Nominální mzdy vzrostly v prvním čtvrtletí letošního roku o 8,1 %, což při inflaci 1,6 % vedlo k reálnému zvýšení mezd o 6,5 %. Průměrná mzda činila na konci kvartálu 50 282 Kč, což je meziroční nárůst o více než 3789 Kč.

To je srovnatelné jen s ekonomickou konjunkturu před deseti lety, než ji zastavila nejprve covidová krize, a následně ruská invaze na Ukrajinu. Dnešní ekonomika tak sice vypadá dobře, její základy jsou však stále velmi křehké.

Růst mezd zastiňuje strukturální problémy

Čísla ovšem rostou z nízkého výchozího základu, který v posledních osmi letech klesal či stagnoval: průměrná hodinová mzda v české ekonomice je proto jen na úrovni sedmapadesáti procent průměru Evropské unie, a je tedy sedmá nejnižší mezi sedmadvaceti členskými státy. Navíc nevychází z růstu produktivity práce, ale z jiných okolností.

Především chybí lidé — poptávka po pracovní síle na trhu převyšuje její nabídku, což se týká zejména kvalifikovaných manuálních pracovních sil. V důsledku uzavírání řady montoven s nižší přidanou hodnotou sice v posledních dvanácti měsících roste nezaměstnanost, ta se však stále nachází jen lehce nad hodnotou tří procent; byť třeba na Mostecku či Karvinsku narostl počet nezaměstnaných na dvojnásobek a přesahuje už deset procent.

Současně se navyšují odměny pracovníkům ve školství o sedm procent — nejhůře placení pracovníci dostali dva tisíce měsíčně navrch. Ve veřejné sféře rostou mzdy o devět procent: nejhůře placení zaměstnanci veřejné sféry si v průměru přilepšili o 2500. Zdravotníci či sociální pracovníci si přilepšili o pět procent, a dostali tudíž v průměru 1700 měsíčně navíc. A u nejlépe placených státních zaměstnanců se zvýšily mzdy o dvě procenta.

To tlačí nahoru i platy v soukromé sféře. Nadále však platí, že zvyšování mezd se zdaleka netýká všech zaměstnanců, protože nevychází z kolektivního vyjednávání. V českých odborech je totiž angažována jen asi desetina zaměstnanců a kolektivní vyjednávání se týká třetiny z nich.

Podle směrnic Evropské unie má být přitom kolektivními smlouvami chráněno alespoň osmdesát procent pracovníků. To přitom vůbec nepočítáme s pracovníky různých digitálních platforem, které zákoník práce nechrání vůbec, přestože jsou fakticky v závislém postavení.

Kořeny omezené síly odborů leží v 90. letech minulého století, kdy byla odborová angažovanost vnímána jako relikt socialistického režimu. Současně došlo k obrovské majetkové transformaci zahrnující privatizaci i příchod zahraničních korporací. Noví majitelé a manažeři neměli zájem povzbuzovat kolektivní organizování zaměstnanců.

Omezená síla odborového hnutí nyní dopadá i na státní správu, která mnohde čelí brutálním škrtům. Zatímco odbory při Úřadu vlády ČR nebo zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu protestují proti propouštění, mocenským zásahům do jejich práce, chaotickým přesunům či rušení agend, hlavní odborové centrály jim sice vyjadřují sympatie, ale zatím nepřipravují to, co by mohlo opravdu účinně pomoct: tedy generální stávku.

Zároveň se dlouhodobě nevalorizovala minimální zákonná mzda, jejíž výše má v průmyslově založené ekonomice zásadní vliv na ohodnocení významné části pracovních sil. Nyní činí 22 400 Kč hrubého měsíčně (134,40 Kč za hodinu), tedy asi čtyřicet procent průměrné mzdy, zatímco v obdobně strukturované německé ekonomice činí minimální mzda asi padesát procent mzdového průměru.

A nakonec hraje obrovskou roli na reálném zvyšování mezd rekordně nízká inflace. Ta zde v prvním čtvrtletí činila 1,6 %, byť nyní pomalu šplhá přes 2 %.

Růst přepracováním

Je třeba říct, že většina našich pracujících dosahovala v posledním desetiletí reálného zlepšení či udržení životní úrovně nikoli růstem reálných hodinových mezd, ale prostě tím, že čím dál tím více pracovali. Podle statistik Eurostatu dnes pracuje 83 procent Čechů ve věku od dvaceti do pětašedesáti let — to je prakticky nejvíc v Evropě. Zatímco průměrná skutečná týdenní pracovní doba v Evropské unii činí 36 hodin, Češi tráví prací 37,8 hodiny týdně.

Stojí za tím hlavně přesčasy — ty se týkají až tří čtvrtin zaměstnanců, přičemž sedm procent lidí dokonce pracuje déle než 49 hodin týdně. Jde nejen o lékaře a zdravotní sestry, ale také o řidiče kamionů, strojvůdce, řemeslníky či průmyslové údržbáře, ale také o pracovníky v administrativě, kde bývá navíc zvykem pracovat přesčas bezplatně.

