Tři strany, které tvoří vládní koalici pod vedením Andreje Babiše (ANO), mají pro oklešťování institucí a mechanismů liberální demokracie různé motivace. Zatím ale nacházejí společnou řeč a jsou v realizaci svých cílů poměrně úspěšní. Politický systém České republiky se po několika letech jejich společné vlády může proměnit do té míry, že půjde o faktickou změnu režimu.

Největší vládní strana, hnutí ANO, je v podstatě dobře organizovaným politickým komparsem bohatého jedince, jehož hlavní motivací pro ovládnutí politického systému s pomocí zadušení pojistek, které nabízí dobře fungující liberální demokracie, jsou vlastní ekonomické zájmy. Babiš vstoupil do politiky především proto, že se už nechtěl dál řídit nepsanými pravidly systémové korupce, která u nás vládla po několikerém střídání vlád vedených občanskými demokraty a sociálními demokraty.

Místo toho, aby se musel o prosazování svých ekonomických zájmů pracně handrkovat v politickém zákulisí a předcházet si různé politické podnikatele, kteří vytvořili v politice „kmotrovské struktury“, rozhodl se politiku fakticky zprivatizovat do vlastních rukou.

Ač je Babiš sám fakticky produktem divokých transformačních poměrů 90. let, využil svého bohatství k vytvoření výkonného propagandistického aparátu, který pomáhal vykreslovat jeho „hnutí“ jako politickou sílu, která přišla do politiky bojovat s korupcí a dalšími patologiemi vytvořenými „tradičními stranami“.

Jeho PR aparát chytře využíval nejrůznějších stereotypů, které přežívaly v části společnosti z dob normalizačního režimu. Babiš nejen sliboval vyčištění Augiášova chléva dosavadní české politiky od korupce a klientelismu, ale také nabízel „exkulpační“ příběh lidem, kteří se buď různě zapletli s komunistickým režimem, či alespoň měli po čtvrtstoletí demokratického vývoje nadále pocit, že bývalý režim nebyl zas až tak špatný.

Propagandistické instrumentárium hnutí ANO zahrnovalo velkorysé populistické sliby ekonomického zlepšení pod heslem „Bude líp!“, stejně jako sliby bezpečí a vlády silné ruky, která může být alternativou k pomalé a „zkorumpované“ liberální demokracii. V arzenálu hnutí ANO jsou dodnes všechny klasické zbraně populistů: odsuzování dosavadních elit a obecně elitářství, rozmazávání demokratické dělby moci ve státě ve prospěch silných vůdců, portrétování „hnutí“ jako „strany pro všechny“ či otevřené přepisování historie.

Důležité je, že hlavním důvodem pro vytvoření hnutí ANO nebyl nějaký Babišův ideologický záměr. Politika ho v podstatě jako proces nezajímá, fungování liberální demokracie nerozumí. Hlavní silou byla od počátku snaha vytvořit systém, v němž bude jeho podnikatelské impérium, spoléhající ve velkém na dotace, prostřednictvím politiky schopné toky těchto „měkkých“ peněz do Babišových firem kontrolovat.

Motoristé a SPD

Strana Motoristé sobě i hnutí Svoboda a přímá demokracie po loňských volbách pochopily, že s ANO mohou vytvořit relativně stabilní vládu, pokud Babišovi půjdou v jeho privatizaci dotačních toků a dalších metod, s jejichž pomocí se obohacuje, na ruku. Prvním úkolem bylo samozřejmě zajistit, aby Babiš nebyl odsouzen v kauze Čapí hnízdo. Následně oba menší vládní subjekty iniciativně participovaly v relativizaci Babišova střetu zájmů, stejně jako i ve změnách zákonů, které by prorůstání politického a ekonomické vlivu usnadnily.

Oba politické subjekty ovšem s ANO našly i ideové průsečíky. Motoristé sobě jsou v podstatě jakousi nesystémovou obdobou nacionálně populistického, a ve svých extrémních okrajích fašizujícího amerického hnutí MAGA, které otevřeně obdivují. Do Babišovy vlády vnesli metody a programové priority tohoto amerického antiliberálního hnutí.

