V půli léta ministerstvo vnitra jako již tradičně zveřejnilo zprávu o extremismu za uplynulý rok. Ministerští analytici v ní tvrdí, že pravicoví extremisté nepředstavují přímé riziko, neboť jsou atomizovaní a soustředění do online komunit typu White Live Matters a ve fyzickém prostoru se projevují hlavně svým propojením se subkulturou fotbalových chuligánů.

Na místo politického aktivismu se prý soustřeďují na MMA zápasy a hudební koncerty. Anarchisté údajně byli klidní a ortodoxní komunisté marginální. Domobranecké skupiny zase neplánují aktivně ozbrojený převrat, spíše se cvičí pro dobu po očekávaném zhroucení státních struktur.

Situace u nás se perspektivou zprávy jeví v nejlepším pořádku, proti zdejší demokracii nestojí žádná alespoň trochu relevantní síla. Obraz idyly je ovšem uměle konstruovaný tím, co vnitro okatě opomíjí. Oproti dřívějším letům totiž letos ve zprávě o extremismu nenajdeme zmínky o hnutí SPD Tomia Okamury, ani o PRO Jindřicha Rajchla, někdejšího lídra proruských demonstrací, který se loni do sněmovny dostal právě na kandidátce okamurovců.

Připomeňme, že Okamura a jeho partaj jsou zcela dominantní politickou silou, jež tu pro sebe mobilizuje podporu nenávistnou a rasistickou politikou, a to zejména vůči ukrajinským utečencům před ruskou válkou i vůči lidem s odlišnou barvou pleti. Ty ve své ohavné předloňské kampani hnutí SPD označovalo za „chirurgy z dovozu“ a prezentovalo je paušálně jakožto násilníky — také za to nepravomocně dostalo třímilionovou pokutu. Okamura sám se stíhání pro podněcování nenávisti vyhnul jen díky tomu, že jej nevydala Poslanecká sněmovna.

A stejně tak ve zprávě o extremismus chybí noví aktéři tuzemské krajní pravice, politické hnutí ANO, zakládající členská strana krajněpravicové „internacionály“ Patrioté pro Evropu. Nedostalo se ani na Motoristy sobě, jejichž čestný prezident Filip Turek v minulosti hajloval, chlubil se vlastnictvím předmětů s nacistickou symbolikou, adoroval Hitlera a Mussoliniho a na sociálních sítích publikoval četné rasistické a homofobní příspěvky a jejichž členové se prezentují pogromistickou rétorikou vůči úctyhodným organizacím občanské společnosti a ochráncům přírody. ANO i Motoristé podobně jako SPD krom nenávistných projevů staví soustavně svou politiku i na dezinformacích a konspiračních teoriích.

Trojice krajně pravicových subjektů od loňska tvoří současnou českou vládu. Okamura se stal třetím nejvyšším ústavním činitelem. V takovém světle se náhle vyhlídky země a zdejší demokracie jeví podstatně méně příznivé, než by se při čtení loňské zprávy o extremismu mohlo zdát.

Je takřka jisté, že kromě táhnoucích se soudních sporů o zařazení SPD do starších zpráv o extremismu se na minimalistické podobě loňské zprávy podepsala také současná vládní sestava. Seznam Zprávy totiž upozornily na to, že na ministerstvu vnitra před časem skončili analytici, kteří měli vypracování zpráv o extremismu na starosti. Ministr vnitra Lubomír Metnar (ANO) sice odmítl, že by personální změny měly na obsah zprávy vliv, zároveň ale k absenci zmínek o SPD prohlásil, že zpráva „nemá hodnotit politickou soutěž a vytvářet prostor pro politické interpretace“.

Ovšem bez ohledu na možné politické tlaky provázející její vznik, celá anabáze se zprávou o extremismu za loňský rok ukazuje především to, že z hlediska pojmenování hrozeb pro českou demokracii je tento dokument už svou koncepcí zoufale nedostatečný. Problém přitom leží přímo v teoretické konstrukci pojmu „extremismus“.

