Evropu ohrožují dvě války, které přímo dopadají na její bezpečnost. Spojené státy, od konce druhé světové války hlavní garant kolektivní bezpečnosti, se dosud nejvýrazněji strategicky rozcházejí s Evropou. Systém mezinárodních pravidel se drolí za aktivního přispění tří z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN — Ruska, Číny a USA.

Česká diplomacie v takové situaci potřebuje ministra, který umí číst změnu doby, držet diplomatický aparát pohromadě a proměňovat omezené možnosti středně velké evropské země v realistickou zahraniční politiku. Místo toho ji řídí člověk, který nemá schopnost ani ambici takovou politiku vůbec formulovat.

Chybějící koncepce zahraniční politiky. Jen vágní a silácké řeči

Programové prohlášení vlády je v oblasti zahraničních vztahů nápadně prázdné. Hovoří sice o realismu a pragmatismu, ale místo strategie nabízí jen několik ideologických orientačních bodů. Za klíčové spojence označuje česká vláda Spojené státy americké a Izrael. Vztah k USA ovšem v praxi redukuje na příklon k Trumpově administrativě a fascinaci hnutím MAGA.

Gesto obdivu snad může na okamžik zaujmout, ale s naprostou jistotou nevyváží Trumpův tlak na další zvyšování obranných výdajů, převzetí většího dílu odpovědnosti evropských států za vlastní bezpečnost a podporu Ukrajiny v obraně proti ruské agresi. K ničemu z toho se vláda nemá a alternativní strategií rovněž nedisponuje.

Bezvýhradné zdůrazňování „tradičního přátelství“ s Izraelem je po devastaci Gazy, předběžných opatřeních Mezinárodního soudního dvora a zatykačích Mezinárodního trestního soudu na izraelské představitele kvůli závažnému podezření z páchání genocidy nejen morálně neobhajitelné, ale i politicky krátkozraké.

V době další eskalace konfliktů — po napadení Íránu — nedokáže vláda srozumitelně definovat český zájem ani přijmout dlouhodobý plán, jak řešit závislost na fosilních palivech a dalších zdrojích z Blízkého východu. „Spojenectví“ s USA a Izraelem totiž není rámcem pro zahraniční politiku, ale pouhou sebeidentifikací. Jde o bláhovou projekci, která poškodí naši evropskou spolupráci a náš dosavadní — byť často jen verbální — důraz na lidská práva a mezinárodní právo.

Petr Macinka nesdělil, jak chce v proměněném světě hájit české zájmy a jaké to vlastně jsou. Tyto zájmy vláda nedefinovala, pokud nepočítáme vágně formulovanou prioritu rozvoje ekonomické diplomacie.

Nevíme, jak chce Česká republika dlouhodobě reagovat na ruskou agresi, čím nahradí slábnoucí transatlantickou vazbu, ani jak propojí bezpečnostní, evropskou, energetickou a ekonomickou dimenzi své zahraniční politiky. Zahraniční politika malého státu totiž nestojí na siláckých pózách, ale na přesnosti analýzy, důvěryhodnosti získané dodržováním závazků, respektu ke spojencům a institucionální spolehlivosti.

Ministerstvo jako kořist

Pozoruhodným projevem Macinkova politického stylu byl hned po jeho nástupu způsob, jak naložil s vlastním resortem. Podle zveřejněných informací se reorganizace ministerstva zahraničí dotkla většiny klíčových míst na pozicích vrchních ředitelů a ředitelek a zasáhla i bezpečnostní a odolnostní složku resortu.

V situaci, kdy má česká diplomacie obstát ve světě zvýšených bezpečnostních rizik, vypadalo Macinkovo počínání jako mocenské obsazení úřadu bez ohledu na nástrahy okolního světa.

