Nejsou to ani dva měsíce, co jsem do Deníku Referendum napsal bilanční článek k historii a kontextu sporů o tzv. bezzásahový management v Národním parku Šumava. Napsal jsem tehdy i toto:

„Napětí mezi ,místním‘ a ,cizím‘ polevilo, rozpadlé lesy vadí jen málokomu a prakticky nikdo už nevěří, že by se les po vichřici či kůrovci neobnovil sám. Na to se na Šumavu díváme až příliš dlouho. Dobrou zprávou je i to, že přinejmenším do nástupu jiné politické reprezentace jsou na uzdě také investoři, kteří prozatím úspěšně vytěžují sousedící Lipensko, resp. levý břeh naší nejrozlehlejší přehradní nádrže.“

Netušil jsem, jak záhy tento text zastará. Ani ne týden nato se Šumava, ale i další české národní parky ocitly v nebezpečí, které nepocítily více než dekádu.