„Poslední roky mi touto dobou neustále drnčel telefon a volali mi novináři, kteří chtěli řešit řepku. A letos nic, řepka nás přestala zajímat,“ konstatoval v půli května během našeho hovoru na téma monokulturních žlutých lánů profesor environmentálních věd Jakub Hruška.

Před deseti lety řepka plnila nejen noviny. Byla také častým tématem hovoru mezi lidmi. Titulky obsahující obraty jako „žlutá invaze“, „žluté peklo“ nebo „žluté Česko“ odrážely subjektivní dojem velké části společnosti, že řepka roste snad úplně všude.

Pochopitelné bylo i rozčarování, které řepka vyvolávala. Premiérem byl v té době sociální demokrat Bohuslav Sobotka a jeho ministrem financí nový — tehdy ještě zdaleka ne tak čitelný — fenomén české politiky Andrej Babiš, o němž se obecně vědělo, že na řepce masivně vydělával.

Právě proto jsme se před deseti lety v Deníku Referendum dopodrobna věnovali tomu, jak politická ekonomie řepky skutečně funguje. Objasnili jsme, že produkce metylesteru řepkového oleje, tedy biopaliva míchaného do nafty, se etablovala jako byznys dotovaný veřejnou podporou ze všech myslitelných směrů. Přičemž prakticky výhradním subjektem, který celý sektor ovládal a masivně na něm vydělával, byl Agrofert Andreje Babiše.

V paralele s takzvanými „solárními barony“, kteří za masivní veřejné podpory, již často získali podvodem, vydělávali na snaze o rozvoj solární energetiky, jsme pro Andreje Babiše poprvé v červnu 2016 použili pojem „Žlutý baron“. I v případě dotací pro biopaliva platí, že za nimi stála deklarovaná snaha snížit závislost na fosilních palivech, a řešit tak klimatickou krizi. Po deseti letech se k řepce vracíme a ptáme se spolu s profesorem Hruškou: Proč nás přestala zajímat?

Skoncoval stát s daňovými úlevami a investičními pobídkami v řádu miliard? Ustoupila z českých polí? Nahradila ji moderní biopaliva druhé generace, jak slibovali zástupci průmyslu a jak tehdy předvídala Evropské unie? Nebo se snad nakonec ukázalo, že je ve snahách snižovat emise z dopravy řepka dobrým řešením?

Jak se z Andreje Babiše stal Žlutý baron

Abychom se dobrali odpovědí, bude potřeba vrátit se stručně na začátek. K orientaci na biopaliva by sektor dopravy a průmysl spalovacích motorů zřejmě nikdy nenašel spontánní důvod. Předpokladem byl mezinárodní konsenzus o potřebě zastavit globální oteplování, a tudíž snížit emise skleníkových plynů, a tedy také spotřebu fosilních paliv. Myšlenka se přes zrod takzvaného Kjótského protokolu v roce 1997 postupně otiskla do politiky Evropské unie a její směrnice o obnovitelných zdrojích a posléze do zákonů národních států — u nás do zákona o ochraně ovzduší.

Andrej Babiš v dané době správně pochopil mezinárodní cíle klimatické politiky jako unikátní obchodní příležitost. Pokud se totiž něco deklaruje jako veřejný zájem, který jde ale proti intencím tržní logiky, koukají z toho dotace, investiční pobídky i jistota odbytu. A to všechno se stalo.

V roce 2009 začal platit v České republice zmíněný zákon o ochraně ovzduší, který nařídil míchat biosložku do motorové nafty a benzinu. V tomtéž roce Andrej Babiš slavnostně otevřel Preol — největšího a do nynějška hlavního tuzemského zpracovatele řepky na biopalivo. Od státu Preol dostal do začátku investiční pobídku v podobě slevy na dani, kterou mohl postupně čerpat až do výše 580 milionů korun — a podle výročních zpráv podniku ji také přinejmenším z pětadevadesáti procent vyčerpal.

Dále Preol získal prostřednictvím CzechInvestu dotace v úhrnu více než sto milionů korun na budování linky na zpracování jedlého řepkového oleje a k tomu několik dalších milionových dotací z Evropské unie. Přesto Andrej Babiš později tvrdil, že nemá z dotací na biopaliva ani korunu…

Tím ale veřejná podpora biopaliv nekončila. Kromě zmíněného povinného míchání biosložky do nafty, což zajistilo stálý odbyt, byla biopaliva do roku 2018 i daňově zvýhodněna.