V rámci reorganizace zanikly například odbory soustřeďující se na agendu sankcí, kyberprostoru a odolnosti vůči ruskému vlivu. Ministr Macinka nezačal budovat silnější ani suverénnější stát. Začal rozebírat instituci, která má stát chránit, propagovat a zajistit mu ve světě stabilní partnerství, příležitosti a respekt.

Rozvolněné pojistky

Jedním z prvních testů toho, kudy se česká zahraniční politika bude ubírat, bylo oslabení režimu pro pohyb ruských diplomatů po schengenské zóně. Ministr na poslední chvíli zastavil připravované opatření, které mělo omezit vstup ruských diplomatů akreditovaných v jiných státech Evropské unie do České republiky a které vznikalo ve spolupráci s bezpečnostní komunitou.

Namísto přísnější kontroly zavedl jen oznamovací režim: ruští diplomaté nemusejí žádat o souhlas, stačí cestu pouze nahlásit. Původním cílem bylo snížit bezpečnostní riziko plynoucí ze zneužívání diplomatického krytí pro pohyb po schengenském prostoru.

Ve státě, který má s ruskými operacemi vlastní zkušenost od Vrbětic po dlouhodobé působení zpravodajských sítí pod diplomatickým krytím, je to politické rozhodnutí se zcela konkrétními bezpečnostními důsledky.

Ve stejné době nechal ministr rozdělit odbor věnující se sankcím a odolnosti vůči ruskému vlivu. To je hazard se státní bezpečností. Stát potřebuje dostatečné kapacity proti ruským hybridním útokům, nikoli ministra, který přispívá k tříštění, rozvolňování a rušení už tak nedostatečných obranných mechanismů.

Petr Macinka možná zvládne přečíst v Radě bezpečnosti naléhavé projevy odsuzující ruskou agresi, napsané lidmi, které ještě nestačil odstavit. Měl by ale hlavně poslouchat jejich analýzy.

Ministr konfliktu

Neomaleně se ministr chová i ve veřejném prostoru: místo reprezentace vyrábí zbytečné konflikty a místo důslednosti sází na efektní, destruktivní gesta. Nejvýmluvnější byl jeho veřejný střet s prezidentem Petrem Pavlem. Když v pořadu Otázky Václava Moravce prohlásil, že bude „ignorovat Kancelář prezidenta republiky“, zpochybnil elementární ústavní a institucionální logiku české zahraniční politiky, kde má prezident republiky svébytnou roli, nezastupitelnou například při jmenování velvyslanců a velvyslankyň.

Macinkovy textové zprávy adresované prezidentovu poradci s výhrůžkou „důsledků“, pokud prezident nejmenuje Filipa Turka ministrem, byly další dalším v řadě příkladů nevhodného chování, které zahraniční média hodnotí jako mocenský střet mezi Hradem a vládou. Je to selhání ministra, který dává průchod své neomalenosti, místo aby byl čitelnou tváří českých zájmů. Macinka se stává ústřední součástí obrazu vnitřní rozvrácenosti české exekutivy.

Podobnou eskapádu předvedl na Mnichovské bezpečnostní konferenci. Média doma i v západní Evropě kriticky komentovala jeho nemístnou aroganci ve střetu se zkušenějšími partnery. Ve slovní potyčce s polským ministrem zahraničí Radosławem Sikorskim názorně ukázal mezery ve znalosti fungování Evropské unie i tendenci k ideologickému překrucování faktů.

Problém přitom není v tom, že by byl „ostrý“ nebo nadmíru přímočarý, nýbrž v tom, že svou konfrontační rétoriku nedokáže podložit znalostí, kompetencí a základní orientací v prostředí, v němž se jako šéf české diplomacie pohybuje.

Do stejné kategorie patří i výpad proti zvláštní zpravodajce OSN pro okupovaná palestinská území Francesce Albaneseové. Macinka na sociální síti X teatrálně odsoudil její údajný výrok o Izraeli jako o „společném nepříteli lidstva“, který ale vůbec nepronesla. Ministr zahraničí zachází s fakty ledabyle a účelově, čímž poškozuje důvěryhodnost úřadu, který reprezentuje Českou republiku navenek.

