbín.

Právě ty totiž poskytují zdroj energie důležitý pro sezónní a částečně i denní rovnováhu elektrifikační soustavy. Nejvíce lze větrné elektrárny využít v zimě, kdy je vítr nejsilnější a nejstálejší, v létě naopak stoupá výroba energie ze slunce. Oba zdroje se tak velmi vhodně doplňují. Výroba elektřiny ve větrných elektrárnách navíc dobře koreluje se zvýšenou spotřebou elektřiny v tepelných čerpadlech během zimy.

Obnovitelné zdroje již dnes hrají klíčovou roli v řadě zemí: například Portugalsko letos v dubnu z čistých zdrojů pokrylo 95 procent své měsíční spotřeby elektrické energie. Žádný kolaps elektrifikační sítě přitom nenastal.

Falešný argument polohou

Na první pohled může být důvod pro zaostávání rozvoje české větrné energetiky jasný: v porovnání s Dánskem, Nizozemskem nebo Polskem nemáme moře a ani dost rozsáhlé nížiny s příhodnou silou a stálostí větru, abychom dokázali turbíny naplno využít.

Pobřežní mořské větry jsou nejstabilnějším zdrojem větrné energie. Kdyby dvě identické turbíny o stejné výšce stožáru, velikosti lopatek, se stejným generátorem, a tedy se stejným výkonem stály jedna na moři nedaleko dánské Kodaně a druhá na největrnějších kopcích v okolí Jihlavy, velmi pravděpodobně by dánská turbína vyrobila násobně více elektrické energie ročně než turbína na Vysočině.

Přesto má smysl takové turbíny v České republice stavět. Podle studie Ústavu fyziky atmosféry je na Vysočině možné do roku 2040 postavit více než 200 turbín s výkonem kolem 1000 megawattů v místech, kde vane natolik silný a stabilní vítr, aby generovaly i případný zisk z výroby. I částečné využití výkonu větrných turbín přitom přináší významné množství energie v klíčových obdobích roku, kdy není dostatek energie ze solárních zdrojů.

Spíše než vnitrozemská poloha České republiky nebo technologický pokrok rozvoj větrných elektráren u nás blokují jiné tři důvody.

Za prvé je to úzkostlivá snaha o udržení statu quo v energetice a celém hospodářství ze strany vládnoucích politických a ekonomických struktur, za druhé demokratický deficit rozvoje větrné energetiky a velkopanský přístup developerů vůči legitimním zájmům obcí, měst a lokálních komunit, za třetí odpor energetických korporací, jimž obnovitelné zdroje umožňují dosahovat řádově nižších zisků oproti energii ze spalování fosilních paliv.

Status quo nadevše

Zaostávání větrné energetiky kopíruje celkový trend v zaostávání celé republiky — po našem přijetí do Evropské unie jako kdyby žádné zásadní reformy nebyly v České republice možné. Energetika je toho jedním z nejzářnějších příkladů.

Moderní česká, respektive československá energetika vznikla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy komunistický režim vybudoval centralizovaný systém výroby elektrické energie ve velkých uhelných, jaderných a vodních elektrárnách.

Jedním ze symbolů této epochy je příběh vystěhování a zničení města Most, které se muselo podvolit těžebním rypadlům. Energie ze štěpení sovětského uranu, síla vody zachycená Vltavskou kaskádou nebo uhlí z Mostecké pánve, to vše poskytovalo nevídané množství energie, která se díky takřka kompletní elektrifikaci Československa dostala do velkých měst i nejzapadlejších českých a slovenských vísek.

Tento energetický model trvá do dnešních dnů. Po privatizaci teplárenství, ale i celého energetického komplexu s elektrárnami a doly se z energetiky stal dobrý, relativně stabilní byznys. Společnost ČEZ po dekády platila za jistou investici se solidními výnosy, do které masově vkládali prostředky jak velké investiční skupiny, tak drobní střadatelé.

Oligarchové jako Pavel Tykač nebo Daniel Křetínský svá globální impéria a mocenský vliv založili právě na vlastnictví elektráren a dolů v České republice, byť nyní míří svými ambicemi daleko za její hranice.