Za připomenutí dále stojí, jak Andrej Babiš v roce 2010 aktivizoval masivním lobbingem poslance, aby přehlasovali veto prezidenta Václava Klause, kterým se mělo navýšení podílu biopaliv míchaných do pohonných hmot zarazit. Jen o rok později mimochodem založil své politické hnutí ANO — možná poučen i tím, jak pracné bylo zlobbovat celou sněmovnu za své zájmy.

A byl to Babiš v roli ministra financí, za jehož působení finanční správa zlikvidovala tehdejšího hlavního konkurenta Agrofertu v oblasti biopaliv — ústeckou Kratolii. Jednalo se o podnik spjatý s Tomášem Pitrem, který rovněž proslul krajně problematickou podnikatelskou kulturou, jenomže na rozdíl od Babiše byl v několika případech nejen pravomocně odsouzen, ale dokonce i strávil čas ve vězení.

Andrej Babiš se i díky likvidaci Kratolie stal králem odvětví biopaliv v českých zemích. Nejen v oblasti složek míchaných do nafty, ale také v příbuzném oboru složek míchaných do benzinu, které vyrábí jeho Etanol Energy. Tomu se, mimochodem, nikdy nevěnovala pozornost srovnatelná s řepkou.

Fialovo prázdné gesto

Legislativa týkající se biopaliv prošla od roku 2016 změnami. Novelou zákona o spotřebních daních skončilo v březnu 2018 daňové zvýhodnění vysokoobjemových biopaliv. V roce 2016 státní orgány uváděly, že nás podpora biopaliv stojí jeden a půl miliardy ročně.

V březnu 2022 pak Fialova vláda zrušila povinné přimíchávání biosložky do pohonných hmot: tedy 4,1 % lihu do benzinu a 6 % biosložky do nafty. Tehdejší premiér na tiskové konferenci rozhodnutí vlády vysvětlil sporným ekologickým přínosem řepkové bionafty, prodražováním pohonných hmot, což bylo zvláště ožehavým tématem v kontextu ruské invaze na Ukrajinu, i tím, že na takové zákonné úpravě vydělává „jenom pár firem“.

Mělo to působit jako rozhodný krok proti Babišovi. V realitě se ale jednalo jen o další nafouknutou PR proklamaci „antibabišovské“ koalice, která udělala z předvolebního slibu „deagrofertizace státu“ zcela bezobsažný koncept.

Ze zákona o ochraně ovzduší pochopitelně nemohl vymizet celounijní závazek snižovat emise z dopravy jako takový: zůstala v něm proto povinnost dodavatelů vybraných pohonných hmot zajistit snížení emisí skleníkových plynů na jednotku energie ve srovnání se základní hodnotou produkce emisí skleníkových plynů pro fosilní pohonné hmoty. V roce 2026 je cílem snížení o 6,25 % a v následujících letech se máme postupným navyšováním dopracovat až k jedenáctiprocentní redukci v roce 2030.

Jak na to odpověděl trh? Dodavatelé celkem pochopitelně pokračují ve svých zajetých postupech a nadále do nafty metylester řepkového oleje přimíchávají. „Pokud máme plnit emisní limity, nedovedu si představit, že bychom nepřidávali i metylestery řepkového oleje. Troufám si říct, že řepku nebo jinou olejnatou plodinu budeme potřebovat ještě asi dekádu,“ vysvětluje mluvčí České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu Václav Loula.

Že mělo Fialovo rozhodnutí vygumovat ze zákona povinné míchání biosložky nicotný dopad, potvrzují data ministerstva průmyslu a obchodu o spotřebě a produkci biopaliv. Žádný dramatický propad nenastal ani v roce 2025, jejž v grafu neuvádíme preventivně kvůli některým chybějící datovým vstupům. Nicméně dle souhrnných dat ministerstva průmyslu oproti roku 2024 spotřeba biopaliv vloni opět mírně narostla.

Dodavatelé paliv mohou cílů zákona o ochraně ovzduší dostát i jinými prostředky, nežli řepkovou biosložkou: například pokročilými biopalivy, zkapalněným ropným plynem, zemní plynem, elektřinou dodanou do vozidel a podobně. Navzdory tomu, že to občas z médií a veřejné debaty působí, jako by šlo jenom o řepku, v České republice se produkuje více druhů biosložek určených k míchání do nafty.

Data uvedená v grafu zahrnují celou skupinu těchto biosložek, takzvaných FAME (Fatty Acid Methyl Esters — metylestery mastných kyselin). Kromě metylesteru řepkového oleje mezi ně patří i produkty vyráběné z použitých kuchyňských olejů či z odpadních kafilerních tuků.

