Vládní návrh státního rozpočtu na rok 2027 svým schodkem 389 miliard korun překvapil i otrlé analytiky. Opoziční politici se nyní předbíhají v soutěži o nejokázalejší kritiku akcelerujícího zadlužování a druhým dechem svorně chválí růst výdajů na obranu. O skutečném problému našich veřejných financí však nemluví — tedy o zcela nedostatečných daňových příjmech daných systémem prolobovaných výjimek a výdajích plynoucích oligarchickým zájmům.

Ministryně financí Alena Schillerová představila schodek ve výši 389 miliard korun, což se blíží covidovému roku 2021 s deficitem 420 miliard korun. Tehdy ovšem ekonomika nuceně stála, stát z veřejných peněz financoval mnohé podniky a zaměstnavatele a pandemie si vyžádala další mimořádné výdaje. Dnes je situace zcela opačná. Ekonomika šlape a reálné mzdy rostou.

Výrazný růst investic tažených dluhem by tedy bylo nutné obhájit výnosy či benefity, které z nich poplynou v budoucnu. Ze struktury navrhovaných výdajů však není zřejmé, že by vyšší deficit byl ve významné míře kryt investicemi s dlouhodobým ekonomickým, sociálním nebo environmentálním přínosem.

Alena Schillerová se hájí tím, že důvodem vysoké sekery jsou prorůstová opatření, která odhaduje na 100 miliard korun. Národní investice mají růst o téměř 48 miliard korun, zatímco celkové kapitálové výdaje jen o zhruba 26 miliard. Část zvýšení národních investic tak pouze nahrazuje končící evropské zdroje, zejména prostředky z Národního plánu obnovy.

Dárky pro oligarchii: beton, zbraně, zdravotnictví i fosilní energetika

Zbytek částky do sto miliard, tedy více než padesát miliard korun, poputuje do zdravotnictví. Jenže tyto peníze přitečou zdravotním pojišťovnám v zásadě automaticky díky růstu mezd a pojistného: z vyšších výdělků se odvádí vyšší pojistné. Jde tedy spíše o zacelování díry v rozpočtech pojišťoven.

Vládní program slibuje „posílit smluvní volnost mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli péče“ a umožnit tak pojišťovnám „diferencovat platby podle kvality péče“. To reálně otevírá riziko, že silní hráči budou od zdravotních pojišťoven získávat neadekvátně vysoké platby za jednotlivé výkony, zatímco na menší zdravotnická zařízení už peníze nezbudou. Vzhledem ke slibované supernemocnici a zdravotnickému byznysu Andreje Babiše — kliniky FutureLife či Iscare pod hlavičkou fondu Hartenberg už dnes inkasují z veřejného zdravotního pojištění miliardy korun — je naprosto zásadní důsledná transparentnost smluv a úhrad. Jinak peníze zmizí v oligarchických strukturách.

Výrazný růst čeká také výdaje na obranu. Ty mají meziročně stoupnout o 36 miliard na celkových 195 miliard korun, čímž kabinet splní zákonné minimum dvou procent HDP. Samotné dosažení určitého procenta HDP však není měřítkem bezpečnosti.

Vláda ve svém programové prohlášení odmítla společné evropské a alianční vyzbrojovací plány a nákupy, čímž si otevřela velký prostor pro neefektivní a korupční tendry ve prospěch zbrojařských lobby a oligarchických korporací. Kabinet postrádá základní strategii: proti komu a jak se má naše země bránit.

Dál se má investovat zejména do betonu, typicky do nových dálnic. Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury posílí o 10,6 miliardy korun na 180 miliard korun — a to navzdory očekávanému poklesu evropských zdrojů. V tomto ohledu je Babišovo vládnutí vzorným pokračováním vlády Petra Fialy, která pod sloganem „Česko jako křižovatka“ představila vizi naší země jako zabetonovaného logistického centra Evropy. Fialova vláda zařadila mezi strategické 47 ložisek stavebního kamene a štěrkopísků, z nichž 21 jsou nové těžební záměry, které mají nasytit rostoucí potřebu oligopolu velkých stavařů zaměřujících se právě na liniovou infrastrukturu.

Pokračovat budou také vládní úhrady na podporované zdroje energie, na které kabinet aktuálně vynakládá 18 miliard korun ročně. Jde o plošné opatření financované z daní, jehož objem roste s množstvím spotřebované elektřiny. Státní rozpočet, respektive daňoví poplatníci s nízkou spotřebou energie, tak budou de facto dál dotovat úlevy těm, kdo elektřiny spotřebují obrovské množství — zejména velkým korporacím, jako jsou EPH Daniela Křetínského, Sev.en Pavla Tykače či většinově státní ČEZ. Příjemci této „pomoci“ budou i velcí znečišťovatelé, například energeticky náročné chemické závody Lovochemie a Deza z koncernu Agrofert či Třinecké železárny.

