Míra násilí po vyhlášení příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás v říjnu 2025 sice klesla, Palestinci v Gaze jsou však kvůli pokračujícím izraelským útokům nadále zabíjeni, zraňováni a nuceni opouštět své domovy.

Podle palestinského ministerstva zdravotnictví bylo od 11. října 2025 zraněno více než 3 500 lidí. Jen v červnu 2026 bylo zabito 121 osob, nejvíce v jediném měsíci letošního roku. Slovo „příměří“ tak pro mnoho Palestinců ztratilo svůj význam.

Násilí se nevyhýbá ani humanitárním pracovníkům. Ašraf Afifi, operátor radiokomunikací Lékařů bez hranic, byl letos v červnu vážně zraněn střelbou z izraelského dronu. Takto popisuje pátek, kdy ho kulka zasáhla ve stanovém táboře, kde žil se svou rodinou.

Obyčejný pátek

Jako každý pátek jsem seděl v našem stanu, zatímco si můj syn Adam venku pouštěl draka. Vtom za mnou přišel a řekl: „Tati, vedle nás dopadají kulky.“

Nevěřil jsem mu. Vyšel jsem ven a nic zvláštního jsem nepozoroval. Říkal jsem si, že se mu jen něco zdálo, a vrátil jsem se do stanu. Najednou jsem však uslyšel ostrý zvuk, jako když někdo udeří kladivem. Vyšel jsem z koupelny a uviděl svou vyděšenou ženu. Rozhlížel jsem se, kam kulka dopadla. V tu chvíli jsem ucítil prudký náraz do boku, jako by mě někdo udeřil dřevěnou holí. Znovu jsem slyšel stejný ostrý zvuk.

Okamžitě jsem pochopil, že mě zasáhla kulka. Moje žena hlasitě vykřikla. Podíval jsem se dolů. Bok jsem měl celý od krve. „Něco zasáhlo náš stan!“ křičela žena.

Od začátku genocidy jsem se snažil nepodcenit žádné nebezpečí. Kdykoli hrozilo nebezpečí, okamžitě jsem odvedl naše děti pryč. Tentokrát jsem poprvé od začátku genocidy polevil v ostražitosti.

Věděl jsem, že musím okamžitě do nemocnice. „Kdybych začal ztrácet vědomí, nedovol, abych omdlel. To je to nejdůležitější,“ řekl jsem bratrovi, který mě tam vezl, zatímco jsem si tiskl ruku na bok. Ještě jsem stihl zavolat svému příteli a kolegovi Bilalu Abu Saadovi. „Postřelili mě. Jedu do Násirovy nemocnice.“

Doufal jsem, že nepůjde o nic vážného. Viděl jsem na boku dvě rány blízko sebe a říkal si, že kulka proletěla skrz. Jenže bolest byla opravdu strašná. Bratr se na mě ohlédl. „Na zádech máš krev,“ řekl. „Kulka ti vnikla do zad.“

Veškerá odvaha mě v tu chvíli opustila. Došlo mi, že kulka prošla zády a vyšla bokem. Okamžitě jsem pochopil, že moje zranění je vážné. Snad nezasáhla ledviny, slezinu a další orgány. Vtom jsem ucítil otupělost v rukou i v obličeji. Po chvíli se mi začalo těžce dýchat a svět kolem mě se pomalu nořil do tmy. Bratr mě plácal po tváři a opakoval: „Neusínej.“

Byla to nejdelší cesta mého života. Nakonec jsme dorazili k severnímu vchodu nemocnice. Před pohotovostí stál muž a řekl: „Vystupte.“ Snažil jsem se vystoupit, ale nedokázal jsem to. Bolest byla nesnesitelná. „Nemůžu. Jsem postřelený,“ hlesl jsem.

„Nemáme nosítka,“ řekl. „Zkuste to, pomůžu vám.“

Chtěl jsem na něj zakřičet: „Co po mně chcete? Vždyť nemůžu chodit!“

Nakonec jsem se pokusil vstát. V tu chvíli někdo přivezl z pohotovosti nemocniční lůžko. Položil jsem se na něj a odvezli mě dovnitř. Připadal jsem si jako ve filmu. Ležel jsem na zádech, vezli mě chodbou a já sledoval stropní světla. Dorazili jsme na rentgen. Přisunuli mě k vyšetřovacímu stolu a řekli: „Přesuňte se.“

Myslel jsem, že mi pomohou nebo mě zvednou. Místo toho mě nechali, abych se z jednoho lůžka na druhé přesouval sám, zatímco jsem se svíjel bolestí. Říkal jsem si: Dělají to schválně? Je to pro moje zdraví? Nebojí se, že mám vnitřní krvácení a pohyb všechno ještě zhorší?

Pak mě odvezli na ultrazvuk. Nikdy předtím jsem na něm nebyl, ale vzpomněl jsem si, jak moje žena čekala naši první dceru a lékař stejným přístrojem zjišťoval pohlaví dítěte. Pokusil jsem se zažertovat: „Tak co to bude? Kluk, nebo holka?“

Potom mě poslali na CT. Když bylo vyšetření hotové, stál nade mnou Bilal, první, komu jsem po postřelení volal. Podíval se na mě a řekl: „Tak už bylo dost rozmazlování. Vstávej.“ To mě zahřálo u srdce. Pochopil jsem, že mi nehrozí žádné vážné nebezpečí.

Když mi lékař řekl, že nemusím zůstávat v nemocnici, nejdřív jsem si oddechl. „Díky Bohu. Nechci tady být.“ Po návratu do našeho stanu jsem si ale uvědomil, že se vlastně bojím vrátit na místo, kde mě postřelili. Sedl jsem si asi dva metry od místa, kde mě kulka zasáhla.

O tři hodiny později jsem tam seděl znovu. Na stejném místě. Jako by se nic nestalo.