Vláda ve středu poodhalila, jak plánuje řídit tuzemskou energetiku v nejbližších letech. Součástí návrhů je i možnost záchrany uhelných elektráren skrze státní dotace, o něž dlouhodobě usiluje uhlobaron Pavel Tykač, vlastník energetické firmy Sev.en Energy. Tuto variantu je potřeba rozhodně odmítnout a začít řešit sociální otázky spojené s brzkým útlumem uhlí.

Vláda během svého jednání odhalila několik překvapivých bodů, které chce prosadit jako pozměňovací návrh v rámci druhého čtení již projednávané novely energetického zákona. A zdá se, že Pavlu Tykačovi jeho vliv na stát, ať už skrze tajné schůzky s některými senátory, nebo skrze své vlastní poslance či skvělé vztahy s premiérem, začíná nést ovoce.

Vláda totiž schválila, že v krajním případě, tj. pokud by jejich vypnutí „ohrozilo bezpečnost dodávek elektřiny“, bude uhelné elektrárny dotovat. Navzdory tomu, že v případě Tykačových elektráren Počerady a Chvaletice bezpochyby platí to, co psal Jiří Koželouh, a sice, že je k zajištění dodávek elektřiny jednoduše nepotřebujeme.

Koželouhovy argumenty ostatně stvrzuje i ministr průmyslu a obchodu Síkela (za STAN), který správně podotýká, že i v případě rychlého odstavování uhelných elektráren z ekonomických důvodů nebude ohrožena bezpečnost dodávek elektřiny a tepla, přičemž dotování vidí jako skutečně krajní variantu. A Síkela se navíc ani nebojí otevřeně říct, že v případě České republiky dává do budoucna smysl elektřinu dovážet.

Pomozme pracujícím, ne Tykačovi

Je jasné, že Pavel Tykač nyní napne všechny síly, aby svůj uhelný byznys v České republice udržel nebo na něm aspoň ještě co nejvíc vydělal. Jedná se o další test odolnosti státu i občanské společnosti vůči oligarchii, v němž však s velkou pravděpodobností opět selžeme.

Paradoxem je, že konec uhelných elektráren Sev.en Energy problémy skutečně přinese. Ne však technické, nýbrž sociální. Klíčovou otázkou by proto mělo být, co vláda udělá s nemalým počtem lidí, kteří v elektrárnách a dolech Sev.en Energy pracují, a jaké vyhlídky do budoucna tito lidé budou mít. Právě tímto směrem by se měly nyní upřít vládní snahy.

Cestou rozhodně není za peníze daňových poplatníků uměle udržovat ztrátový byznys velkého uhlobarona. Jednou z možností proto je Tykačův byznys zestátnit s jasným plánem jeho co nejrychlejšího ukončení s ohledem na lidi, kteří bezprostředně přijdou o práci. Druhou možností je nechat elektrárny jednoduše padnout a soustředit se výhradně na sociální pomoc horníkům a pracovníkům elektráren.

Tato pomoc může být vícerého druhu, od rekvalifikací, cílené pomoci s hledáním nové práce, výsluhových příspěvků až po předčasné důchody v plné výši v případě pracujících v předdůchodovém věku. A právě do takových projektů by měly peníze daňových poplatníků směřovat.

Přechod na plyn je cestou do klimatického pekla

Další důležitou součástí vládního plánu je usnadnění transformace uhelných elektráren na plynové. Ač se to krátkodobě může zdát jako dobré řešení, celkově se jedná o velkou klimatickou hrozbu. Předně z toho důvodu, že plyn a uhlí produkují srovnatelné emise. Při přímém spalování má plyn sice o polovinu nižší emise, při těžbě a transportu nicméně uniká velké množství metanu, které tento rozdíl úspěšně dorovnává.

Stát hodlá plyn dotovat skrze veřejně vysoutěžené kapacitní platby, které ostatně fungují v mnoha západních státech. Ve zkratce jde o to, že budeme energetické firmě platit provoz plynové elektrárny i v době, kdy není potřeba pro udržení stability sítě.

I v tomto případě dává mnohem větší smysl, aby stát případné plynové zdroje, které budou nezbytné pro zajištění bezpečných dodávek elektřiny a tepla zejména v zimních měsících, přímo vlastnil. Takové elektrárny by mohl spravovat třeba přímo ČEPS, který v oblasti energetiky v tuzemsku patří k nejracionálnějším institucím.

V opačném případě totiž hrozí, že si velké energetické korporace od Křetínského EPH přes ČEZ a Sev.en postaví v České republice množství plynových elektráren, které ani nebudeme pro zajištění energetické bezpečnosti potřebovat, přičemž stát bude tento model skrze kapacitní platby štědře dotovat. Křetínský takový byznys model aplikuje už ve Velké Británii či Itálii a otevřeně jej už plánuje v případě elektrárny Opatovice.

V energetice stojíme na křižovatce a musíme se rozhodnout, zda se stát vydá cestou podpory fosilních korporací, nebo bude naopak sebevědomě stát na straně lidí. Zda umožní prodlužování uhelného byznysu a vybudování nové plynové infrastruktury, která nás na další desítky let uzamkne v závislosti na dalším fosilním palivu, nebo podpoří čistou energii.

Vzhledem k propojenosti státních institucí s fosilní lobby a současné nepříliš zřetelné aktivitě klimatického hnutí se dá očekávat, že stát v této zkoušce opět selže a vydá naši budoucnost do rukou uhlobaronů. Moc rád bych se mýlil.