Téměř všechna zásadnější rozhodnutí, zejména v oblasti zahraniční politiky, která během sedmi měsíců od nástupu do premiérské funkce učinil Andrej Babiš (ANO), spojuje oportunistická vychytralost. Je paradoxem, že právě Babiš, který je etnický Slovák, téměř dokonale naplňuje definici „čecháčkovství“, kterou kdysi nabídl literární historik Václav Černý.

Černý tímto výrazem označoval alibismus, zbabělost a malost, jakož i snahu vychytrale se vyhnout problémům. Čecháček je dle něj člověk, který se dívá hlavně na svůj prospěch, byť by šlo o morálku. Čecháčka si lze představit jako člověka, který se při bouřce raději schová pod stůl, aby náhodou nemusel nikomu pomoct, doufaje, že si ho nikdo nevšimne.

Jedním z prvních zásadních Babišových rozhodnutí na poli zahraniční a bezpečnostní politiky v době, kdy Ukrajina čelí ruské invazi a Evropa ruské hybridní válce, bylo, že Česká republika sice podpoří půjčku Evropské unie Ukrajině ve výši zhruba 90 miliard euro, ale nebude za ni ručit. V situaci, kdy se naši spojenci i domácí opozice obávali, že Babiš bude následovat šlépěje Viktora Orbána v Maďarsku nebo Roberta Fica na Slovensku, a půjčku se bude snažit zablokovat, si mnozí paradoxně oddechli.

Babiš svoji metodu „vlk se nažral koza zůstala celá“ vzápětí zopakoval, když navzdory předvolebním prohlášením představitelů svého hnutí oznámil, že Česká republika neukončí muniční iniciativu, kterou zorganizovala předchozí vláda. Ta, jak známo, nabídla logistické zázemí k nákupům munice pro Ukrajinu v různých částech světa za peníze poskytnuté několika evropskými zeměmi. Do společné kasy, z níž se nákupy hradily, přispívala i Česká republika.

Babiš pod tlakem západních zemí nakonec slíbil, že Česká republika bude iniciativu dál logisticky zaštiťovat, ale nebude ji podporovat finančně. I v tomto případě si západní spojenci oddechli, zatímco Babiš mohl svému elektorátu doma tvrdit, že ušetřil peníze pro potřeby českých občanů.

Babišova logika, že se sice budeme na určitých projektech — třeba v rámci Evropské unie — podílet, ale rozhodně nebudeme za nic ručit, v části české veřejnosti, zdá se, funguje perfektně. Vychází totiž z výše popsaného „čecháčkovství“, které vyztužuje voličskou bázi hnutí ANO.

Babiš už v minulém volebním období odmítal kupříkladu přijetí eura s tím, že Česká republika by se jako člen eurozóny musela případně podílet na řešení problémů těch zemí eurozóny, které by se ocitly v problémech. A podobné argumenty nyní slyšíme v případě odmítání evropského migračního paktu.

Případ NATO

Vychytralostí Babiš nešetřil ani v případě (ne)plnění závazku Severoatlantické aliance vydávat přinejmenším 2 procenta HDP na obranu, a výdaje postupně navyšovat. Nejprve přišel s tvrzením, že Česká republika své závazky fakticky plní, pokud se do výdajů na obranu započítají i výdaje na dopravní infrastrukturu, kterou by snad jednotky NATO mohly v budoucnosti použít při svých přesunech.

Nutno říct, že v tomto případě navazoval na předchozí vládu, která zkoušela stejný trik. Když NATO oznámilo, že takové výdaje neuzná, naznačoval Babiš, že by se do výdajů mohly započítat kupříkladu výdaje na výstavbu vojenských nemocnic. Velká nemocnice, o jejímž vybudování v pražských Letňanech už delší dobu mluví, by prý mohla být prohlášena za vojenskou.

Poté, co NATO definitivně oznámilo, že skutečné výdaje na obranu činí v případě České republiky jen necelých 1,8 procenta HDP, což ji zařadilo na jedno z posledních míst v rámci NATO, rozhodl se Babiš řešit tuto situaci svérázně. Zvolil cestu, že rozpočet na obranu už v tomto roce sice nenavýší, své rozhodnutí však spojencům vysvětlí na summitu NATO sám. Čímž porušil předchozí praxi, kdy na summity jezdil v čele české delegace prezident.

Babiš své rozhodnutí účastnit se summitu navíc obhajoval pozoruhodnými argumenty. Kupříkladu tak, že má prý na rozdíl od většiny evropských státníků výborné vztahy s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, kterého jako jeden z mála evropských politiků podporuje, a ten tudíž České republice neplnění závazků odpustí.