Prázdná slova, prázdný rozpočet

Když se od konfliktů a exhibicí vrátíme k samotnému obsahu současné zahraniční politiky, obraz není o nic povzbudivější. Naplno se ukazuje, že za velkými slovy o národních zájmech, suverenitě a „realistické“ diplomacii není žádná strategie.

Nejtvrději je to patrné na škrtech v zahraniční pomoci. Ministerstvo zahraničí samo uvádí, že v roce 2026 disponuje na humanitární pomoc do zahraničí jen padesáti miliony korun. Celkový rozpočet programů humanitární, stabilizační, rozvojové a transformační pomoci má klesnout zhruba na polovinu.

Samotné škrty by bylo možné politicky hájit, pokud by byly součástí promyšlené změny priorit. Jenže nic takového předloženo nebylo. Z veřejných reakcí humanitárních a rozvojových organizací plyne, že se oslabují ty nástroje, které České republice umožňují budovat partnerství, stabilitu a důvěru v regionech, jež mají přímý dopad i na evropskou bezpečnost.

A přinášejí navíc pozitivní obraz naší země, ekonomické příležitosti a nezanedbatelné odvody českých organizací do státního rozpočtu díky dalším prostředkům, které jsou schopny na své kvalitní a prospěšné zahraniční působení získat od mezinárodních donorů.

A tady se Macinkova politika ukazuje v celé své prázdnotě a neschopnosti rozlišit, kde stát utrácí neúčelně a kde si naopak opatřuje vliv, reputaci a posiluje svou bezpečnost. Nakonec jde totiž i proti ekonomické diplomacii, kterou Motoristé sobě vzývají.

Petr Macinka během prvních sta dnů svého působení nepředvedl žádnou koncepci, žádný směr pro dobu zvýšené nejistoty a strategické divergence se Spojenými státy. Do čela jedné z nejcitlivějších institucí státu přinesl chaos, konflikt a ideologickou pózu. Oslabil resort, rozvolnil bezpečnostní pojistky, vyvolal zbytečné spory a provedl hloupé škrty.

A právě v tom je podstata jeho prozatímního selhání: není to kontroverzní „styl“, ale bezobsažnost. Politické trolení pro zábavu vlastním příznivcům a odvádění pozornosti od toho, jak strany současné koalice řízené oligarchy rozkládají a rozkrádají stát.

Užitečný idiot v Babišově vládě

Macinkovo účinkování ve vedení české diplomacie se zkrátka odehrává v poloze trolení, neznalost a chyby se vystavují na odiv jako originální záměr. Tak funguje strategie zahlcování veřejného prostoru, jež podle vzoru MAGA uplatňuje vláda: jeden konflikt překrývá druhý, jedna provokace střídá další, výroky čelných představitelů si navzájem odporují a co platilo včera, dnes už platit nemusí.

Veřejná debata je nesrozumitelný šum — a v šumu se ztratí kdeco: peníze pro Agrofert, dokument, na jehož základě se měly po Agrofertu vymáhat dotace, protože byly vyplacené protiprávně, i napojení vládních politiků na oligarchy. Ztratí se šikana nepohodlných profesionálů i takzvané malé domů nově dosazených státních úředníků a poradkyň, které si nechávají soukromě platit za poradenství v oblasti, ve které jménem státu úředně rozhodují.

A v tom spočívá i Babišův zájem: čím víc pozornosti k sobě poutají výstupy Petra Macinky, Filipa Turka nebo Okamurovy tirády, tím víc prostoru má on sám, aby za kulisami těchto bouří přetvářel stát. A to ve prospěch svého byznysu a spřízněného oligarchického okolí. Macinka není odchylkou od Babišovy politiky, je jedním z jejích nástrojů.