Ministerstvo životního prostředí propustilo ředitele Krkonošského národního parku Robina Böhnishe. Ministr ani po opakovaných dotazech médií nesdělil, proč se tak stalo. Tisková zpráva ministerstva hovoří jen o jakési „oboustranné dohodě“. Postup proto vyvolává oprávněné obavy, že Motoristé sobě skutečně spustili čistky a procesy, které povedou k rozvratu českých národních parků jako takových.

Argumentem je ovšem také to, že žádný z motoristických reprezentantů ministerstva životního prostředí dosud nespojil agendu národních parků s jiným motivem, než jsou úspory a škrty. O smyslu národních parků jsme od Červeného či Turka doposud neslyšeli nic.

Podle neoficiálních informací, které v těchto dnech pronikají do mediálního prostoru, se pozornost ministerstva životního prostředí nyní upře na náš největší národní park — Šumavu. Odpovídal by tomu ostatně i vágní bod programového prohlášení vlády, který v takřka nezměněné podobě přešel z volebního programu Motoristů sobě a který se vymezuje vůči tzv. bezzásahovosti v lesích, tedy principu, který je součástí identity především Národního parku Šumava.

V rámci spekulací zaznívá i to, že stávajícího ředitele Národního parku Šumava Pavla Hubeného by mohl nahradit Jiří Mánek, který NP Šumava vedl mezi lety 2012 a 2014, a byl tak Hubeného bezprostředním předchůdcem. Sílící spekulace jsou posilovány především tím, že jestli někdo navenek reprezentuje staré pořádky odporu vůči bezzásahovosti, je to právě Jiří Mánek.

Tím, co by nás však před potenciálním Mánkovým návratem mělo varovat, není ani tak jeho nehezká minulost, ale především to, čemu se věnuje v posledních letech a v současnosti.

Šumavák a fanda do přírody

Šumavský rodák Jiří Mánek vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a Českou zemědělskou univerzitu a v roce 1996 nastoupil do Národního parku Šumava, který měl tehdy za sebou pět let existence. Tam si jej v roce 2004 tehdejší ředitel Alois Pavlíčko vybral na vysokou pozici náměstka sekce péče o lesy. Byla to doba, kdy se park podle Pavlíčkových slov transformoval z „lesního závodu na organizaci ochrany přírody“.

Mánek tehdy směřování parku k mezinárodně respektované instituci akceptoval, což dokládá i jeho článek z roku 2005 s titulkem Divočina: pohroma nebo naděje?, který zakončil slovy „Jsme přesvědčeni, že plochy lesa, kde necháme přírodu přírodě, je právě ten vizionářsky odlišný přístup, který ze Šumavy udělá obydlený kout země s divočinou, kterou nám budou s odstupem času všichni závidět. Tak pojďme společně na to!“

Jde o text, který Mánek později důsledně zapíral, a dnes se tak nachází pouze v archivech nadšenců.

Jiří Mánek se však podle Pavlíčka v pozici vytíženého náměstka nakonec neosvědčil — především proto, že ač Šumavan, nedosáhl respektu u místních aktérů, a také proto, že začal ředitele a jeho rozhodnutí obcházet. „Jedním z takových počinů byla prezentace jeho názorů na zonace, které tehdy nebyly projednány s nikým v regionu a ve vedení NP a které v době mé dovolené odvezl na ministerstvo životního prostředí, kde pochopitelně narazil. Jednoduše ztratil důvěryhodnost,“ sdělil DR Pavlíčko.

Když byl Mánek v roce 2006 z pozice náměstka odvolán, podal výpověď. Později tvrdil, že park opustil kvůli nastupující koncepci, která ohrožovala stabilitu „nepůvodních lesů“, což podle Pavlíčkova svědectví není pravda.

Po odchodu z parku začal Jiří Mánek podnikat. Aktivní byl především v oblasti turismu a ubytování v šumavském regionu a provozoval vlastní vědeckou instituci analyzující genetiku stromů. V roce 2007 založil firmu Hotelové sdružení Německo — Čechy, která prováděla audity a poradenství v bezbariérovosti ubytovacích zařízení.