Jinými slovy, Babiš v podstatě říkal, že by naši obranu měli dál zajišťovat a platit spojenci, zejména USA, přičemž tuto alibistickou pozici by dokázal prý obhájit spíše on než prezident Petr Pavel, který vládu kritizuje za nízké výdaje na obranu. Kdybychom chtěli být ironičtí, mohli bychom říct, že hlavní příčinou sporu mezi premiérem a prezidentem o účast na summitu bylo v případě Babiše přesvědčení, že prezident by mohl svojí účastí mařit jeho „vyčůranou“ taktiku.

Babiš tvrdil, že důležitá je zejména jeho účast na neformální večeři, protože tam se dá nejlépe vysvětlit česká pozice. Po večeři novináře s úlevou informoval, že o výdajích na obranu se u jeho stolu nikdo nebavil. Za přítomnosti manželek se prý mluvilo především o fotbale a jídlu.

Česká média spekulovala, proč Babiš s sebou na summit vzal svou manželku Moniku, ačkoliv s ní nežije. Nejlogičtější vysvětlení ve světle toho, jak Babiš přemýšlí a politicky funguje, znělo, že Babiš svoji odloučenou manželku přivezl na summit prostě proto, že při návštěvě tehdy ještě fungujícího páru Babišových v Bílém domě v roce 2018 udělala na Trumpa údajně dojem. A dobře si porozuměla s Trumpovou manželkou Melanií.

Trump ale Melanii nakonec nechal doma, protože by prý účast pro ni byla únavná. Jakou roli plnila za těchto okolností na summitu Babišova Monika je těžké říct, jisté ovšem je, že navzdory veškerému úsilí zamlžit nízké výdaje České republiky na obranu, mluvil Babiš při přednášení projevů představitelů zemí NATO až jako poslední.

Pořadí přitom určují právě výdaje na obranu. Babiš, který měl evidentně zato, že spojence přesvědčí o tom, že Česká republika je připravena svoje závazky plnit, byl se svým zařazením na poslední místo zjevně nespokojený.

Špatný obraz České republiky, kterou jeho „spojenec“ Trump sice přímo nejmenoval, ale ukázal na ni prstem, když mluvil o nespecifikovaných zemích, které svoje závazky neplní, se Babiš pokusil vylepšit po summitu tak, že Česká republika překvapivě přispěla částkou ve výši zhruba 140 miliónů korun do iniciativy Seznam prioritních požadavků Ukrajiny (PURL). Pomocí tohoto programu evropské země a Kanada financují americké vojenské vybavení určené pro napadenou zemi.

Babiš evidentně došel k závěru, že jeho úsilí vylepšit s pomocí své osobní diplomacie na summitu obraz České republiky selhalo, a tak se nakonec odhodlal k účasti v projektu PURL i navzdory tomu, že musel vědět, že i v podstatě jen symbolický příspěvek České republiky ho doma dostane do konfliktu s předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomiem Okamurou, které je součástí vládní koalice.

Babiš ovšem dobře věděl, že Okamurova kritika jeho rozhodnutí je jen hra pro voliče proruské SPD. Metoda „vlk se nažral a koza zůstala celá“ se tak zase jednou dobře osvědčila.

Státní rozpočet

Babiš ujišťoval spojence, že Česká republika svoje závazky vydávat na obranu a související projekty v roce 2035 až 5 procent, splní. Plán, který předestřel doma, ovšem počítá s tím, že až do roku 2029 zůstanou výdaje na zhruba dvou procentech HDP, a teprve pak se prudce navýší.

Není jistě náhoda, že v roce 2029 se budou konat příští volby do Sněmovny. Babišova vláda tak může peníze, které ušetří tím, že nebude výdaje na obranu zvyšovat, použít k uplácení svých voličů. Pokud to nakonec nevyjde, a hnutí ANO v čele příští vlády nebude, zůstane „černý Petr“ v rukou právě budoucího vlády.

Podobnou vychytralost předvedl Babiš a jeho vláda nejprve v podobě schvalování rozpočtu na tento rok, a pak přijetím zákona, jímž se mění pravidla rozpočtové odpovědnosti. Rozpočet ve výši více než 310 miliard korun porušil zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, což vláda obhajovala argumentem, že nemohla přijmout rozpočet připravený předchozí vládou. Nutností rychle připravit nový rozpočet prý nastala mimořádná situace, na níž se zákon o rozpočtové odpovědnosti nevztahuje.