Zelenou alternativou by bylo směřovat větší část těchto prostředků do opatření, která domácnostem i firmám trvale snižují spotřebu a účty — do renovací, energetických úspor, komunitní energetiky a modernizace sítí. Rozpočet totiž není zelený nebo nezelený podle toho, kolik utrácí, ale podle toho, zda dnešní výdaje snižují budoucí náklady ekonomiky, domácností a státu.

Příliš málo investic do lidí

Za pozornost stojí také kapitoly, v nichž bude navýšení prostředků jen velmi malé či nulové. Například rozpočet resortu školství má vzrůst o necelé čtyři miliardy korun, což znamená, že učitelé by měli - stejně jako za Fialovy vlády - raději zapomenout na slibované platy na úrovni odpovídající 130 procentům průměrné mzdy.

Vysoké školy mají dostat přidány jen dvě miliardy a podobně stagnují i finance na výzkum a vývoj. Rostoucí investice do betonu a stagnující investice do špičkových technologií a vzdělání však znamenají v českém kontextu kontinuitu vládnutí - předešlý Fialův kabinet totiž jednal prakticky stejně.

Rozpočet Ministerstva pro místní rozvoj klesá o 33,7 procenta, což Alena Schillerová vysvětluje vyčerpáním evropských dotací, které úřad administruje, a přesunem některých agend jinam. Takto výrazný propad se však zřejmě negativně dotkne už tak omezené podpory dostupného bydlení a regionálního rozvoje po výpadku části evropských zdrojů.

Platy a související personální výdaje ve veřejné sféře mají vyrůst o 36 miliard korun. Vláda chce nabírat nové vojáky a policisty, ale také nepedagogické pracovníky. Některým státním úředníkům plánuje přidat dalších pět až devět procent nad rámec připravované reformy odměňování — na přesné parametry si ovšem musíme počkat do září.

Růst mandatorních výdajů

Největší položkou rozpočtu zůstávají výdaje na důchody, které mají meziročně vzrůst o 19,2 miliardy korun. Kromě samotné valorizace se do nich promítne také plánované zvýšení důchodu seniorům nad osmdesát let o 500 korun za každých dalších pět let věku. Dalších rekordních 30 miliard korun má zamířit na sociální služby.

Situace s mandatorními výdaji je stále napjatější. Před třiceti lety na ně šlo necelých 40 procent z tehdy víceméně vyrovnaného rozpočtu, před dvaceti lety jejich podíl překročil polovinu a před deseti lety dosáhl 60 procent. Pokud k nim připočítáme takzvané kvazimandatorní výdaje, tedy výdaje fakticky nezbytné k provozu státu, dostáváme se dnes na 80 procent výdajové stránky rozpočtu. Ve vztahu k příjmům tak tyto výdaje spotřebovávají převážnou část státního rozpočtu a výrazně zužují prostor pro nové priority.

Stále zásadnější a rychle rostoucí položkou mandatorních výdajů je ovšem obsluha státního dluhu. Zatímco v roce 2026 má stát na jeho obsluhu vydat 110 miliard korun, v roce 2027 už to bude kolem 130 miliard. Do roku 2021 přitom obsluha státního dluhu vycházela na 35 až 50 miliard korun ročně, v letech 2022 a 2023 to bylo 70 miliard a v roce 2024 už 90 miliard. Příčinou je jak růst absolutní výše dluhu, tak zhoršení úrokových podmínek pro jeho refinancování.

Nové státní dluhopisy se dnes emitují s výrazně vyššími výnosy, než v období mimořádně nízkých sazeb kolem roku 2020.

Nové státní dluhopisy se dnes emitují s výrazně vyššími výnosy než v období mimořádně nízkých sazeb kolem roku 2020. Tento vývoj je přímým důsledkem fiskální expanze první vlády Andreje Babiše během covidu, trvalého snížení daňových příjmů po zrušení superhrubé mzdy a následného růstu úrokových sazeb. Hlasování ANO, ODS, SPD a části KSČM o zrušení superhrubé mzdy vedlo k propadu příjmů rozpočtu až o 122 miliard korun ročně (odhad k roku 2026). Vláda Petra Fialy tuto situaci odmítla řešit — a zrychlování tempa zadlužování je proto i její vinou.