Krajní pravice si osvojila jazyk mainstreamu

Vypůjčíme-li si některou z politologických snah o vymezení extremismu jakožto souhrnného označení pro ideologie, jejichž cílem je likvidace struktur liberální demokracie a právního státu, narazíme na vážný problém. Taková definice umožní zachytit členy přežívajících subkultur neonacismu a snad i ortodoxních komunistů, kteří se dosud nevzdali antikvárních představ o proměně světa násilně vedeným třídním bojem. Ostatně právě na uvedené skupiny, doplněné ještě o anarchisty, se ve svých zprávách ministerstvo vnitra dlouhodobě soustředí.

Taková definice extremismu se však stává zcela bezzubou, pokud se někdejší „extremisté“ formálně přihlásí k účasti na demokratické politické soutěži, vzdají se utváření paramilitárních struktur a strategie ozbrojeného převratu a začnou svoje ideje — aniž by se změnilo jejich věcné jádro — formulovat v jazyce přijatelném mainstreamem, ba dokonce v jazyce obrany demokracie.

Přesně takto se krajní pravice během posledních dekád v celém západním světě stává součástí hlavního proudu demokratické politiky. Jen málokterý nacionalista se dnes bude po vzoru starých fašistů a neofašistů hlásit ke zrušení pluralitní demokracie, která prý umožňuje pronikání nežádoucích cizorodých živlů do homogenního národního státu.

Daleko spíše se bude stavět do role zásadového obránce demokracie, a to před hordami údajně fanatických a násilných muslimských migrantů toužících po evropském chalífátu, a také před elitami, které prý chtějí omezovat svobodu slova pod záminkou boje proti nenávistným a rasistickým projevům.

Předseda strany českých rasistů Tomio Okamura je typickým produktem výše popsaného procesu proměn ultrapravice v politický mainstream. A do úzce vymezené škatulky „extremismu“ skutečně nespadá. Ostatně když vnitro Okamuru ve svých zprávách v minulých letech ještě zmiňovalo, činilo tak oklikou ve zvláštní kapitole o předsudečné nenávisti, nikoliv v rámci pravicového extremismu.

Dnešní krajní pravici posiluje také aparát příhodně algoritmicky vyladěných a masově užívaných sociálních sítí a zužující se prostor pro působení seriózních médií. Vzniká tak prostředí příhodné pro efektivní vedení propagandy, o němž se mohlo neofašistům v druhé polovině minulého století leda zdát.

Koncepce extremismu je tak slepá k reálným hrozbám pro soudobou demokracii, neboť krajní pravice působící ve formálně demokratické stranické politice jejím sítem snadno projde. Další fatální slabinou koncepce extremismu je skutečnost, že přehlíží fatální hrozby pro demokracii vycházející z korupce, klientelismu nebo oligarchizace a z prohlubování majetkových nerovností.

Nic neříkající, snadno zneužitelný koncept

V politologii se o nejlepší terminologii pro postižení politických okrajů dodnes živě diskutuje, neboť část odborníků není vůbec srozuměna s tím, aby si politická věda osvojovala přístup lékaře identifikujícího patologie a vytvářela odborné podklady legitimizující kroky represivních složek státu. Teorii extremismu totiž od zájmů státu nelze oddělit, jelikož je svými kořeny spojena s poválečným západním Německem v situaci, kdy bylo třeba mladou znovuzrozenou demokracii bránit jak před pozůstatky nacismu, tak před aktivním komunistickým hnutím podporovaným ze Sovětského svazu.

Nálepka „extremistický“ dodnes v Německu představuje klíčové zdůvodnění případné represe ze strany proslulého Spolkového úřadu pro ochranu ústavy. Velmi vlivná je však daná koncepce i v českém prostoru, kde ostatně počátky akademického výzkumu v devadesátých letech finančně podporovalo přímo ministerstvo vnitra.

Demokratický stát jistě musí být schopen zakročit proti silám, které se snaží jeho ústavní pořádek různými způsoby oslabit či eliminovat. Koncepce k extremismu k tomu ale není vhodným nástrojem. Toho si je samozřejmě vědoma značná část politologické obce, která upozorňuje na jeho mizernou analytickou hodnotu i na jeho potenciální zneužitelnost.