V roce 2010 se pak objevil v občanském sdružení Trianon Čechy se sídlem ve Vimperku, jehož prostřednictvím se podílel na informační kampani pro Národní koordinační centrum pro digitalizaci České televize. Mánek vedl část kampaně zaměřenou na osoby s hendikepem. Jde o dobu, kdy si Mánek pravděpodobně vytvořil vztah k médiím, PR, nejspíš ale také upevnil vazby k regionálnímu byznysu včetně infrastruktury vedoucí k nechvalně proslulé Hluboké nad Vltavou. Už tehdy byl členem ODS.

Sám na tuto dobu vzpomíná s nostalgií: „To, že jsem z parku na pět let odešel, dnes vnímám jako největší dar, jaký jsem mohl v životě dostat. Začátek byl samozřejmě krušný, když jsem si hledal živobytí. Na vlastní kůži jsem pochopil přísloví, že co tě nezabije, to tě posílí.“

Stráského náměstek

Do parku se Jiří Mánek vrátil s vítězstvím ODS ve volbách v roce 2010 — nejdříve jako adept na nového ředitele ve výběrovém řízení. Poté ale, co ministr Chalupa v dubnu 2011 ředitelem nečekaně jmenoval „krizového manažera kůrovcové kalamity“ Jana Stráského, nastoupil Mánek jako jeho první náměstek. Do gesce obdržel ochranu přírody a coby již protřelý mediální stratég také komunikaci s veřejností.

Stráský s Mánkem okamžitě opustili nastoupenou cestu k „divočině“. Už v červenci 2011 začali kácením a chemickými prostředky zasahovat v oblasti Ptačího potoka, která bezprostředně navazovala na bezzásahovou první zónu, do níž měla časem také přejít. Reakcí byla největší občanská blokáda těžby na Šumavě a jedna z nejmohutnějších přímých akcí v české porevoluční historii.

Nikdo dodnes neodhalil, kdo proti tehdejší blokádě povolal zásahovou jednotku plzeňské policie. Jisté však je, že jak kácení, tak i násilí policistů vůči blokádníkům nebylo legální — následné soudy park prohrál, a dostal navíc vysoké pokuty nejen za těžbu a užití jedů, ale také za zasahování do biotopů chráněných živočichů.

Letokruhy pařezů a biomonitoring navíc odhalily, že smrky v okolí Ptačího potoka dosahovaly stáří 200 let, a nešlo tedy o „osmdesátiletý porost“, jak tehdy Mánek soustavně tvrdil. Těžba zkrátka proběhla v porostu, který vykazoval kvalitu nikoli lesa hospodářského, ale spíš takzvaného „old-growth“, a porušila tím fundamentální smysl národního parku.

Důležitým momentem v Mánkově kariéře je, že nelegální těžbu za pomoci nelegální policejní asistence z pozice náměstka pro komunikaci doplnil tím, že za celkem 1,26 milionu veřejných korun najal PR agenturu Bison & Rose. Zadáním pro ni bylo zprvu změnu kurzu parku obhájit, posléze však dostala za úkol poštvat lokální rezidenty proti účastníkům blokády, resp. proti „aktivistům“. Agentura tehdy například vymyslela označení „kalamita tisíciletí“, jehož byl právě Mánek proponentem, prováděla zavádějící průzkumy a vposledku vyvolala pochod místních obyvatel na podporu lesních dělníků proti blokádníkům, který skončil násilnostmi.

Případová studie, již agentura s odstupem vydala, popisuje strategii velmi otevřeně: „Při aktivistické blokádě na Modravsku odstartovala další fáze postavená na místních obyvatelích, kteří protestovali proti cizímu vměšování do lokálních problémů.“ Slova jako „ekoterorista“, „zelený extremista“ či „ekofanatik“ se ostatně začala objevovat právě v této době a právě kolem Šumavy. Příkopy, které tato kampaň vytvořila mezi „místními“ a „cizími“, jsou na Šumavě znát dodnes.

Pozdější Mánkův mluvčí Pavel Pechoušek kontroverzní angažmá PR agentury po čase odůvodnil lakonicky: „Jejich služeb jsme využívali průběžně podle potřeby a s různou frekvencí. Samozřejmě nejvíce v době letní blokády kácení kůrovcem napadených stromů, kdy jsme čelili organizované kampani plné lživých útoků a dezinformací.“

Konečně ředitelem

Jiří Mánek se stal ředitelem bez výběrového řízení 1. července 2012 a začal zostra. Mezi první kroky totiž kromě propouštění patřil návrh přeřadit Národní park Šumava z druhé do čtvrté kategorie Mezinárodního svazu ochrany přírody při OSN. Ač tehdy tvrdil, že jde jen o formalitu, v praxi by šlo o definitivní konec ambicím mít park a ochranu odpovídající mezinárodním kritériím. Plán rozvrátit park, který měl podporu rady parku i obcí, tehdy ztroskotal na důsledné práci Hnutí Duha a na tlaku Evropské komise.