Motoristé sobě aktivně pomáhají útočit na dělbu moci ve státě tím, že vedou „svatý“ boj proti prezidentovi, který nepatří do vládního tábora, nebo tím, že zpochybňují nezávislost ústavního soudu. Babišovi, který tvrdí, že jej pronásledují zpolitizované soudy, jdou na ruku i v podobě obecnějších útoků na soudnictví jako takové. A Babišovi sekundují také v nevybíravých útocích na média, která jsou k vládě kritická.

Motoristy sobě ale — ještě více než hnutí ANO — charakterizuje otevřené pohrdání některými zavedenými pravidly liberální demokracie. Stejně jako MAGA útočí na principy, které liberální demokracie vytvořily po 2. světové válce: ochranu menšin, ochranu životního prostředí a obecně civilizovaný diskurz. Do politického provozu vnesli nebývalou vulgaritu a agresivitu, kterou se „proslavila“ autoritářská a totalitní hnutí už před sto lety.

SPD je vedle toho v podstatě krajně pravicová strana se vším všudy. Podobně jako její „sestry“ v Evropě je zvláštním způsobem napojená na ruské autoritářství. A rasistický arzenál, nenávist k migrantům a pohrdání pravidly hry schovává za plamennou obhajobu svobody slova.

Od některých jiných podobných politických uskupení v Evropě ji však cosi odlišuje. Jde především o to, že její vůdci fakticky nejsou ideologičtí. Strana je totiž — podobně jako hnutí ANO — komerčním projektem. I proto někteří analytici fungování SPD v české politice označují jako „komerční fašismus“.

S hnutím ANO spojuje SPD i zmíněná skutečnost, že je vůdcovským projektem, jehož samotná existence do značné míry závisí na osobě vůdce. Některé podobné strany v západní Evropě jsou více etablované, a odchod vůdce by přežily.

Opominout ovšem nesmíme ani to, že v pozadí SPD i Motoristů sobě jsou oligarchické zájmy. Oba subjekty jsou napojené na konkrétní bohaté podnikatele s politickými ambicemi a nechutí k evropské integraci. To je pak propojuje s dalšími antiliberálními organizacemi, jako je fašizující spolek Svatopluk, různé iniciativy na obranu „svobody slova“ a ultrakonzervativních hodnot a antiliberální, často proruská média.

Jak se dusí demokracie

Ačkoli všechny tři strany mají odlišné motivace, postupují zatím ve „vzorné“ shodě podle osvědčených návodů, jak dusit liberální demokracii. A aktivně otupují kontrolní mechanismy, které by ztěžovaly dotační sosání Babišova impéria i obchodní zájmy provozovatelů SPD a Motoristů sobě.

Není náhoda, že jedním z prvních zákonných opatření, s nímž koalice přišla, bylo faktické zrušení zákona o státní službě. Řeči o tom, že státní úředníci budou flexibilnější a výkonnější, budou-li podřízení běžnému pracovněprávnímu režimu, mají zastřít, že jde především o otupení pojistek proti zneužívání dotací a korupci.

Zákon o státní službě Česká republika přijala pod tlakem Evropské unie po dlouhých průtazích v roce 2014 právě proto, aby úředníci, kteří se podílejí na rozdělování evropských dotací a zajišťování pravidel hry nastavených EU, byli chráněni před politickými tlaky. Nový zákon, který prošel třetím čtením ve Sněmovně, tuto ochranu ruší. A otevírá dveře k tomu, aby do státní správy mohli ve velkém přijít lidé spojení s vládními stranami.

Toto zaplevelení státní správy lidmi s vazbami na vládní strany je v podstatě krokem k převzetí státu. Je to rozvinutí toho, co už za první Babišovy vlády bylo známo jako „agrofertizace“ státu.

Ruku v ruce s tím jde zrušení takzvaného nominačního zákona, který zajišťoval transparentní a odborný výběr členů řídících a dozorčích orgánů ve státních firmách a podnicích. Nyní mohou být do těchto orgánů nominováni lidé bez potřebného odborného zázemí.

Další frontou útoku na liberální demokracii je pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií. Řeči o modernizaci financování těchto médií v podobě zrušení koncesionářských poplatku jsou jen zástěrka snah zajistit stranám vládní koalice větší politický vliv na chod těchto médií.