Extremismus totiž může být chytlavou nálepkou, jejíž užití otevírá státní moci, jež může být demokratická, ale také vůbec nemusí, cestu k  eliminaci politických protivníků represivními metodami namísto soutěže v demokratických volbách. Není tedy náhoda, pokud ji zhusta využívají autokratické režimy k potlačování opozice: klasickým příkladem tu může být putinovské Rusko, kde státní orgány za „extremistické“ oficiálně označují kdekoho od nezávislých novinářů přes Svědky Jehovovy a protikorupční organizace až po LGBTQ lidi nebo sociální síť Facebook.

Lze namítnout, že autokracie různé pojmy všemožně natahují a překrucují běžně. Ale výrazy jako extremismus si o to svou vágností vysloveně říkají. Důsledně jazykově vzato „extrém“ vymezuje nepřijatelnou vzdálenost od politického středu: stanovení obou bodů je přitom arbitrární a závisí na libovůli aktuální politické moci.

Vzpomeňme na uprchlickou krizi, kdy náhle z úst některých politiků etablovaných takzvaně demokratických stran jako ODS, ČSSD nebo KDU-ČSL najednou zaznívala xenofobní slova, která ještě v devadesátých letech byla vyhrazena leda izolovanému a vysmívanému Miroslavu Sládkovi. Ani nemluvě o dehumanizaci Palestinců a podpoře genocidního izraelského režimu, čehož se s klidem v posledních letech běžně dopouští osazenstvo tuzemských liberálních salonů.

Koncept extremismu kritizuje také radikální i umírněnější levice, která právem vnímá úkorně, staví-li ji státní moc na roveň s krajní pravicí. Na to ostatně poukazuje i část odborné veřejnosti, jako třeba největší žijící znalec politických okrajů a populismu, nizozemský politolog Cas Mudde, podle nějž není na rozdíl od krajní pravice pro krajní levici nutným aspektem kritika demokracie a podpora hierarchie, nýbrž kritika kapitalismu.

S pomocí teorie extremismu lze pod jeden zastřešující pojem vsunout velmi rozličné zdroje radikálního nesouhlasu co do formy a obsahu. Od propichování pneumatik SUV vozů po rasistické násilí, od masových vražd po nenásilnou okupaci podniků nebo veřejných prostor, od podpory udržitelnosti nebo rovnostářství po podporu genocidy. A ministerstvo vnitra přesně toto dělalo — a v menší míře dosud dělá. Výraz extremismus totiž umožňuje kvalitativně odlišnou systémovou kritiku shrnout do jedné škatule, která implikuje jednolitou skupinu nebezpečných „bláznů“.

Potřebujeme Zprávu o hrozbách pro demokracii

Jakmile v úřadech skončí stávající autoritářská a krajně pravicová vláda — a doufejme, že na to nebudeme muset čekat tak dlouho, jako Maďarsko na konec Viktora Orbána — bude na místě praxi zpráv o extremismu opustit a hledat nové způsoby, jak o hrozbě pro demokracii referovat. A to bez libovolně mocensky aplikovatelných nálepek, které budou mít ambici zahrnovat v podstatě libovolnou vyhraněnou kritiku stávající moci.

Taková Zpráva o hrozbách pro demokracii by potom mohla zahrnovat mnohem širší škálu oblastí, v nichž by byli lidé brojící proti liberální demokracii a lidským právům identifikováni. Zahrnovat by kromě xenofobie a nenávistných projevů měla i lživé útoky na novináře a nezávislá média, na smyšlených záminkách postavené útoky na instituce občanské společnosti, šíření dezinformací, systematické podvazování důvěry k institucím typu Ústavního soudu bez věcného základu jejich kritiky, korupci a klientelismus, ale také snahu oligarchů zasahovat do politických procesů a ovlivňovat veřejnou debatu, třeba prostřednictvím nákupů mediálních domů. Taková zpráva by přitom mohla zohledňovat i to, jak závažnou hrozbu různé subjekty pro demokracii reálně představují.

Všem skupinám zmíněným v letošní zprávě o extremismu by pak nejspíše taková užitečná zpráva věnovala dvě tři věty. Zato našim dnešním spoluvládcům Tomiu Okamurovi, Andreji Babišovi, Petru Macinkovi a jejich stranám by tu naopak musely patřit celé kapitoly.