Podle Sdružení pro výrobu bionafty a Národního centra zemědělského a potravinářského výzkumu působí v České republice pětice producentů metylesterů mastných kyselin: Preol a Primagra ze skupiny Agrofert, liberecký Temperatior, Chemoprojekt v Ústí nad Labem a nejmenší Glycona v Otrokovicích.

Tuzemská roční produkční kapacita biosložky určené k míchání do nafty dosahuje až 340 tisíc tun. Více než polovinu kapacity může zajistit Agrofert. Tuto maximální kapacitu však podle dat ministerstva průmyslu tuzemští producenti nikdy plně nevytěžují. Vloni čeští producenti vyrobili 246 532 tun metylesterů mastných kyselin. Liberecký Temperatior přitom uvádí, že svou kompletní produkci vyváží do zahraničí — důvodem je, že zejména v Německu a v Nizozemsku může prodávat za lepší cenu.

Čistě tabulkově tak mohl Agrofert pokrýt tři čtvrtiny tuzemské produkce z loňského roku. Zda to tak ale skutečně bylo, není možné jednoduše říct. Z České republiky se současně biosložky do nafty vyvážejí, ale také se do ní ve velkém dovážejí. Právě vloni dovoz činil 131 947 tun a vývoz 93 903 tun — vzhledem k nevyužité české výrobní kapacitě tedy ne úplně zanedbatelné množství.

Výrobní kapacity jednotlivých firem nám dávají jakousi představu o tom, jakým způsobem čeští producenti zdejší trh obsluhují. Pokud by liberecký Temperatior vyvezl vloni sedmdesát tisíc tun a zbytek vyvezli ostatní producenti, mohli bychom teoreticky usuzovat, že firmy Agrofertu zásobují primárně tuzemskou poptávku a zbytek dosytí dovoz ze zemí, jako je Slovensko, Polsko, Německo či Nizozemsko.

Přesná data však nejsou veřejná a producenti včetně odběratelů z nich dělají předmět obchodního tajemství. „V minulosti jsme poměrně otevřeně uváděli data a informace k našim nákupům pohonných hmot. Nicméně vzhledem k velkému konkurenčnímu trhu a zneužití těchto informací jsme od praxe ustoupili,“ řekl Deníku Referendum mluvčí státního podniku Čepro, který přepravuje, dodává a skladuje ropné produkty, Marek Roll.

Čepro nejenomže ještě před deseti lety novináře transparentně informovalo o tom, jaký podíl bionafty, kterou do paliv míchá, odebírá od firem Agrofertu. Od roku 2017 navíc od Agrofertu odebírá bez výběrového řízení, čímž se v minulosti zabývala i policie.

Jak navíc vyplývá z registru smluv, Čepro má aktuálně uzavřenou rámcovou smlouvu o dodávkách biosložek do nafty pouze s Babišovými Preolem a Primagrou. Smlouva s Chemoprojektem skončila k poslednímu dni loňského roku a nová nebyla podle informací v registru uzavřena — a stojí také za pozornost, že právě s touto firmou, jedinou, která není součástí Agrofertu, mělo Čepro smlouvu pouze po dobu trvání Fialovy vlády.

Je možné, že by Čepro mohlo nakupovat jinde než u Agrofertu levněji? Na to tedy nyní nelze dát snadnou odpověď. Přitom je to zásadní otázka veřejného zájmu.

Spotřeba metylesterů roste, produkce řepky ale klesá

Otazníky nad obchody Čepra s Agrofertem prohlubuje fakt, že zatímco spotřeba a produkce metylesterů mastných kyselin u nás rozhodně nijak neklesá, zemědělská půda osetá řepkou se u nás zmenšuje. Ve vrcholném roce 2013 rostla řepka v České republice na 418 808 hektarech.

Od té doby však pěstební plocha průběžně klesá a vloni činila 335 854 hektarů, tedy 13,4 % zemědělské půdy v zemi. To je takřka pětinový propad. A podle časopisu Zemědělec v regionu se v letošním roce odhaduje sklizeň na výměře 290 až 295 tisíc hektarů.

Trend posledního desetiletí je navíc takový, že dovoz řepkového semene k nám narůstá, a vývoz naopak klesá. A především, jak uvádí Situační a výhledová zpráva olejniny vydaná ministerstvem zemědělství, pěstování řepky se tuzemským podnikům nevyplácí: „I přesto, že ceny u zemědělských výrobců v hospodářském roce 2024/25 mírně rostly, zůstávaly nadále nízké, většinou pod hranicí rentability. Přetrvávající nízké výkupní ceny tak stále neodpovídaly vysokým vstupním nákladům zemědělců.“

Trh s olejninami je podle zprávy ministerstva v posledních letech pod tlakem z vícero vnějších důvodů: zejména je to pokračující válka na Ukrajině, změny obchodních opatření a důsledky změn klimatu. Řepce neprospívá sucho, na špatné sklizni roku 2024 se podepsaly také jarní mrazíky.