Pokud by byl navržený zákon přijat bez větších změn, dojde k zásadnímu oslabení veřejnoprávních médií tím, že ztratí z roku na rok nemalou část svých financí. Zákon přitom neobsahuje nezměnitelné záruky, že finanční škrcení nebude pokračovat i v budoucnosti. Babišova vláda v tomto případě postupuje podle scénáře, který se v ovládnutí veřejnoprávních médií „osvědčil“ autoritářským vládám v Polsku, v Maďarsku a na Slovensku.

Z Maďarska a Slovenska (ale i z Ruska) si vládní koalice vypůjčila také prosazení zákona, který by donutil občanské organizace zapisovat se do speciálního registru, pokud získávají finance ze zahraničí. Je to součást širšího útoku na občanskou společnost, kterého jsme byli svědky zejména během Orbánova režimu v Maďarsku.

Babišova vláda doprovodila tento útok i převedením lidskoprávních agend z Úřadu vlády na jednotlivá ministerstva. V mnoha případech jde o faktickou likvidaci těchto agend, ačkoliv se vláda zaklíná větší efektivitou.

Jde také o plíživou likvidaci emancipačních opatření. K nim patří kromě oslabení institucí, které se ve jménu státu o takovou agendu staraly, i nedávné odstoupení České republiky od ratifikace Istanbulské úmluvy o potlačování násilí na ženách. Krokem zpět od evropských standardů bylo i rozhodnutí vlády hned na jejím prvním zasedání, že se nebude řídit Evropským migračním paktem a že odmítá systém emisních povolenek ETS2.

Střet zájmů

V útocích na státní službu, lidskoprávní agendu a veřejnoprávní média se „vyznamenává“ především několik představitelů bizarních stran, kteří se dostali do poslaneckých křesel zásluhou skryté koalice s SPD. Iniciativy směřující zastření střetu zájmů pak primárně vycházejí přímo z hnutí ANO.

Ačkoliv pod poslaneckým návrhem nového zákona o střetu zájmů, který by politikům usnadnil pobírání dotací a další „podnikání“, jsou podepsáni i poslanci menších stran, je zřejmé, že tento zákon je především šitý na míru Babišovi.

Celá vládní koalice také funguje jako dobře namazaný stroj v popírání existence střetu zájmů premiéra. Motoristé sobě, kteří kdysi tvrdili, že Babiše „pohlídají“, nyní aktivně relativizují cokoliv, co se střetem premiérových zájmů souvisí.

Celá koalice jako jeden muž tvrdí, že Babiš svůj střet zájmů vyřešil, když převedl Agrofert do svěřenského fondu. Ministr zemědělství Martin Šebestyán nominovaný za SPD stojí v čele snah relativizovat vyšetřování Evropské komise, která pozastavila vyplácení dotací, a dál poskytuje dotace Agrofertu z české státní kasy.

Na základě vlastních „posudků“ také příslušné vládní instituce dospěly k rozhodnutí, že Agrofert nemusí zatím vrátit sedm miliard korun, které podle rozhodnutí soudů i předešlého ministerstva zemědělství získal v minulosti neoprávněně. Pokud by byl nový zákon o střetu zájmů přijat, vracení peněz by rázem bylo promlčeno. Chod vlády i vládní koalice je tedy do velké míry podřízen ekonomickým zájmům Babiše.

Do svěřenského fondu, který plně nezaručuje, že se majetek Babišovi fakticky nevrátí až odejde z politiky, nebyl například zahrnut další Babišův podnikatelský projekt SynBiol. Ten podniká ve zdravotnických službách, a řada rozhodnutí ministerstva zdravotnictví tak může budit oprávněné obavy, že jsou podřízena potřebám premiérova podnikání v této oblasti.

To, že Babišovy firmy dál získávají peníze daňových poplatníků, má zřejmě být zakryto „velkorysým“ utrácením ze státního rozpočtu, kterým lze udržovat loajalitu voličů vládních stran — zejména pak hnutí ANO. Babišova vláda nejprve porušila pravidla zákona o rozpočtové odpovědnosti, když přijala rozpočet s větším schodkem, než zákon dovoloval. Nedávno pak Sněmovna schválila zákon, který má umožnit vládě nevykazovat miliardy na dopravní infrastrukturu, jadernou energetiku a některé obranné výdaje jako deficity.

Útok na prezidenta

Útoky vládní koalice, zejména pak Motoristů sobě na prezidenta nejsou jen odplatou za to, že Petr Pavel odmítl jmenovat ministrem čestného předsedu strany Filipa Turka. Jsou součástí širší strategie oslabit pozici prezidenta, který je na vládě nezávislý, a může upozorňovat na její pokusy korumpovat demokracii a chovat se oportunisticky v zahraniční politice.