Nemalý vliv na zabetonování české energetiky má i geopolitika. Jedním z předních zájmů Ruské federace pod vládou Vladimira Putina bylo udržet státy střední a východní Evropy v závislosti na dovozu energetických surovin z Ruska. Levný ruský zemní plyn nebo ropa dlouho uchlácholily mnoho českých průmyslníků v tom, že není potřeba napnout úsilí k proměně energetiky.

Levná energie z fosilních paliv tak stála v centru českého ekonomického modelu. Díky levným energiím a udržování neporovnatelně nižších platů oproti západoevropským sousedům jsme se stali cílem mnoha kapitálových investic, které ale přinášejí jen malou přidanou hodnotu.

Doba levné montovny fungující na energii z fosilních paliv ale skončila. Fatální ranou pro starý energeticko-ekonomický model se stala ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022, jež vyvolala energetickou krizi v evropském i globálním měřítku.

Velký vliv na konec ekonomiky fosilních zdrojů má i prohlubující se klimatická krize, která dostala miliony mladých lidí do ulic evropských měst kolem roku 2019 a následně podnítila přijetí klíčových klimatických politik ze strany Evropské unie.

Staré struktury od ČEZu po Pavla Tykače nebo Daniela Křetínského však v České republice i nadále usilují o udržení statu quo, byť podmínky, které tak dlouho představovaly základ jejich moci, již dávno neplatí.

Dva příklady za všechny: místo rychlých státních investic do větrných turbín, které lze postavit i za několik týdnů, vláda napíná neúměrné množství času a síly do tendru na rozšíření jaderné elektrárny Dukovany a v podstatě tím jen prodlužuje agónii komunistického modelu centralizované energetiky založené na velkých zdrojích.

Druhým příkladem jsou lobbistické snahy uhlobarona Pavla Tykače vytvořit státní mechanismus podpory uhlí, aby mohl nadále provozovat své doly a elektrárny.

To je umožněno mimo jiné tím, že v České republice doposud neexistuje dostatečná společenská síla, která by požadovala změny směrem k čisté, demokratičtější a spravedlivější energetice. Z toho ostatně vychází i druhý zásadní bod — nevůle obcí a místních ke stavbě větrných elektráren.

Bez ekonomické demokracie větrné turbíny nebudou

Podle vyjádření ministerstva průmyslu a obchodu pro Deník Referendum jsou jedním z hlavních důvodů zaostávání větrné energetiky předsudky vůči větrným turbínám. Vedle odporu obyvatel je často zmiňován náročný, složitý a dlouhý povolovací proces.

Jak uvádí energetický analytik Oldřich Sklenář z Asociace pro mezinárodní otázky, proces od vzniku záměru po realizaci větrné elektrárny trvá sedm až devět let, zatímco samotná stavba s betonovými základy, stožárem a instalací strojovny a vrtule je záležitostí několika týdnů.

Povolovací proces a nevole veřejnosti i úřadů spolu úzce souvisejí. Na jedné straně narážejí developeři větrné energetiky se svými projekty na náročné papírování a nároky účastníků povolovacího procesu, na druhé straně často nemají podporu obyvatel ani v místech, kde větrné turbíny plánují.

Tuto situaci se rozhodla řešit česká ministerstva takzvanými akceleračními zónami. V nich bude významně zjednodušen povolovací proces z hlediska posouzení dopadu záměru na životní prostředí, krajinný ráz, připojení do sítě nebo souhlas místních.

Podle energetického analytika Oldřicha Sklenáře se přitom „musí vzít v potaz síla větru, vzdálenost akceleračních zón od obydlí, migrační koridory ptáků, oblasti ochrany přírody, vojenské prostory nebo i to, aby turbíny nerušily letištní radary.“

Půjde tedy o náročný argumentační a technokratický souboj protichůdných zájmů. Je přitom možné, že akcelerační zóny sice vzniknou, ale budou osekány na minimum a svázány tolika výjimkami, že nedokážou nabídnout tolik potřebné urychlení výstavby.

V tom případě může nastat paradoxní situace, kdy sice vzniknou oblasti s rychlejším povolovacím procesem, ale budou velmi malé, takže nemusejí znamenat významný posun v rozvoji větrné energetiky. Pokud se má zrychlit povolovací řízení, musí se tak stát nejen v akceleračních zónách, ale na území celé republiky.