„Kdo není obchodně závislý na spolupráci s Agrofertem, ten se z řepky vymanil a pěstuje radši něco jiného, třeba kukuřici, která má na světových trzích slušnou cenu. Anebo, pokud jde o jižní Moravu, zemědělci prodávají řepku do Rakouska za lepší výkupní ceny,“ vysvětlil Deníku Referendum zemědělec Bohumír Rada, jenž v minulosti s Agrofertem obchodoval — a Agrofert jej následně o jeho podnik Agro Jevišovice připravil. Případu jsme se tu do hloubky věnovali.

„My jsme se ve škole učili, že řepka by se měla pěstovat na stejném místě jednou za osm let. Dnes se pěstuje častěji, a tím pádem má daleko více škůdců a chorob a musí se mnohem více ošetřovat chemií, jejíž cena také roste,“ poznamenává Rada. Jak je tedy možné, že zemědělci i navzdory tomu, že je řepka nerentabilní, pokračují v jejím pěstování?

Podle Bohumíra Rady spočívá výrazný psychologický moment v tom, když zemědělcům v prosinci přistane na účtu celková suma přímých plateb, tedy nárokových dotací na každý obhospodařovaný hektar. Zemědělci s jakýmkoli typem závazku vůči Agrofertu tak snáze „stráví“ pěstování méně výnosné plodiny.

Tím ale důvody nekončí. Podstatnou část řepky u nás zpracuje Agrofert, celou jednu třetinu jako složku do nafty a další množství do potravinářského oleje. Lovosický Preol se chlubí tím, že je největším českým zpracovatelem řepkového oleje, jehož roční kapacita je třiatřicet tisíc tun.

Agrofert má totiž v řepce propracovanou výrobkovou vertikálu: od zemědělských podniků, přes sila, zemědělskou chemii, po zpracovatelský závod. V Lovosicích stojí kromě Preolu také Babišova Lovochemie — největší český výrobce dusíkatých hnojiv.

Ztráty na polích se tak Agrofertu bohatě kompenzují ve zbytku výrobního řetězce, například drahými hnojivy. Ale především strukturální veřejnou podporou, která celkově výnosný byznys s biopalivy vytvořila a nadále jej drží při životě.

Řepka je po celou dobu falešné řešení reálného problému

Patří se ale zmínit také o tom, že ačkoli se celé odvětví biopaliv začalo rozvíjet jako deklarovaná snaha brzdit globální oteplování, ve skutečnosti existují silné argumenty, které takovouto představu nabourávají.

Bruselská organizace Transport and Environment, která se kriticky zabývá sektorem dopravy, při čemž prosazuje její ekologickou udržitelnost, upozorňuje, že současný mix biopaliv používaný ve světě dosahuje velmi omezených úspor emisí CO₂ — v průměru organizace odhaduje dvacet, nanejvýš čtyřicet procent oproti fosilním palivům.

V případě biopaliv z řepky ale organizace dospívá k propočtu, podle nějž uhlíková bilance žlutokvěté olejniny může být v průměru v globálním úhrnu ještě horší nežli u fosilních paliv. „Kromě toho, že počítáme, kolik energie stojí za vypěstováním plodiny a kolik jí padne na zpracování na palivo, u potravinářských plodin navíc přičítáme i takzvané nepřímé emise, které souvisejí s tím, jak se půda využívá a jak se využívala v minulosti,“ vysvětlil Deníku Referendum analytik organizace Simon Suzan.

„U řepky, což je olejnina, platí, že i když ji vypěstujete v Evropě, může mít nepřímý dopad na odlesňování na druhém konci světa — protože trh s rostlinnými oleji je globální. Když tady odkloníte jednu jednotku řepkového oleje do biopaliv, bude ji někdo někde jinde muset nahradit jinou, často levnější — třeba palmovým nebo sójovým olejem, které mají na odlesňování obrovský dopad, a tedy mají i vyšší emise. Proto v souladu s modelováním GLOBIOM, které využívá i Evropská komise, docházíme k závěru, že řepkový olej v biopalivech produkuje v úhrnu víc emisí než přímé spalování fosilních paliv,“ uzavřel Simon Suzan.

