Veto Petra Pavla: jiskřička v temnotách rozpočtové nezodpovědnosti

Karel Machovec

Babišova vláda prohlubuje problémy českých veřejných financí. Místo hledání systémových řešení sází na další zadlužování. Cestou ven může být pouze zásadní daňová reforma: spravedlivější zdanění velkých firem, majetku a vysokých příjmů.

Prezident Petr Pavel využil svého legitimního práva veta ve správný čas. Jeho veto bude však s největší pravděpodobností přehlasováno. Foto FB Petr Pavel

Debata o prezidentském vetu je zbytečně vypjatá především proto, že se jí zakrývá programová a funkční neschopnost současné vládní koalice. Té chybí vize i schopnost naplňovat některé z vlastních, často nerealistických předvolebních slibů.

Navíc v situaci, kdy se nejsilnější politické hnutí ANO — populistické a pragmatické — ve snaze získat vládní moc a zajistit beztrestnost svého lídra spojilo se subjekty, jejichž hlavními tématy jsou nacionalismus, xenofobie, protievropské postoje a sbližování s podobně orientovanými politickými silami napříč Evropou.

Spojuje je také odpor k takzvaným „levicovým úchylkám“, jako je rovnost v různých podobách, a samozřejmě i k environmentálním výzvám současného světa, jakkoli je Green Deal spíše oligarchy podporovanou „mlhou“ než realistickým řešením.

Naše domácí žabomyší válka je tak ve velké míře bojem uraženého ega Andreje Babiše, kterému zpackaná prezidentská volba znemožnila začít Českou republiku přetvářet v oligarchický stát, respektive další divizi Agrofertu.

Problém je na příjmové straně veřejných financí

Prezident Pavel využil svého legitimního práva veta ve správnou chvíli a na správném místě. To ostatně potvrzují i postoje řady renomovaných ekonomů. Bohužel prezidentské veto bude s velkou jistotou přehlasováno. Naší zemi by sice pomohlo, kdyby k tomu nedošlo, ale na to zřejmě poslanci vládní koalice — dokonce ani těch několik ještě příčetných — nebudou mít odvahu.

Je to koneckonců i důsledek zavedení přímé volby prezidenta do ústavního systému, který na ni nebyl konstruován a nebyl ani následně odpovídajícím způsobem upraven či zpřesněn. Přímá volba znamenala vytvoření politické figury s velmi silným mandátem a bylo iluzorní předpokládat, že se tato změna někde neprojeví.

Stačí si vzpomenout na ústavní tanečky prvního přímo zvoleného prezidenta Miloše Zemana a jeho opakované volání po posílení prezidentských pravomocí. Proti tomu dnes stojí Andrej Babiš se snahou soustředit co největší část moci ve státě do rukou premiéra. Snad tuto neúnosnou situaci vyjasní Ústavní soud při rozhodování o kompetenční žalobě, neboť s Andrejem Babišem žádná „gentlemanská dohoda“ nikdy fungovat nebude.

Babiš potřebuje rozvolnění rozpočtových pravidel jednak kvůli plnění svých předvolebních slibů a také kvůli plnění mezinárodních závazků, k nimž se sice formálně příliš nehlásí, přestože řada z nich pochází z období jeho předchozí vlády. Na současnou rozpočtovou situaci není schopen reagovat standardním způsobem, protože by tím narazil na zájmy svých spojenců i dalších oligarchických skupin. Proto začal — zejména ve svých médiích a prostřednictvím „rozhořčených, rozuměj motivovaných“ kanálů na sociálních sítích — vypouštět klasické babišovské hnojomety.

Nihil novum sub sole. Ostatně činil tak vždy. Nejde mu totiž pouze o správu země, ale také o ochranu vlastních politických a ekonomických zájmů.

Současný stav veřejných financí vykazuje problémy především na příjmové, nikoli výdajové straně rozpočtu. Je výsledkem rozhodnutí, na nichž se podílel přímo Andrej Babiš (neboť on je ANO), ale také ODS a SPD, které společně prosadily ekonomicky nejhloupější způsob zrušení superhrubé mzdy. Tím výrazně oslabily příjmy státního rozpočtu a zároveň uvolnily do ekonomiky prostředky, které v dané situaci přispěly k inflačním tlakům.

Tuto situaci dále zhoršilo i neumětelstvím během takzvané covidové pomoci, kdy prakticky polovina mimořádných výdajů podle závěrů Nejvyššího kontrolního úřadu nesouvisela přímo s řešením pandemie a jen zhoršovala inflační tlaky. Tento společný „kvalitní“ základ pak vytvořil podmínky pro ekonomické problémy, které následně prohloubila ruská agrese proti Ukrajině a energetická krize, jež byla jedním z jejích důsledků.

A co na to občan? Zejména část voličů ANO tleská boji proti prezidentovi a ani na okamžik se nezamyslí nad tím, že účet za tento politický obchod zaplatí především oni sami, jejich děti a vnoučata. Paní ministryně financí jim na chvíli vytře zrak známým evergreenem návratu elektronické evidence tržeb. Nic proti EET, ale problémy českých veřejných financí tím vyřešeny nebudou.

Veto jako předzvěst lepších časů

Problémy veřejných financí vyřeší pouze spravedlivá a radikální daňová reforma: zdanění oligopolů a nadnárodních společností, které dnes odvádějí v přepočtu podstatně menší daně než živnostník z Horní Dolní. Dále změna daňového mixu, zvýšení majetkových daní a návrat k progresivnímu zdanění příjmů.

Jenomže k tomu nebude politická odvaha. Znovu přijdou volby a není možné naštvat voliče ani si proti sobě postavit další oligarchy, kteří mají stejně jako Andrej Babiš téměř neomezené komunikační a mediální nástroje. Jde především o jejich moc a platí staré heslo: každý den dobrý.

Dluhy vytvořené dnes budou v budoucnu splácet především ti malí, střední třída a zejména mladí lidé, nikoli ti nejbohatší. Prostě se musíme smířit s tím, že v této zemi už příliš často neplatí pravidlo, podle něhož má vláda spravovat stát ve prospěch všech občanů a předat jej v lepším stavu, než jej převzala.

A pokud se s tím smířit nechceme, je nutné s tím něco dělat a přestat se uklidňovat argumentem, že český dluh je stále ještě ve srovnání s jinými zeměmi relativně nízký. To sice částečně platí ve vztahu k HDP, nikoli však při pohledu na dynamiku jeho růstu. Zjevně začínáme mít problém s běžným financováním provozu státu. Proto další rozvolňování rozpočtových pravidel není žádný bagatelní problém.

Z tohoto důvodu považuji prezidentské veto za malou jiskřičku v temnotách. Je jen na nás, zda ji opět uhasí Babišovy lidé z ANO, nebo zda se z ní stane onen pověstný plamínek naděje.