Současná vlání koalice se úporně snaží portrétovat prezidenta Petra Pavla jako lídra opozice. Svoje tvrzení zakládá na tom, že prezident kritizuje některé vládní kroky a vetoval několik zákonů prosazených současnou vládou. S vládou se také dostal do konfliktu tím, že podal kompetenční žalobu, v níž žádá ústavní soud o vyjasnění pravomocí vlády a prezidenta v zahraniční politice.

Snaha vládní koalice udělat z prezidenta lídra opozice směřuje k příštím prezidentským volbám. Kdyby se totiž podařilo prezidentskou volbu vykreslit jako střet mezi opozicí, kterou vede Pavel, a vládou, mohl by vládní tábor teoreticky mít šanci na vyrovnané klání.

Musel by ovšem splnit ještě jednu podmínku: najít osobnost, kterou v současnosti nemá. Nadcházející senátní a komunální volby tak budou pro vládní uskupení do jisté míry testem, zda by jejím kandidátem nemohl být přímo premiér Andrej Babiš (ANO).

Aby ale Babiš mohl Pavla — na rozdíl od roku 2023 — porazit, je zapotřebí populárního prezidenta co nejvíce zdiskreditovat. A to je jeden z důvodů pro neustálé útoky vládních politiků na hlavu státu.

Zatím se to příliš nedaří. Podpora veřejnosti pro Pavla zůstává na úrovni jeho volebního výsledku. Má-li mít vládní kandidát jakousi šanci na úspěch, musel by navíc sjednotit voliče všech vládních stran i některých stran mimoparlamentních. A navíc mobilizovat tu část veřejnosti, která k volbám obvykle nechodí — jako Miloš Zeman v roce 2018.

Dělící linie vede jinudy

Potíž s tvrzením vládního tábora, že Pavel je lídrem opozice, spočívá nejen v tom, že voliči schopní vlastního racionálního uvažování vědí, že to není pravda. Uvědomují si, že Pavel byl zvolen nikoliv jako stranický, ale jako občanský kandidát. A že se tak dál chová.

Jeho kritické postoje k některým vládním krokům jsou autonomní a podložené věcnými argumenty. Současná opozice jeho kritické postoje k vládním krokům sice většinou podporuje, to ovšem neznamená, že by tyto kroky prezident s opozicí předem koordinoval. V minulosti, kdy vládu tvořila současná opozice, ostatně některé vládní kroky kritizoval také.

Pavel se ale může části voličů vládního tábora jevit jako lídr opozice z jiného důvodu. Je totiž nejvýraznější tváří liberálně demokratického tábora.

Hlavní dělící linie v české politice — stejně jako v mnoha jiných západních zemích — v současnosti nespočívá v tradičním dělení politiky na levicovou a pravicovou. Odděluje politické síly a tu část veřejnosti, které se hlásí k liberálně demokratickým hodnotám a pevnému zakotvení země v západních bezpečnostních a politických strukturách, od politických sil, které liberálně demokratické hodnoty či zakotvení země na Západě zpochybňují.

Pavel opakovaně zdůrazňuje, že jeho hlavním úkolem je chránit v souladu s ústavou demokratické pořádky v zemi a hájit její zakotvení v západních bezpečnostních strukturách. Hájí principy. Nikoliv — jako jeho předchůdce — vlastní a ideologicky motivovanou politiku.

Kontrast mezi ním a stranami současné vládní koalice, která sestává z populistů a krajní pravice, posiluje právě skutečnost, že zatímco Pavel hájí zmíněné principy, populisté a krajní pravice se pokoušejí liberálně demokratický systém různými způsoby oslabovat či obcházet.

Dobrým příkladem je Pavlovo nedávné veto novely zákona o rozpočtové odpovědnosti. Nevetoval ho proto, že chce určovat, jaká má být výše deficitu či výše rozpočtu obecně. Má zato, že za rozpočet nese primární odpovědnost vláda, a proto samotné rozpočty nechce vetovat.

Novelu zákona o rozpočtové odpovědnosti vetoval proto, že porušuje určité principy a zavádí do rozpočtového procesu netransparentnost, jakož i proto, že zákon možná i porušuje ústavu. Dává totiž za určitých okolností vládě právo na výdaje, které nejsou součástí schváleného rozpočtu. V řádně fungujícím liberálně demokratickém režimu by přitom státní výdaje, které nebyly schváleny parlamentem, neměly být — s výjimkou kupříkladu válečného stavu — přípustné.

Podivné hnutí ANO

Současný vládní tábor u nás tvoří dosti bizarní politická uskupení. Největší vládní subjekt — hnutí ANO — není ve skutečnosti žádným hnutím, ale výtvorem miliardáře Andreje Babiše. Když mluvíme o „hnutí“, máme obvykle na mysli politický útvar, který se vytvořil z občanského kvasu, nikoliv útvar, jako je ANO, které vytvořil „shora“ bohatý jedinec.

Demokratické hnutí by mělo vnitřní demokratické mechanismy a také nějakou sdílenou politickou filozofii. ANO nic takového nemá. Dohromady ho drží výhradně závislost lidí, jež ho tvoří, na Babišovi. Neexistující politickou ideologii nahrazuje loajalita „politického komparsu“ k vůdci.

V tom na jedné straně spočívá síla „hnutí“, protože sektářsky orientované skupiny mohou být mnohem flexibilnější. A to nejen, pokud jde o rychlost jednání, ale také o možnou pružnou změnu postojů a marketingových nálepek. ANO tak už bylo liberálním hnutím, levicově populistickým hnutím, a nyní je konzervativně nacionálním hnutím.