Dalším „systémovým“ krokem ředitele Mánka byl nápad řešit finanční potíže parku, který tehdy — podobně jako v současnosti — přišel o část státního příspěvku, zpracováním ležícího odkorněného dřeva. Podle Mánkových výpočtů ho v parku leželo množství v ceně 200 milionů. Šlo o pozoruhodnou strategii, která možná odkrývá pozadí Mánkova uvažovaní i zakotvení. Ležící dřevo totiž nelze využít ve stavebnictví či výrobě, ale takřka výhradně pro energetické účely ve spalovnách.

V době, kdy Mánek přišel s nápadem mrtvé dřevo z Národního parku Šumava vyvážet, už čtyři roky platila „Deklarace společného zájmu na využívání státní biomasy k energetickým účelům na území Jihočeského kraje“, kterou podepsal Mánkův spolustraník, hejtman Jan Zahradník, předseda jihočeské agrární komory, „hlubocký kmotr“ Pavel Dlouhý a předseda podnikatelů v lesním hospodářství při agrární komoře, správce hlubocké komory a budoucí správce obory lánské, „Zemanův“ Miloš Balák.

Nelze potlačit dojem, že Mánkův obchod s biomasou ve skutečnosti nebyl řešením finančních potíží Národního parku Šumava, ale pokusem o vyvedení státního majetku do regionálních rukou. Obchodu s biomasou nakonec zabránilo to, že těžba kůrovcových stromů byla podpořena evropskými penězi, a jejich vytahání by tak bylo porušením dotačních pravidel.

Další působení Mánka ve funkci se neslo v podobném duchu: hojně zakázek pro podivné firmy, zadávaných za podivných okolností a vedoucích k sérii pokut a dodatečných náprav z veřejných peněz. Mezi nejkřiklavější příklady patří výměna reklamních cedulí parku za milion korun formou smlouvy o dílo, tedy bez výběrového řízení. Dodavatelem přitom byla firma Good Agency z Hluboké nad Vltavou patřící Davidu Šťastnému — partnerovi Hany Šťastné, která po „kmotrovi“ Dlouhém přebrala vedení jihočeské agrární komory, byla tehdy členkou rady Národního parku Šumava a také poradkyní tehdejšího ministra průmyslu, jihočeského Martina Kuby.

Dalším takovým projektem byla zakázka na instalaci fotopointů za 590 tisíc s dohodou na následnou údržbu za patnáct tisíc měsíčně. Firma, která zařízení dodala, totiž vznikla jen dva týdny před podpisem smlouvy a její jednatelkou byla partnerka vimperského místostarosty a dodavatele IT systémů pro NP Šumava Jiřího Caise. Fotopointy vznikaly bez stavebního povolení a Správa parku je posléze musela za další náklady legalizovat či přemisťovat. Za pozornost ovšem stojí, že Caisova firma IT profi tehdy nesídlila nikde jinde než v Hluboké nad Vltavou, společně s firmou Lesy Hluboké nad Vltavou, jež je spojená s Dlouhým a také Balákem.

Ve stejné době park také v Modravě vybudoval most pro vedení bežkařské trasy za devět milionů a lávku přes Vltavu za více než šest a půl milionu z peněz ministerstva určených na „podporu biodiverzity“ a postavil několik nelegálních rozhleden, které musely být posléze odstraněny. Připomeňme i více než pětimilionovou rekonstrukci březnické hájenky, kterou park následně dlouhodobě pronajal obci Modrava za symbolických osm tisíc korun měsíčně. Za přetékající jímku dostal park v roce 2014 několikamilionovou pokutu.

Mánkovo převzetí parku korunovalo studium programu MBA, které z veřejných peněz hradil nejen sobě, ale i svému ekonomickému náměstkovi a mluvčímu, a fakt, že správu ubytovacích kapacit národního parku svěřil své manželce.