O několik měsíců později přijala vládní koalice zákon, který ji umožní nezapočítávat do rozpočtových deficitů výdaje na dopravní infrastrukturu a jadernou energetiku, jakož i některé výdaje na obranu. To ji dovolí občanům i mezinárodním organizacím tvrdit, že rozpočtové deficity jsou nižší, než reálně budou.

Otázkou je, jak na tento trik zareagují ratingové agentury. Ty se totiž při posuzování zadluženosti země jen těžko nechají přesvědčit argumentem, že některé dluhy sátu nejsou dluhy, protože je vláda zákonem přemístila do kolonky, v níž jako dluhy nefigurují.

Toto žonglování s rozpočtem je další ilustrací toho, jak Babiš funguje. Realita se má překrýt čachry s čísly, což si lze v situaci, kdy má za sebou sněmovní většinu, nechat posvětit i zákonem. Je téměř jisté, že se zmíněným zákonem bude nakonec zabývat ústavní soud.

Konflikt zájmů

Se stejnou logikou, s níž Babiš pracuje v případě výdajů na obranu nebo při stanovování státního rozpočtu, pracuje i v případě tvrzení, že vyřešil svůj konflikt zájmů. Když si prezident jako podmínku pro jeho jmenování do postu premiéra určil, že má Babiš veřejnosti představit řešení svého střetu zájmů, přišel šéf ANO s řešením, které se mohlo na první pohled jevit jako korektní.

V emotivním projevu sdělil veřejnosti, že svoje podnikatelské impérium Agrofert převede do fondu, od nějž bude úplně oddělen. Jelikož Evropská unie v minulosti neuznala, že svěřenský fond, který vytvořil k řešení střetu zájmů během svého mandátu v letech 2018 až 2021, je dostatečné řešení, mluvil tentokrát o navrhovaném řešení poněkud tajemně jako o jakési obdobě slepého trustu.

Tvrdil také, že ani po svém odchodu z politiky se mu majetek nevrátí, čímž prý činí značnou osobní oběť. Nezmínil přitom, že do fondu nepřevede firmy, které podnikají v biotechnologiích a zdravotnictví v rámci holdingu SynBiol.

Nakonec se ukázalo, že fond vytvořený Babišovými právníky pro „zaparkování“ Agrofertu mimo jeho dosah, je v podstatě zase jen svěřenský fond, a že pojistky proti tomu, aby se mu majetek po odchodu z politiky nevrátil, jsou slabé. Evropská komise má i proto s „řešením“ Babišova střetu zájmů problém, a zkoumá ho.

Vše může skončit až zastavením vyplácení evropských dotací, což už se v minulosti stalo. Podle rozhodnutí českých soudů reflektujících rozhodnutí Komise by měl Agrofert vrátit více než 7 miliard korun, které mu vyplatil český stát, ač úředníci věděli, že tyto částky EU zpětně neproplatí.

Ministerstvo zemědělství a příslušné vládní agentury ovšem na základě dosti nejasných právních posudků částku od Agrofertu nevymáhají. Mezitím skupina poslanců vládní koalice předložila novelu zákona o střetu zájmů, která by nejen rozmělnila to, jak je střet zájmů definován ve stávajícím zákoně, ale hlavně by umožnila promlčení rozhodnutí, na jehož základě má Agrofert vrátit státu zmíněných 7 miliard korun.

Babiš zatím přesvědčuje veřejnost, že s tím vším nemá nic společného. Střet zájmů prý vyřešil, snahy Komise jeho „řešení“ prověřovat jsou prý jen politickou objednávkou. Podobné argumenty jistě uslyšíme i nyní, kdy se do vyšetřování nakládání s dotacemi ve prospěch Agrofertu pustil i úřad evropského žalobce.

Je ovšem otázkou, zda tentokrát Babišova osvědčená metoda „vlk se nažral a koza zůstala celá“ zafunguje. I tak je ale jisté, že pokud nedojde k nepředvídanému vývoji, třeba v podobě pádu vlády, bude v čele vlády ještě více než tři roky stát politik, jehož metodou je vychytralé obelhávání veřejnosti a úskočnost. A jelikož mu tento způsob fungování kazí zejména nezávislá média, občanská společnost a nezávislé soudy, budeme nepochybně svědky ještě intenzivnějších útoků na tyto pilíře liberální demokracie.

Nelze přitom bohužel ignorovat skutečnost, že Babišův způsob fungování v politice nachází odezvu v nemalé části české společnosti. Jinými slovy, slovenský migrant Babiš rozumí „svým pappenheimským“ a dovedl k dokonalosti metody, s jejichž pomocí dokáže svoji „čecháčkovskou“ voličskou základnu ovládat. I proto zůstává i sedm měsíců po volbách podpora hnutí ANO na úrovni voleb.