Dne 27. prosince 2024 izraelské síly obklíčily a následně vtrhly do nemocnice Kamal Adwan, jediného zdravotnického zařízení na severu Gazy, které ještě fungovalo. Ředitel nemocnice, lékař Husám Abú Safíja, byl zatčen. Od té doby je držen v izraelském vězení bez obvinění či soudu — na základě zákona umožňujícího zadržovat osoby označené za „nezákonné bojovníky“.

V době psaní tohoto článku, více než 575 dní poté, zůstává dr. Abú Safíja zadržován v Izraeli. Podle jeho právníka je jeho život v bezprostředním ohrožení v důsledku mučení a dalšího špatného zacházení.

Jeho případ není ojedinělý. Spolu s doktorem Abú Safíjou Izrael zadržuje asi sto dalších palestinských lékařů. Lidskoprávní organizace a experti OSN zdokumentovali řadu případů svévolného zadržování zdravotníků a upozorňují, že nejde o izolované incidenty, ale o součást širšího vzorce perzekuce palestinského zdravotnického personálu.

Přežití v podmínkách totální blokády

Hned v prvních hodinách války, 7. října 2023, izraelské síly zaútočily na Indonéskou nemocnici v severní části Gazy a na Násirovu nemocnici na jihu. Během necelých dvou měsíců izraelská armáda vyřadila z provozu 21 z 35 nemocnic v Gaze. Od začátku války žádné zdravotnické zařízení v Gaze nezůstalo nedotčené.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) bylo v Gaze zabito více než 1 500 zdravotnických pracovníků. Útoky, zatýkání a zabíjení zdravotníků jsou součástí politiky, jejíž rámec vymezil izraelský ministr obrany Joav Galant, který již 9. října 2023 prohlásil: „Uvalujeme na Gazu kompletní blokádu. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné pohonné látky. Vše je zablokováno. Bojujeme s nelidskými zvířaty a budeme se podle toho chovat.“

Dopad takové politiky je okamžitý a brutální. Palestinci v Gaze se ocitají v začarovaném kruhu: jsou zraněni nebo nemocní, dostane se jim lékařské péče, pokud je ještě k dispozici lékař a fungující nemocnice, a poté jsou znovu vystaveni nebezpečí, dalšímu zranění a traumatu.

Jejich přežití závisí do značné míry na rozhodnutích izraelských úřadů, které kontrolují, co může — a především co nemůže — do Gazy vstoupit. Přísun nezbytného zdravotnického materiálu, ať už jde o inzulín, chirurgický materiál nebo léky proti bolesti, tak může být kdykoli přerušen.

Lékaři vzdorují dehumanizaci Palestinců

Stejná moc zasahuje i ty, kteří péči poskytují. Lékaři pracují pod dohledem, pod nátlakem a s vědomím, že za svou práci mohou být potrestáni. Poskytnout péči tak znamená riskovat překročení neviditelné hranice, za níž se pomoc může náhle stát trestným činem.

Lékař není pouze praktik. Tváří v tvář těžce zraněnému tělu potvrzuje, že člověk navzdory svému zranění neztrácí důstojnost. Útok na lékaře je proto útokem na samotnou představu, že existuje prostor, byť sebemenší, v němž má péče přednost před mocí a jehož smyslem je tělo léčit, nikoli ovládat.

Pomáhat člověku přežít neznamená jen udržovat jeho tělo při životě. Znamená to bránit jeho právo rozhodovat o sobě — být subjektem, nikoli objektem cizí moci. Právě proto jsou lékaři pro okupační moc nepohodlní: navracejí lidem kontrolu nad vlastním tělem. Každá zašitá rána a každý stabilizovaný pacient připomínají, že Palestince nelze redukovat na jejich zranění, utrpení a traumata.

Lékař je také svědkem — své svědectví však nevydává zpětně, nýbrž přímo během poskytování péče. Je přítomen u těl, která svými zraněními, jizvami a samotným přežitím dosvědčují, co se stalo.

Doktor Abú Safíja, stejně jako mnozí další, se stal terčem útoku nejen proto, že byl lékařem, ale také proto, že byl svědkem. Prostřednictvím veřejně sdílených videí naléhavě žádal mezinárodní společenství, aby zastavilo útoky na nemocnici Kamal Adwan.

A možná právě v tom spočívá skutečná hrozba, kterou zdravotní péče představuje: nejenže udržuje při životě ty, které se někdo snaží zlikvidovat, ale prostřednictvím těl, která přežila, také uchovává paměť, kterou žádný narativ nemůže vymazat. Mrtvý člověk může být zapomenut, může zmizet a stát se statistickým údajem. Zmrzačené tělo však zůstává po desetiletí jako živý archiv. V kontextu systematické snahy o vyhlazení je každý zachráněný život anomálií. Každý pacient, kterého lékař stabilizuje, každý zraněný, kterého zachrání před smrtí, představuje odmítnutí cílené dehumanizace.

Ve své cele ztělesňuje doktor Abú Safíja konečný důsledek této logiky: palestinské tělo nemá být nikdy plně samo sebou — ani v životě, ani v nemoci, ani ve smrti. Jeho bolest, léčba i přežití mají podléhat vůli okupanta.

Text byl původně publikován ve francouzském deníku Libération.