Tehdejší atmosféru v parku dobře ilustruje citace z reportáže o šumavském hoteliérovi a poradci hlubockého starosty Tomáše Jirsy (ODS) Františku Taliánovi Pán Šumavy z roku 2013: „‚Přijeďte za čtyři roky. Na louce budou lehátka‘, zasní se na můstku naproti budově pily. ‚V Národním parku budou mít možná kecy, ale s Mánkem to mám předjednané‘, naznačuje [Talián] dobré vztahy se současným ředitelem…“

Závažnost Mánkovy éry podtrhuje zpráva BIS pro rok 2014, která explicitně uvádí: „Některé lobbistické skupiny usilovaly o získání vlivu na chod Správy Národního parku (NP) a chráněné krajinné oblasti Šumava, resp. snažily se o ovlivňování budoucí podoby NP. V zájmu vlivových skupin je realizace několika sporných projektů v šumavském regionu, možnost pozemkových spekulací nebo rozšíření těžby dřeva. S tím také souvisí snaha o ovlivnění zákona o NP Šumava. Budoucí zonace parku je sporným bodem mezi ochránci přírody a osobami, pro které je zastavění NP podnikatelským cílem.“

Královák a Lipeňák

Mánkovu éru v Národním parku Šumava ukončilo až obsazení postu ministra životního prostředí Richardem Brabcem (ANO), který k 1. květnu 2014 do funkce ředitele — opět bez výběrového řízení — jmenoval Pavla Hubeného. Následovaly audity, které Mánkovo hospodaření odhalily, a placení pokut za činnost Mánkovy administrativy.

Tímto však Mánkova šumavská historie neskončila. Hned po neúspěšné kandidatuře do senátu se v roce 2015 stal „rychtářem“ spolku Šumavský Králováci, který mimochodem sídlí na stejné adrese jako Trianon Čechy z dob začátků Mánkova podnikání. V témže roce Mánek coby jeho dlouhodobý podporovatel obdržel od prezidenta Zemana medaili za zásluhy, konkrétně „za péči o Národní park Šumava“.

Spolek Králováci, kolem něhož se sdružili lidé spojení odporem vůči parku, resp. lidé z regionálních byznysových struktur, jako je hlubocký starosta Jirsa, bývalý hejtman Zahradník a další, byl nejviditelnější kolem roku 2017, kdy se schvalovala novela zákona o ochraně přírody. Na tehdejším setkání v Kvildě, které Králováci pořádali spolu s Centrem pro občanské svobody Václava Klause mladšího, visela tabule cti a tabule hanby zobrazující senátory, kteří hlasovali „pro“ či „proti Šumavanům“, rozuměj hlasovali pro rozvolnění ochrany, nebo pro její potvrzení a zakotvení.

Zákon byl přijat v podobě, která Národnímu parku Šumava konečně zajistila adekvátní ochranu, a Mánek svůj fokus přenesl z centrální Šumavy do oblasti Lipna, kde se stal předsedou Turistického spolku Lipenska, jakési obdoby Svazu šumavských obcí, tedy spolku prosazujícího „rozvoj regionu“ a „rozumnou ochranu přírody“. Nějaký čas pak také vykonával funkci správce SKI Apartmánů Zadov v majetku Jihočeského kraje.

Pak se na čas z veřejného prostoru takřka vytratil. Po roce 2017 a po Mánkově přechodu z ODS k Trikoloře v roce 2018 se výrazněji projevil jen v reportáži českobudějovického rozhlasu z roku 2022, v níž z pozice předsedy turistického spolku bývalý ředitel varoval před útoky vlků.

Mánek v Číně

Ještě dřív, než se o Mánkovi začalo mluvit coby o žhavém kandidátovi Motoristů sobě na post ředitele Národního parku Šumava, objevil se znovu na veřejnosti prostřednictvím fingovaného rozhovoru publikovaného na konci letošního ledna. Mánek v něm překvapivě vystupuje jako unikátní spojka mezi Čechy a čínskou ochranou přírody.