Podobná kritika ale směřuje i k pokročilým palivům z odpadních materiálů. Ty se na tuzemském trhu objevily v roce 2011 jako takzvané HVO (Hydrotreated Vegetable Oil), což je právě druh „obnovitelné“ nafty vyráběné hydrogenací olejů, přičemž může jít o zpracované odpadní oleje a tuky z kuchyní či kafilérií. Podle České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu vykazuje HVO oproti fosilní naftě o devadesát procent méně emisí oxidu uhličitého, přičemž vlastnosti mají být srovnatelné.

Jenomže roční provoz automobilu poháněného palivem z kafilérních tuků by podle propočtů Transport and Enviroment vyžadoval ekvivalent tuku ze sto dvaceti prasat. A denní provoz automobilu poháněného použitými kuchyňskými oleji by pro změnu vyžadoval stejné množství suroviny, jakého je potřeba k usmažení pětadvaceti kilogramů hranolek.

„Vedle toho sílí indicie, že se na globálním trhu s těmito komoditami podvádí. Více než osmdesát procent použitého kuchyňského oleje využitého v palivech v Evropské unii, pochází z Asie. Čísla ale zcela zásadně nevycházejí. Například Malajsie v roce 2023 vyvezla třikrát více použitých kuchyňských olejů, než kolik jich vysbírala,“ upřesnil pro Deník Referendum další z analytiků organizace Transport and Environment Cian Delaney.

V České republice se přitom HVO nevyrábí, výhradně se k nám dováží a jeho výsledná spotřeba na tuzemském trhu v jednotlivých letech značně kolísá, zřejmě v závislosti na cenách na mezinárodním trhu. Česká asociace petrolejářského průmyslu a obchodu na svém webu aktualizuje seznam čerpacích stanic, kde je možné čisté HVO natankovat. Aktuálně se jedná o pětatřicet lokalit. Jedná se tedy zatím spíše o kuriozitu, navíc problematickou, než o systémové řešení.

Snahy dřívějších Evropských komisí a Evropských parlamentů dosáhnout do roku 2035 nulových emisí z dopravy, respektive zákazu spalovacích motorů, navíc narážejí na odpor nynějších představitelů obou institucí. Nejsilnější strana v Evropském parlamentu, Evropská strana lidová, chce cíl nulových emisí z dopravy úplně zrušit. Vypomáhá si k tomu zas a znovu pohádkou o biopalivech, která umožní zachovat v co největší míře status quo — spalovací motory.

„Je takové rčení, které jsem se ve svém oboru před pár lety naučil: biopaliva nesouží k záchraně klimatu, ale k záchraně fosilních korporací. Protože převážná většina biopaliv se stále míchá s naftou nebo benzínem,“ uzavírá Simon Suzan.

Babiš včas napnul žluté plachty

Právě v uvedeném kontextu je potřeba vnímat žluté řepkové lány v České republice. Andrej Babiš zkrátka včas napnul plachty a chytil dobrý vítr štědře dotovaného byznysu s krajně pochybným efektem. To, že jsme v přepočtu na plochu obdělávané půdy druhým největším producentem řepky v Evropě, však ukazuje, že Babišovo ovládnutí sektoru s biopalivy v zemi nebylo samozřejmostí. Nebýt toho, že v počátcích vzniku celého odvětví vstupoval do politiky, nemusel dnes trhu dominovat.

V každém případě: pohled do výročních zpráv Preolu ukazuje, že se byznysu daří dobře — i navzdory tomu, že v továrně v červnu 2021 vybuchl extraktor, který poškodil technologii, což následně vedlo k odstavení jednotky na lisování semene. Výroba byla v Preolu obnovena opět až v červenci následujícího roku.

Továrna po danou dobu kupovala vylisovaný olej od externích dodavatelů, aby „udržela dodávky metylesterů řepkového oleje“, jinými slovy závazky vůči Čepru. I tak v letech 2021 a 2022 podnik dosáhl nadprůměrného hospodářského výsledku, a to prodejem semen, která sám nemohl zpracovat.

Deset let byznysu Žlutého barona s řepkou je příběhem, který nás přestal zajímat, přitom může sloužit jako instruktážní příklad toho, proč velká část veřejnosti ztrácí důvěru v poctivé úmysly politických institucí při řešení klimatické krize. O tom, že se jedná o problém zásadní a reálný nás přitom přesvědčují mimo jiné rok od roku úpornější vlny veder.

A my se dnes můžeme jen ptát, o kolik by Evropa i svět byly dál, kdyby se stovky miliard využívaly na skutečná řešení klimatické krize namísto dotování řešení falešných, jejichž jediným smyslem je prodlužovat agónii neudržitelného statu quo: a přitom přihrávat miliardy pochybným lidem a korporacím, jako jsou Andrej Babiš a jeho Agrofert.