Devátého června 2026 vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek, který by za normálních okolností způsobil veřejné pozdvižení. Soud rozhodl, že český stát, konkrétně Ministerstvo zahraničních věcí, se musí omluvit třem členům palestinské komunity — jedním z nich je i autor tohoto článku — za výrok bývalého ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka, který pronesl 17. října 2024 v pořadu ČT Události, komentáře: „Ne všichni Palestinci jsou hamásovci, ale všichni Palestinci od malých dětí jsou vychováváni v nenávisti k Izraeli a základem jejich genetické výbavy je nenávist ke všemu izraelskému.“

Pod dojmem tohoto výroku se soudkyně Barbora Šumová ve svém zdůvodnění nebála konstatovat, že příměr k některým výrokům Josepha Goebbelse, který použila obžaloba, je „zcela přiléhavý“. Připomeňme, že ministrův výrok zazněl v debatě s europoslankyní Kateřinou Konečnou o české bezpodmínečné podpoře Izraele v jeho válce proti Gaze, a tudíž mu nelze rozumět jinak než jako zdůvodnění nutnosti palestinských obětí, včetně civilistů, žen a dětí.

Ujasněme si tedy, o co přesně v této události jde: výrok ministra liberální, proevropské vlády, ministra, který se sám často prezentuje jako nesmlouvavý odpůrce rasismu, soud přirovnal ke Goebbelsovi a označí ho za protiprávní. Pohne tohle snad nějak s českou debatou o izraelské válce proti Gaze, pro níž je charakteristický široký konsensus bez reflexe? Nezdá se, a tato zaseknutost není náhodná. Je to symptom.

Co znamená „killabilita“

Koncept „killability“ — přeložme ho jako zabitelnost, nebo přesněji stav, v němž je určitý lidský život vnímán jako legitimně odebratelný — rozvíjejí autoři od Giorgia Agambena přes Achilla Mbembeho a jeho nekropolitiku až k feministickým a postkoloniálním autorkám jako Judith Butlerová. Slouží k popisu toho, co se stane, když určité skupině není přiznán plný morální status, tedy status, který by smrt nebo utrpení jejích příslušníků činil politicky relevantním.

Killabilita neznamená, že s danou skupinou nelze soucítit. Znamená, že smrt jejích příslušníků nevyvolává tutéž strukturální reakci jako smrt „normálního“ člověka. V kontextu izraelské války proti Gaze a jejího ohlasu v českém veřejném prostoru to lze formulovat takto: Palestinci jsou v určité rovině českého diskurzu vnímáni jako lidé, jejichž zabití nevyžaduje zvláštní ospravedlnění — zatímco zabití Izraelce (nebo Žida v Evropě) vyžaduje okamžitou morální reakci, politické stanovisko, projevy solidarity.

Nejde tedy většinou o přímou, explicitní dehumanizaci, ale o asymetrii, která se stala strukturální. Konkrétnějším příkladem této asymetrie je skutečnost, že podmínky života v Gaze (jako „zablokovanost“ života, nemožnost mobility, přežívání a nekonečné čekání jako trvalý stav, tedy podmínky života redukované na „holý život“, jak by řekl G. Agamben) nejsou téměř nikdy tematizovány.

Pro detekci killability není podstatné, že ji zaznamenáváme u otevřených islamofobů, u politiků krajní pravice, u těch, kdo jsou vždy připraveni zvolat „vybombardovat!“. Tyto hlasy jsou součástí problému, ale nejsou jeho podstatou. Jsou jeho viditelným okrajem, který paradoxně slouží jako alibi pro umírněnější postoje.

A tato umírněnost se ukazuje jako zajímavější a diagnosticky důležitější. Martin Dvořák není islamofob. Není příznivcem krajní pravice. Je to politik s demokratickými reflexy, s lidskoprávní rétorickou výbavou.

V mém vyjádření před soudem během dokazování jsem na tuto souvislost upozornil: „I člověk, který normálně ví, co je rasismus, v případě Palestinců vytváří výjimku a použije na jejich adresu rasistické výroky. Bylo to poprvé, kdy jsem to takto otevřeně slyšel od představitele státu, ale zároveň je dehumanizace Palestinců širší trend a toto je jeho součást.“ Výjimka je diagnóza. Dvořákův výrok není selhání charakteru. Je to selhání, které struktura umožňuje a toleruje, aniž by ji to nějak poznamenalo.