Příběh rozhovoru je prostý. Jiřího Mánka jakožto odborníka na lesy v roce 2023 prý oslovila Česko-Čínská asociace, která hledala vhodného adepta pro konferenci v Číně. Mánek podle svých slov nechtěl, přistoupil ale na roli náhradníka a nakonec letěl. Čína jej nečekaně nadchla — ani ne tak svým bezpečím a pořádkem, jako svým zbrusu novým konceptem „národního systému ochrany přírody“, který spočívá v propojování chráněných území a ve výsadbě lesů s cílem fixovat uhlík.

Mánek v rozhovoru uvádí, že si v Číně dokázal získat důvěru, a povedlo se mu už tudíž s pomocí dvou českých univerzit na Šumavu přivézt čínské lesní správce. Vedle toho ale dokonce začal pracovat pro China Radio International a natočil s čínským štábem sérii dokumentů o tamních národních parcích, která stačila mít premiéru na čínské ambasádě v Praze.

Za příběhem nadšeného naivního vědce se tak podle všeho skrývá ryzí temnota plná ozvuků Mánkovy historie.

Česko-Čínská asociace vznikla 1. 8. 2023, a nejspíš tedy bezprostředně před čínskou konferencí, s jejímž obsazením jí měl Mánek vytrhnout trn z paty. Jde o subjekt, který spolu s dalšími jednadvaceti firmami sídlí na pražské adrese Holečkova 39, a z webu je patrné, že jeho smyslem je především replikovat čínskou státní propagandu — v záhlaví homepage stojí prosté „Naše asociace nabízí aktuální informace a novinky o čínské kultuře a aktivitách“.

Ještě pozoruhodnější je ale vlastnická struktura. Centrálními aktéry jsou totiž odchovanci JZD Slušovice a autoři monografie o Františku Čubovi Rej Masek, konkrétně Naděžda Malinová a Karel Nedbálek. Za zmínku stojí, že Malinová v roce 2021 kandidovala za Volný blok. Dalším aktérem Česko-Čínské asociace je Ivan Noveský — kdysi z Energetického regulačního úřadu, dnes vystupující v roli odborníka na energetiku v pořadech Alex Mynářové či Xavera Veselého v XTV. Sestavu doplňuje bývalá Škromachova náměstkyně Yvona Legierská a také českobudějovický podnikatel Jan Nedvěd, jehož firmy zhusta obsluhují krajské zakázky a sponzorují politické strany.

Je tedy více než zřejmé, že Mánek v sebepropagujícím rozhovoru v Naší pravdě nemluví pravdu. Důvody jeho styků s čínskými institucemi jsou podle všeho primárně obchodní. Mánek si totiž loni v květnu spolu s Aijunem Guem a Peijie Chenem, který v České republice obchoduje například s náhražkami cigaret, založil spolek Česko Čínské centrum pro kulturní a obchodní výměnu, jehož náplň je nejasná — web zatím nemá.

Loni v prosinci si ale Mánek založil také cestovní kancelář Chinatura, s. r. o., sídlící na adrese jeho skutečného bydliště ve Čkyni na Vimpersku. Chinatura je právě nyní poprvé v Číně, kam podle Mánkova facebookového profilu přivezla skupinu odborníků na péči o seniory, kteří si zde mají vyměnit zkušenosti s lokálními experty. Mánek se totiž opět umí dostat na místa, „která jsou pro běžného návštěvníka uzavřena“ — tak jako v ochraně přírody a lesa.

Člověk z temnot

Mánkův dvacetiletý profil, který jistě není úplný, odhaluje, že jde o člověka, který ve svém vztahu k ochraně přírody prokazatelně prošel razantní proměnou. Odhaluje ale i to, že Mánek už od konce první dekády 21. století budoval vazby na regionální byznys, které pak zhusta využíval při vyvádění veřejných peněz z národního parku. Navázání na ODS, Miloše Zemana, a především pak na jihočeskou, respektive hlubockou chobotnici stejně jako jeho nynější aktivity v Čínské lidové republice činí z Jiřího Mánka krajně rizikového občana, natož pak veřejného činitele.

Na Mánkovi není znepokojivá jeho minulost, ale hlavně jeho setrvalé dlení na hraně polosvěta. Toto je důležité vědět. A z tohoto je potřeba vyvodit to, co je pro dnešek nejdůležitější — na Jiřího Mánka v čele Národního parku Šumava, pane ministře, ani nepomýšlejte.

Jiřího Mánka, který je právě v Číně, jsme oslovili. Do vydání textu jsme však reakci neobdrželi.