Od loňského listopadu jsme svědky bezprecedentní vlny zdražování energií, poháněné zejména zvýšením cen zemního plynu. Rekordní byly ale také červnové ceny ropy a stále roste i cena černého uhlí. Globální ekonomické oživení po ústupu covidové pandemie spolu s geopolitickým vývojem poznamenaným ruskou agresí přivádí české domácnosti do velmi prekérní situace. V reakci na ní vystoupil premiér Fiala (ODS) s urgentním projevem k národu.

Reálné kroky vlády ale vážnosti situace neodpovídají. I přes to, že energetika České republiky zaostává za našimi sousedy a dalšími zeměmi Evropy, vláda zatím neučinila žádné zásadní kroky ani směrem k ekonomickému ulehčení domácnostem, ani k obratu naší ekonomiky k úspornému využívání energie, ani k zajištění energetické bezpečnosti založené na domácích obnovitelných zdrojích.

České vlády se ostatně vždy v minulosti snažily snižovat cíle výroby energie z obnovitelných zdrojů, které ukládá evropská legislativa. V podílu domácností se soláry tak zaostáváme už i za Polskem. Český stát neplní ani vlastní strategie v úsporách energií — nejen ve snižování spotřeby, ale také třeba v tempu zateplování nebo podílu efektivních veřejných budov.

Program, který by měl domácnostem přispívat na drobnější úpravy domů, jež by šetřily energie — Nová zelená úsporám Light, ohlášený ministryní Hubáčkovou na jaře —, stále nemá ani základní obrysy. Zákon o podporovaných zdrojích energie, který schválila ještě předchozí sněmovna, dostal po půl roce od nabytí platnosti své prováděcí nařízení, v něm ale zcela chybí provozní podpora fotovoltaiky a výkon podpořených větrných elektráren má dosáhnout 290 MW, zato výkon nových plynových zdrojů více než šestkrát tolik, celkem 1990 MW.

Komunitní sdílení energie, které měly naše zákony umožnit už před rokem, stále nemá ani paragrafový návrh. Dotační programy, ať už Národní plán obnovy, Modernizační fond nebo operační programy, nijak nezrychlily a běží podle plánů připravených ještě před krizí. Nová zelená úsporám se ani dnes neumí vypořádat s faktem, že na zateplení domu nebo vlastní obnovitelný zdroj velká část populace nedosáhne ani při padesátiprocentní dotaci.

Okolo úsporného tarifu, jehož různé podoby se objevují ve veřejném prostoru už od jara, panuje takový zmatek, že sám ministr Síkela (za STAN) musel v médiích ujišťovat, že tarif skutečně bude zaveden a nebude zahrnovat jen elektřinu. Tarif totiž existuje zatím jen jako prázdná schránka v energetickém zákoně, bez konkrétních kontur. Není známo, kterých tarifů a jak vysoké spotřeby se bude sleva týkat, ani kolik domácnosti ušetří.

K učinění potřebných kroků, které by alespoň částečně zmírnily dopady vysokých cen energií už tuto zimu, přitom vláda nepotřebuje čekat na zdlouhavé změny strategií nebo nové zákony. Řadu opatření k podpoře obnovitelných zdrojů a úspor energie v domácnostech může učinit hned. Ve střednědobém výhledu je pak třeba začít aktivně plnit vlastní vládní prohlášení a pracovat s novými podmínkami v evropské energetické legislativě.

Energetická krize není pro Českou republiku varovně zdviženým prstem, spíš ránou přímo mezi oči. Co jiného musí ještě přijít, aby si čeští politici napříč stranami uvědomili, že tato země v energetice zcela zaspala a ohrožuje tak nejen klima na planetě, ale i vlastní ekonomickou existenci a sociální soudržnost? Co všechno ještě zažijeme, než konečně dojde ke změně kurzu směrem k efektivnímu využití energie vyrobené z domácích, ekologicky udržitelných zdrojů?