Oligarchická země není pro mladý

Všechna čísla týkající se státního rozpočtu mají společné jedno: svou astronomickou výší a strukturou vysílají jasnou zprávu o úplném zbavení se odpovědnosti vůči mladším generacím. Andrej Babiš se rozhodl udělat pro udržení moci cokoli. Výsledkem je mimořádně expanzivní rozpočet, jehož náklady přenáší na budoucí vlády a generace. Taková politika nemůže fungovat donekonečna.

Absolutní výše našeho dluhu je zatím relativně nízká, ale jeho trend začíná být hrozivý. Je proto třeba se připravovat na okamžik, kdy bude oligarchický premiér poražen a nastoupí demokratická vláda. Ta se už nesmí omezit na fialovské „přešlapování na místě“, ale musí předložit a prosadit skutečně silný reformní ekonomický program — se silnějšími veřejnými službami a šancí na kvalitní život pro každého.

Adaptace naší krajiny a měst na klimatickou změnu, dekarbonizace energetiky a průmyslu, posílení energetických sítí a sociálně spravedlivá transformace budou v příštích desetiletích vyžadovat investice v řádu stovek miliard korun. Stejnou sumu si vyžádá budování dostupnějšího veřejného bydlení a lepší sociální a zdravotní péče. A bez masivních investic se neobejde ani zlepšení vzdělávacího systému či skutečně aktivní politika zaměstnanosti, která poskytne pracovníkům v transformující se ekonomice propracovaný systém podpor a rekvalifikací.

Zdroje pro novou dohodu

K tomu bude potřeba v příštích letech nalézt nové rozpočtové zdroje v řádu vyšších stovek miliard korun — což představuje změnu srovnatelnou s programem Nové dohody Franklina Delano Roosevelta. Ta před sto lety řešila velmi podobné problémy, kterým čelíme dnes — financializaci ekonomiky, prohlubování majetkových rozdílů, degradaci krajiny, erozi půdy a zemědělství silně zranitelné vůči hospodářským a environmentálním otřesům. I tehdy hospodářství a sociální systém čelily technologickým změnám. Tehdy se krizi podařilo zvládnout odvážnou hospodářskou politikou. Stejnou šanci máme i dnes.

Podle analýz organizace PAQ Research, kde působí autor knihy Spravedlivý růst Daniel Prokop, vybírá Česká republika na daních v poměru k HDP o 135 až 198 miliard korun ročně méně než ekonomicky srovnatelné evropské země. Rozdíl souvisí zejména s velmi nízkým zdaněním majetku a některých forem spotřeby a s daňovými výjimkami, zatímco práci naopak daníme relativně silně.

Projekt Chytřejší daně navrhuje nižší zdanění zaměstnanců, rovnější zdanění OSVČ, motivaci k firemním investicím, zdanění nemovitostí motivující ke stavění a pronajímání, odstranění daňových výjimek u kapitálu a dědictví, efektivnější zdanění neřestí (tiché víno či valorizace daní u alkoholu a nezdravých potravin) a systematičtější zdanění spotřeby. Prokop a jeho kolegové vidí cestu vpřed v kombinaci dodatečných daňových příjmů a vytváření podmínek pro hospodářský růst.

Vzhledem k výši schodku jsou však na místě i ambicióznější návrhy. Zdanění extrémního bohatství po španělském vzoru může přinést 50 až 100 miliard korun. Zhruba podobné příjmy mohou zajistit výnosy ze zdanění nadměrných zisků korporací (tzv. windfall tax). Digitální daň pro sociální platformy a další technologické oligarchy, založená na zdanění jejich hrubých tržeb, může přinést další desítky miliard korun. A desítky až stovky miliard korun ze státního rozpočtu stále směřují k oligarchickým strukturám — s tím si nedokázala poradit ani Fialova vláda.

To všechno jsou zdroje prostředků na investice, které zvýší společenskou odolnost a soudržnost a posílí šance České republiky v budoucnu obstát: moderní energetika založená na obnovitelných zdrojích, dostupnější a udržitelnější doprava, dostupnější bydlení a kvalitnější péče o veřejné zdraví.

Oligarchie nabízí jen pasivní příjem z veřejných prostředků na dluh. Konzervativní politické strany zase setrvávají ve slepé uličce liberalismu, který selhal ve své neschopnosti investovat do lidí a veřejné infrastruktury. Budoucností je progresivní hospodářská politika, která bude usměrňovat neefektivní kapitál a budovat veřejné služby — pro nové zdroje růstu, snížení nerovností a větší šanci pro všechny.