Nakolik velké je nebezpečí spojené se selháním plánovacího procesu, ukazuje příklad Polska. První instalace větrných turbín v Polsku realizovaly energetické firmy již před rokem 2010 a jejich počet strmě rostl až do roku 2016, kdy započala několikaletá stagnace.

Podle energetické expertky Klaudie Janikové z polského think tanku Reform Institute bylo na vině takzvané pravidlo 10H. „Toto nařízení vyžadovalo, aby nové větrné turbíny byly umístěny ve vzdálenosti nejméně desetinásobku své celkové výšky (včetně lopatek) od budov. To mělo za následek, že nové projekty větrných elektráren nemohly být realizovány na převážné většině polského území,“ vysvětluje pro Deník Referendum Janiková. V roce 2019 však toto pravidlo zaniklo a nyní Poláci každoročně dokončí elektrárny s přibližně tisícem megawattů nového instalovaného výkonu.

Z toho plyne, že vymezení připravovaných akceleračních zón českými ministerstvy může prospět rozvoji větrné energetiky jedině tehdy, nebude-li rozvoj sešněrován zbytečně striktními pravidly.

Vedle územního plánování budou mít zásadní roli obce. Tisková mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Miluše Trefancová Deníku Referendum sdělila, že „pro obce nebo místní komunity jsou akcelerační zóny a větrné elektrárny možností zapojit se do konceptu komunitní energetiky a přímo využít elektrickou energii vyrobenou blízko jejich domovů“.

Právě komunitní rozměr větrné energetiky zjevně sehraje důležitou roli v přesvědčování samospráv. Je totiž zcela oprávněné, že obce chtějí profitovat z toho, že na jejich území stojí tak viditelná stavba, jakou je větrná turbína.

Zároveň z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že česká společnost nemá principiální problém s větrnou energetikou. Podle studie Institutu 2050 její rozvoj podporuje až 75 procent populace. Nevole vůči konkrétní výstavbě větrných elektráren analytici obvykle vysvětlují pověstným „ne na mém dvorku“. Skutečnost je složitější.

Problém neleží ve větrných turbínách jako takových, nýbrž ve způsobu, jakým výstavba větrných elektráren probíhá. Jedině projekt, který přímo zapojí občany v místě výstavby a nabídne jim užívání výhod spojených s výrobou levné a čisté energie nedaleko jejich domovů, má šanci na úspěch. Nelze čekat, že developer, který svůj záměr neohlásí včas, jedná netransparentně a nenabídne dostatečné výhody obcím a místním, získá pro stavbu větrných turbín souhlas.

Často zmiňovaný problém s povolovacím procesem existuje rovněž v Rakousku. Podle vídeňské městské energetické společnosti Wien Energie trvá povolovací proces větrné elektrárny v Rakousku kolem devíti let, samotná stavba kolem dvanácti měsíců, tedy srovnatelně dlouho, jako v České republice. Proč přesto u našich jihozápadních sousedů stojí násobně více větrných turbín než u nás?

Roli hraje souběh mnoha faktorů, ať už jsou to podpůrné mechanismy ze strany vlády, nebo rozmanitost subjektů, které větrnou energetiku budují — od městských společností přes družstva a energetické komunity až po velké soukromé investory. Rozhodující ale bylo, že do budování energetické infrastruktury obnovitelných zdrojů vstoupil veřejný sektor.

Rozvoj větrné energetiky tedy jistě lze urychlit jednodušším povolovacím řízením, avšak klíčové je, aby nešlo jen o technokratické zásahy do byrokratického aparátu a už vůbec ne o podporu nejrůznějších energetických subjektů, které chtějí na boomu obnovitelných zdrojů pouze vydělat.

Nikoliv byrokracie nebo odpor místních, nýbrž vlastnický a ekonomický model je totiž často zdrojem problémů výstavby nových projektů větrné energetiky. S takovým modelem — zejména v podobě velkých solárních parků — už obce a veřejnost mají své negativní zkušenosti.

Je tedy nezbytně nutné hledat model nový, založený na jednoznačné komunikaci s místními, a především na komunitním rozměru výstavby větrných zdrojů.