Gramatika výjimky: co se v České republice „dá říct“

Řekněme, že každá veřejná debata má svou gramatiku — struktury, které určují, co je myslitelné, vyslovitelné, přijatelné. Nejsou to explicitní směrnice (třeba v podobě ediční politiky), jsou přítomny v tom, co nevyvolá reakci, co nevyžaduje vysvětlení, co projde bez povšimnutí. Česká debata o Gaze má tuto gramatiku, a ta je výrazně asymetrická.

O Palestincích je možné říct věci, které o žádné jiné skupině říct nelze, aniž by to vyvolalo institucionální reakci. Je možné tvrdit, že jejich kultura je geneticky determinovaná k nenávisti. Je možné jejich smrt zasazovat do rámce bezpečnostní nutnosti, aniž by bylo třeba tuto nutnost prokazovat. Je možné mluvit o jejich masivních obětech jako o vedlejším následku boje s terorismem, aniž by to nutilo zamyslet se nad příhodností použitého jazyka.

Takováto gramatika není vykonstruovaná za oponou s konspiračním záměrem. Vzniká kumulací rozhodnutí, z nichž každé vypadá samo o sobě pochopitelně. České vlády opakovaně vyjadřují solidaritu s Izraelem a zdůvodňují to historicko-politickými důvody. Média přijímají tuto solidaritu jako výchozí, neutrální pozici. Hlasy Palestinců samých jsou systematicky marginalizovány nebo rámovány jako „zaujatá“ strana sporu, kdežto izraelská perspektiva je podávána jako legitimní politika demokratického státu.

Výsledkem je to, co lze nazvat „strukturálním umlčením“: palestinské hlasy nejsou explicitně cenzurovány, jsou prostě vyňaty z kategorie hlasů, jejichž výpovědi mají nárok na to být slyšeny jako důležité pro porozumění.

Paradox přiznané viny

Nejpozoruhodnější rovinou případu ministra Dvořáka není jeho výrok sám. Je to jeho bezprostřední reakce. Soud vzal v úvahu skutečnost, že se Dvořák za výrok omluvil na sociální síti X, ale konstatoval, že taková omluva nebyla dostatečná.

Označit výrok za „nešťastný“ není, jak soudkyně řekla, „dostatečný distanc“. Tato sekvence — rasistický výrok, následovaný sebekritikou, která je nedostačující — stojí za analytickou pozornost. Dvořák věděl, že pochybil. Řekl to. Vrátil se k výroku a odsoudil ho. A přesto soud konstatuje, že ani tato sebereflexe věc nenapravuje. Proč?

Protože individuální akt pokory se nikdy nemůže stát dostatečnou omluvou za rasistický výrok vůči skupině, jejíž lidská důstojnost je strukturálně popírána. Tou by bylo jedině veřejné, formální uznání újmy způsobené konkrétním lidem. Dvořák místo toho reagoval především na výzvy sympatizantů, aby uznal, že to bylo „přes čáru“.

Jenže ono „tohle my neříkáme, nejsme rasisti“, tento typ distancování, není projev ohledu k obětem, ale vymezování prostoru vůči těm, kdo nemají vytříbenou protirasistickou estetiku. Dvořákova omluva nakonec pouze privatizovala to, co mělo být veřejné.

Daný mechanismus je teď pro nás viditelnější. Killabilita Palestinců se udržuje také tím, že každé individuální selhání je ošetřeno individuálně. Strukturální problém — tedy to, že Palestinci jako skupina jsou v českém diskurzu vnímáni jako méně chráněná kategorie — je přerámován jako sled osobních pochybení, za která se omlouvají konkrétní lidé a jejichž omluvy pak upadnou v zapomnění. Ruku na srdce: kdo z vás si na tento případ vzpomněl předtím, než se dočetl o nejnovějším soudním rozsudku?

Elementární formy českého rasismu

Proč by vpuštění palestinských hlasů do české veřejné debaty odhalilo „elementární formy českého rasismu“? Protože česká proizraelská pozice není jen zahraničněpolitickým postojem. Je organizujícím principem, skrze nějž se artikulují hodnoty demokratické identity po roce 1989: proevropskost, prozápadnost, antikomunismus, podpora liberální demokracie.