Česká republika zároveň nevyužívá potenciálu částečných úvazků, kterými lze řešit pracovní uplatnění pečujících; a tak jim pomoci slaďovat různé životní role. Počet takto zaměstnaných pečujících —jedná se v drtivé většině o ženy — sice roste, to však není kompenzováno adekvátním snižováním pracovní vytíženosti mužů. Přepracované domácnosti se v důsledku těchto tlaků dostávají do kleští — a nelze se divit, že pak lidé nemají „čas na děti“: průměrný počet dětí na ženu je tu nyní přibližně 1,3 a dále klesá.

Jako bychom namáhavě pracovali na budoucnost pro potomky. Které ale nebudeme nikdy mít.

Stagnující produktivita

Přesčasy zakrývají skutečnost, že posledních pět let neroste produktivita práce — tedy veličina dána tím, jak efektivně dokážeme se stejným množstvím vstupů — práce, materiál — realizovat více výstupů, tedy finálního produktu. Sousední Polsko zvýšilo svou produktivitu o více než čtrnáct procent a rostou i další země ve střední a jihovýchodní Evropě. České subdodavatelské podniky však své produkty či služby nedokážou realizovat a prodávat za vyšší ceny.

Příčina spočívá opět ve struktuře české ekonomiky opírající se o průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou. Jde o podniky, které buďto ovládají zahraniční vlastníci, nebo velké holdingové struktury kontrolované českými oligarchy.

Majitelé z nich — často prostřednictvím daňových optimalizací — stahují dividendy a zanedbávají investice, takže chybí prostředky na inovace potřebné právě k růstu produktivity práce. Řešení daňových úniků ovšem vyžaduje širokou evropskou spolupráci — a o tu současný kabinet hnutí ANO, SPD a Motoristů nestojí.

K růstu produktivity by mohlo přispět přijetí společné evropské měny, eura, a příchod kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí. Nacionalistické ideologii podléhající vláda však přechod na euro odmítá — ba právě naopak navrhuje ústavní zakotvení české koruny.

Vysoké transakční náklady českých firem na měnové operace ovšem spotřebovávají část firmami vyprodukované hodnoty, která tak nekončí jako investice do rozvoje podniků, ani do ohodnocení zaměstnanců, ale v ziscích finančního sektoru. A potenciální investoři, kteří mají navázaný obchod právě na země eurozóny, raději upřednostní země, jež na euro už přešly. Protiimigrační rétorika vlády a složitá byrokracie pak zásadně komplikují příchod kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí.

A vláda nepřeje ani dynamicky rostoucímu sektoru české ekonomiky, který se zaměřuje na úsporné a udržitelné technologie, takzvanému „greentec“ či „cleantec“. Kabinet škrtá podpory malým a středním podnikům, jednostranně tlačí velkokapacitní produkční zemědělství, komplikuje přípravu akceleračních zón pro výstavbu větrných elektráren a omezuje funkční programy jako Nová zelená úsporám — na ten nyní už nedosáhne ani značná část středněpříjmových domácností.

Tím kabinet podvazuje budoucí prosperitu a současně zvyšuje naši zranitelnost vůči dopadům mezinárodních krizí, které se mohou projevit skokovým zvýšením cen energií či potravin. Důsledky dlouhodobého uzavření Hormuzského průlivu se teprve projeví.

Mračna na obzoru

Česká národní banka proto zhoršila předpověď růstu reálné mzdy pro letošek na úroveň přibližně čtyři procenta, a pro příští rok věští jen tři procenta. Očekává se tedy ochlazení ekonomiky a zvýšení inflace.

Český sociolog Daniel Prokop ve své knize Spravedlivý růst upozorňuje na rostoucí majetkové nerovnosti, kdy nejbohatších procento obyvatelstva vlastní něco mezi osmadvaceti až šestatřiceti procenty celkového majetku. Důvodem je neefektivní a neférový daňový systém, který nutí zaměstnance platit vysoké daně a odvody z mezd, zatímco příjmy z kapitálu, prodeje firem či výnosy z majetku a nemovitostí zatěžuje mnohonásobně méně.

Nerovnosti mohou růst i nadále, protože vládní snahy o prohloubení výhod pro oligarchické či oligopolní struktury pokračují. Poslaneckou sněmovnou tlačená novela stavebního zákona je ukázkovým případem normy šité na míru několika málo obřím developerským firmám.

Zemědělská politika Babišovy vlády vyhovuje těm největším agrárním skupinám, a absolutně nerespektuje evropské trendy podporovat generační obměnu a malé farmy. A probíhající plán takzvaného „zestátnění ČEZu“ je ve skutečnosti hrou o privatizaci rozvodných sítí, na které si brousí zuby energetičtí oligarchové.

Již před deseti lety prokázali ekonomové Jan Švejnar a Suritha Bagchi, že vyšší přítomnost extrémně bohatých lidí s vlivem na politiku zpomaluje ekonomický růst daných zemí. Přestože se současná česká ekonomika zdá být v dobré formě, systémová rizika a moc oligarchů nad ekonomikou i politikou rostou, a zásadně tak ohrožují budoucí odolnost země.