Koalice se umanutě snaží vykreslovat Pavla jako hlavu opozice, která jedná v zájmu bývalých vládních stran. Zároveň se pokouší zpochybnit některé ústavní pravomoci hlavy státu či zvyklosti, které se s výkonem prezidentské funkce pojily v minulosti.

Pavel pojal spor o to, kdo má reprezentovat zemi v čele delegace na summitu Severoatlantické aliance, jako spor ústavní, nikoliv politický. Vláda se snažila tvrdit, že se spor dá řešit nějakou politickou domluvou, ač se ve skutečnosti domluvit na kompromisu nechtěla. Kdyby na základě této „domluvy“ prezident ustoupil, bylo by to interpretováno nejen jako jeho osobní slabost, ale i jako oslabení prezidentského úřadu.

Kompetenční žaloba, kterou prezident podal, postavila vládu do nepříjemné role, protože předběžné rozhodnutí ústavního soudu jí fakticky nařídilo, aby se chovala v souladu s dosavadními zvyklostmi, a prezidentovi nejen umožnila účast na summitu, ale poskytla mu i veškerou součinnost.

Plné respektování tohoto rozhodnutí by ovšem bylo pro Babišovu vládu příliš zjevnou porážkou, takže okamžitě začala zpochybňovat, že prezident má být šéfem delegace. A „součinnost“, kterou Hradu ministerstvo zahraničí nyní poskytuje, zdaleka nenaplňuje literu rozhodnutí ústavního soudu. Vláda se tak v tomto případě poprvé dostává do otevřeného konfliktu s ústavou, což může mít závažné důsledky.

Vládu přitom další ústavní spory s prezidentem čekají. Kupříkladu v případě dalšího zákona z dílny poslaneckých kutilů, který by prezidentovi odejmul právo jmenovat a odvolávat hlavy zastupitelských misí u mezinárodních organizací. Zákon, který už byl schválen Poslaneckou sněmovnou, téměř jistě narazí u ústavního soudu už proto, že ústava stroze říká, že prezident jmenuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, aniž by rozlišovala mezi zastupitelskými úřady v jednotlivých zemích a u mezinárodních organizací.

Před námi je zásadní střet

Vláda ale ve svých snahách rozmělňovat dosavadní pravidla hry pokouší hranice čím dál víc. U ústavního soudu ji tak nejspíše čekají i řízení kvůli novele služebního zákona a novele zákona o financování veřejnoprávních médií, na něž si budou stěžovat opoziční strany. A pokud vládní koalice schválí nový režim pro fungování občanských organizací, poputuje k ÚS i tento zákon.

Kroky nové vlády narazí i u evropských institucí. Pokud by vláda chtěla skutečně naplnit svoje rozhodnutí nerespektovat Evropský migrační pakt nebo dohody o emisních povolenkách, spustí se řízení u Evropské komise.

Ta dozajista nebude mlčet ani v případě Babišova střetu zájmů a snah změnit financování veřejnoprávních médií. V současné podobě už zákon porušuje směrnici EU o předvídatelnosti a stabilitě financování médií veřejné služby.

Některým pokusům o rozmělnění liberální demokracie se jistě postaví i prezident a Senát, ale vzhledem k tomu, že mohou být Sněmovnou přehlasováni, budou mít jejich kroky potřebnou váhu jen pokud se budou moci opřít o občanskou společnost. Její role bude klíčová zejména ve veřejném odporu proti pokusům podřídit si veřejnoprávní média a oslabovat prezidenta.

Babiš sice ve svém třetím angažmá v čele vlády jedná už zdánlivě bez větších zábran, ale přece jen se dá argumentovat, že se ještě pořád ohlíží na mezinárodní mínění. To je důvod, proč je mu tak nepříjemný odpor prezidenta kolem účasti na summitu NATO.

Masové demonstrace, jejichž záběry se dostanou do západních médií, jsou pro něj také krajně nepříjemné, protože kromě obohacování ho motivuje i narcistní snaha být na mezinárodní scéně respektovaným politikem. A právě tato jeho „marnivost“ je jeho slabým místem, kterého mohou využít jak prezident, tak právě i občanská společnost.