Izrael v tomto rámci figuruje jako demokratický spojenec ocitající se v nepřátelském okolí — model, s nímž se česká zkušenost malého národa obklopeného „velkými“ hrozbami může identifikovat. Palestinci v této perspektivě nemají přirozené místo. Jsou buď teroristé, a pak nespadají pod morální ochranu; nebo nešťastné oběti, a pak je jejich zkušenost nahlížena optikou humanitárního diskurzu soucitu, nikoli diskurzu politických práv. Palestinec tak nemůže mluvit jako politický subjekt se stejnou autoritou výpovědi jako ten izraelský.

A právě to je jádro věci. Skuteční Palestinci — politologové a politoložky, antropologové a antropoložky, novináři a novinářky, právníci a právničky, lidé s konkrétními argumenty a zkušenostmi — by svou přítomností v debatě odhalili, že česká „neutralita“ předpokládá izraelskou perspektivu jako výchozí bod a palestinskou jako odchylku od něj. Že nejde o naslouchání dvěma perspektivám, ale o asymetrii, která byla tiše zabudována do esenciálních pravidel toho, co se v českém veřejném prostoru počítá jako věrohodný argument. To není otázka sympatií. Je to otázka gramatiky.

Co říká rozsudek

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 se mi zdá pozoruhodný z několika důvodů, které přesahují jeho bezprostřední právní účinek — ten bude určitě odložen poté, co se některá ze stran sporu odvolá. Za prvé, potvrzuje, že dehumanizující výroky vůči Palestincům mají měřitelné dopady na konkrétní lidi. Utrpení, které dlouhodobě zažívají moji přátelé Shanaáhovi, je díky jejich výpovědím představitelnější.

Za druhé, rozsudek rovněž odhaluje limity individuální omluvy jako řešení strukturálního problému. Soudkyně jako jeden z důvodů, proč nepřiznat finanční odškodnění, uvedla, že postavení Palestinců a nálada ve společnosti vůči nim se zhoršily již předtím, než Dvořák svůj výrok pronesl. Jinými slovy: soud implicitně uznává, že Dvořákovo selhání nebylo izolovanou anomálií, ale součástí staršího a hlubšího trendu. Přičíst mu plnou odpovědnost bylo obtížné právě proto, že jeho výrok nevytvořil klima, v němž zazněl, pouze ho artikuloval.

Za třetí, zástupkyně státu u soudu argumentovala, že újma Heleny Shanaáhové musela být menší — ona sama přece není Palestinka, je pouze manželka Palestince a matka napůl palestinských dětí. Tato argumentace, paradoxně ze strany státu vystupujícího v roli obžalovaného, ilustruje mechanismus killability s nechtěnou přesností.

Stát implicitně tvrdí, že rasistický výrok způsobuje újmu pouze těm, na které přímo cílí — a že blízkost k jeho oběti, čtyřiačtyřicet let společného života, újmu nezakládá. Jako by dehumanizace byla individuální příkoří, nikoli něco, co prostupuje vztahy, rodiny a každodenní existenci lidí, kteří žijí po boku těch, jichž se týká.

Čeho je rozsudek symptomem

Rozsudek je malé vítězství v právním smyslu. Stát se musí omluvit. Tiskovou zprávou zveřejněnou na webu ministerstva zahraničních věcí. Na devadesát dní.

Ale ptejme se, co rozsudek nevyřeší. Nevyřeší to, že Dvořákův výrok o genetické výbavě Palestinců zazněl v hlavním vysílacím čase České televize, v politické debatě, a to jako argument! Tedy nikoli jako výbuch emocí, který by debatu narušil.

Rozsudek nevyřeší skutečnost, že česká média a veřejnost reagovaly se znatelně menší odhodlaností, než by reagovaly na srovnatelný výrok o jakékoli jiné skupině. Nevyřeší to, že srovnání s Goebbelsem, které soud označil za přiléhavé, zaznělo až z úst žalující Heleny Shanaáhové — nikoli jako reakce redaktorky, komentátorů nebo jiných politiků na ministrův výrok.

Tato propast mezi tím, co soud uznává za protiprávní, a tím, co česká veřejná debata vnímá jako přijatelné nebo alespoň tolerovatelné, je přesně tím prostorem, v němž killabilita Palestinců operuje. Ne ve formě aktivní nenávisti, ale ve formě absence pohoršení. A právě tato absence je nejpravdivější výpovědí o široce sdílené toleranci k zabíjení Palestinců.