Soukromé investice jsou nejisté

Podle ekonomického geografa Bretta Christophse sice větrné a solární elektrárny patří mezi nejlevnější zdroje energie, avšak nízké náklady nejsou v systému založeném na nekonečné akumulaci kapitálu v rámci tržního prostředí to hlavní — zcela určující je ziskovost projektů větrné energetiky. Soukromí investoři musejí mít dostatečné záruky toho, že se jim jejich investice vrátí a že dokáží splatit půjčky u investičních bank.

Jak uvádí Chritophers ve své knize The Price is Wrong, developeři větrných parků nejčastěji investují ze třiceti procent vlastní kapitál a zbylých sedmdesát procent si musejí půjčit. Kriticky tak závisejí na dlouhodobých kontraktech s odběrateli, garantovaných výkupních cenách a nákladných podpůrných mechanismech ze strany státu.

Taková podpora je u nově rostoucího odvětví zcela na místě. Jestliže českoslovenští komunisté v šedesátých a sedmdesátých letech napínali možnosti tehdejšího československého rozpočtu výstavbou nových uhelných elektráren, otevíráním uhelných dolů nebo konstrukcí jaderných reaktorů, nyní je nutné podpořit obnovitelné zdroje, které nemají „náskok“ svých konvenčních konkurentů.

S tím ale vyvstává důležitá otázka. Nemohl by tak místo složitých a nákladných podpůrných mechanismů pro soukromé společnosti na sebe vzít riziko přímo stát? Ten se nemusí řídit tržními imperativy dosahování zisků a vyplácení dividend svým věřitelům a místo toho se může zaměřit na realizaci větrné energetiky i proto, aby se omezil rozsah klimatické změny.

Polská cesta k větrné energetice to ukazuje. „Největší počet větrných zařízení vlastní společnost PGE, jejíž šedesát procent akcií vlastní státní pokladna,“ uvedla pro Deník Referendum energetická expertka Klaudie Janiková.

Podle vládních strategií plánuje Polsko dosáhnout v roce 2030 kapacity šest gigawattů výkonu větrných elektráren na moři a v roce 2040 osmnáct gigawattů.

„Očekává se, že největší počet těchto projektů budou realizovat státní společnosti jako Orlen a PGE,“ vysvětluje Janiková. Půjde přitom o vyšší stovky instalací na moři i na souši. Polský stát tak na sebe bere hlavní tíhu odpovědnosti za energetickou transformaci.

Za velký zelený a demokratický stát

Kudy vede cesta ke skutečně masivnímu a tolik potřebnému rozvoji větrných zdrojů? Významnou roli sehrají technokratické zásahy do územního plánování, jakými jsou akcelerační zóny. Komunitní rozměr větrné energetiky umožní obyvatelům požívat výhody z větrných elektráren stojících na území jejich obce.

Zároveň je ale nutné si uvědomit, o jak zásadní změnu v české energetice a celé společnosti půjde. Několik větrných elektráren totiž českou energetiku nespasí. Budeme potřebovat vyšší stovky instalací a proměnu celého energetického modelu od posílení přenosových sítí, budování úložných kapacit pro vykrývání denních i sezónních výkyvů, větší propojení se zahraničím, energetické úspory i proměnu našich vzorců v konzumaci energie.

Nutná bude i změna způsobu spotřeby energie. Alespoň zčásti budeme muset podnikovou i domácí spotřebu energií uzpůsobit přírodním podmínkám. Místo zapínání spotřebičů na noc budeme zapínat spotřebiče tehdy, kdy bude v síti dostatek čisté a levné energie.

Vybudování nového energetického režimu bude znamenat změnu, která nesmí být živelná a nesmí být „jen pro některé“. Tuto změnu musí řídit a kontrolovat veřejný sektor — nejen stát a jeho instituce, ale i kraje, obce a města, družstva a energetická společenství. Zkrátka všichni, komu nejde v prvé řadě o nekonečné dosahování zisku, nýbrž o to, aby se zásadní proměna směrem k čisté, moderní a levné energetice podařila.

Technicky je to přitom vše možné. U našich sousedů ke změnám již dochází. Zaostávání české energetiky je nyní dáno především politickými a ekonomickými důvody. Dokud nezměníme ty, nemůžeme očekávat, že budeme v České republice vyrábět čistou energii.

Text vznik s podporou Heinrich Böll Stiftung Praha.