Ideové nálepky jsou jen na ozdobu, protože hnutí se řídí tím, s čím se takříkajíc ráno probudí vůdce. Jeho rozhodnutí pak amplifikují a vykonávají bez odporu lidé, kteří jsou součástí jeho politického komparsu.

Skutečnost, že hnutí, jako je ANO, je zcela spojeno s osobou vůdce, ovšem také znamená, že jeho samotná existence je křehká. Kdyby se Babiš rozhodl odejít z politiky nebo zemřel, jeho „hnutí“ má pramalou šanci přežít.

Nitky vnitřní loajality a poslušnosti nevedou ke Karlu Havlíčkovi nebo Aleně Schillerové, kteří by snad mohli převzít vládu nad hnutím pod praporem nějaké sjednocující ideologie. Vedou jen k Babišovi. Jeho konec znamená i konec hnutí.

Babiš se navíc ani nesnaží vytvořit v hnutí autonomní struktury a politickou filozofii, které dovolily přežít po nějakou dobu kupříkladu hnutí Forza Italia Silvia Berlusconiho po jeho odchodu z čela. ANO nemá ani silnou sdílenou ideologii, jakou má kupříkladu americké populistické hnutí MAGA. To sice po odchodu Trumpa oslabí, ale má šanci přežít pod vedením jiných.

Babiš ani není prvoplánovým nepřítelem liberální demokracie — tedy nepřítelem z ideologických důvodů. Usiluje o vytvoření systému, který zajistí co nejlepší podmínky pro jeho podnikání, včetně neoprávněně získaných dotací. K tomu potřebuje poddajnou státní správu a politické spojence, kteří mu jdou na ruku, a nebudou kritizovat jeho zjevný střet zájmů.

Narušují-li snahy miliardáře v čele podnikatelského impéria uchvátit stát nezávislá média, je třeba jejich kritiku otupit. To samé platí o občanské společnosti.

Jinými slovy Babišova podpora zákonů potenciálně oslabujících nezávislost veřejnoprávních sdělovacích prostředků či jeho cílené výpady proti soukromým médiím, která ho kritizují, nebo snahy podvazovat občanskou společnost, nejsou výsledkem nějaké promyšlené „antiliberálně demokratické“ filozofie. Jsou vedeny snahou vytvořit si klid na to, čemu se v českých poměrech začalo říkat „agrofertizace“.

Jakkoliv nelze podcenit oligarchovy mesiášské sklony a touhu být — i mezinárodně — uznáván jako významný politik, za většinou toho, co Babiš dělá, je třeba hledat v prvé řadě ekonomickou nenasytnost, které nebude nikdo stát v cestě. I kdyby nesla kriminální rysy.

Babišovi kritici se soustřeďují především na jeho údajně orbánovské (tedy ideologicky motivované) choutky být autoritářským lídrem. Klíčem k většině z toho, co děla, je ale osobní prospěch. Včetně možného využití obřích rozpočtových deficitů pro svoje podnikání, náhlého nutkání budovat „v boji proti suchu“ přehrady v oblastech, kde nakupuje chmelnice, či investic do zdravotnictví, kde podniká s pomocí své holdingové společnosti SynBiol.

Prezident stojí v cestě

Jisté je, že ve výsledku Babiš a jeho spojenci pošlapávají některé principy liberální demokracie, protože ta vyžaduje transparentnost a dodržování principů a vzájemnou kontrolu různých složek státní moci. Zatímco koaliční partneři ANO, Motoristé sobě a hnutí Svoboda a přímá demokracie, oslabují liberální demokracii takříkajíc programově, z ideologických a dalších pohnutek, v případě Babiše a jeho hnutí je to tak trochu vedlejší projev kleptokratického chování.

To ovšem nic nemění na skutečnosti, že současný vládní tábor zpochybňuje a oslabuje fungování liberální demokracie a zakotvení země v západních strukturách. Prezident, který hájí liberální demokracii, ústavnost a příslušnost země k Západu, je pro takovou koalici pochopitelně problémem.

Ač Pavel, jak už bylo řečeno, není žádným mluvčím opozice, bylo by samozřejmě pěkné, kdyby měl všechny opoziční strany pěvně za sebou, pokud jde o obranu liberální demokracie. Jenže příležitost hájit zřetelně principy liberální demokracie a kroky, které by Českou republiku zakotvily pevněji v západních strukturách, promarnily i některé strany současné opozice v době, kdy vládly.

Stačí připomenout umanuté odmítání Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, které někteří ultrakonzervativní politici Občanské demokratické strany a lidovců viděli jako jakýsi skrytý pokus vpašovat k nám progresivismus. Nebo postoje stejných částí těchto stran k zavedení manželství stejnopohlavních párů.

ODS se pro změnu stavěla odmítavě k zavedení eura. Její občasné protievropské brblání ji zavedlo až do konzervativně nacionální frakce Evropští konzervativci a reformisté v Evropském parlamentu. Dodnes se vyznamenává účelovým zpochybňováním některých evropských dohod na poli boje s klimatickými změnami.

Česká republika tak za minulé vlády promeškala příležitost zakotvit pevněji v rodině západních států. A současné opoziční strany také promeškaly příležitost „deagrofetizovat“ státní správu po období prvních dvou Babišových vlád, a obecně posílit právní prostředí tak, aby Babišovy snahy uchvátit stát, dostane-li se opět k moci, byly realizovatelné obtížněji.

Podpoří-li prezident zavedení eura nebo hlubší evropskou integraci, „vystartují“ někteří politici opozičních stran proti němu podobně jako politici stran vládních.

Jinými slovy: prezident Pavel nejenže není lídrem politické opozice, ale paradoxně nemá plnou podporu opozičních stran ani v krocích, které by Českou republiku pevněji zakotvily v táboře liberálních demokracií a evropských strukturách.