Jedním z nejohavnějších segmentů celkově bizarní tiskové konference ministra zahraničních věcí a místopředsedy vlády Petra Macinky (Motoristé sobě), na níž se pokoušel obhájit své výhrůžky odeslané v textových zprávách na Hrad, byl zpupný způsob, jakým zdůvodnil zákaz vstupu na ni vydaný pro novináře z Deníku N. Když se jej Ondřej Kundra z Respektu velmi správně v solidaritě s kolegy zeptal, proč zakázal vstup redaktorce Deníku N Zdislavě Pokorné, Macinka mu odpověděl s okázalou arogancí: „No já vím, no, jsme hrozní… Další dotaz?“

Trvalo jen dva dny, vyplněné pobouřenými reakcemi české novinářské obce a siláček Macinka zkrotl. Najednou vede úplně jinou řeč, k novinářům má prý „kladný vztah“ a už jim zakazovat vstup nebude: „Musím uznat, že na tom, co mi napsali, něco je.“

Sice si k tomu neodpustil sexisticky paternalistický dodatek: „Takže jestli se to paní Pokorné nějak dotklo, tak v rámci nějaké psychosociální podpory, někam ji s sebou vezmu,“ ale to je jen chabá snaha zachovat si svou, do potměšilé grimasy pokřivenou, tvář před svými machistickými stoupenci v situaci, kdy pod tlakem novinářské komunity musel ustoupit a do budoucna se vystavit konfrontaci ženy, které se podle všeho bojí. Protože o ní nejspíše v hloubi své černé duše tuší, že je intelektuálně i profesně řádově zdatnější, než je on sám. Na základním obraze situace tedy jeho tlachy nemění nic — a ten je zcela přehledný: motorista musel zařadit zpátečku.

Za pozornost tu ale stojí jeho volba právě Zdislavy Pokorné. Macinkovy nepochybně leží v žaludku proto, že tu v posledním roce pracovitě prokreslovala obraz jeho loutkovodiče, českého fosilního oligarchy Pavla Tykače, jak jej mimochodem poprvé uceleně představil v roce 2021 šestidílný profil v Deníku Referendum.

Z celé události plyne několik základních poučení:

1. Solidarita funguje

Ačkoli bohužel v důsledku vzájemně propojených technologických a ekonomických příčin soustavně slábne vliv tradičních médií, která se navíc právě kvůli své čím dál obtížnější finanční udržitelnosti stávají vlivovými nástroji příslušníků oligarchie, novináři jako stav oddaný základním profesním principům mají stále velký vliv. Pořád je tu dostatečně veliký díl veřejnosti, který se spoléhá na práci novinářů jako na zdroj základních informací v politické debatě a rozhodování. Pořád jsou svou prací schopni formovat veřejné mínění.

Motoristé sobě jsou nepříliš velká, ideově pustá strana s frivolním vztahem k realitě, takže jejich životnost nejspíše nebude dlouhá. Ve volbách dostali desetkrát méně hlasů než prezident Pavel.

Je to strana, která vznikla do značné míry ze světa sociálních sítí a influencerství, jež mají velmi rozvolněný vztah k faktům, a jsou tedy s novinářstvím v přímém rozporu. Přesto Macinka dostal strach ocitnout se s celým novinářským stavem v principiálním a trvajícím konfliktu.

Nebál se toho, že by mezi novináři ztrácel podporu, poněvadž tu zde beztak bude hledat těžko. Dostal strach, jak vysokou prioritu by mohl mít jako terč. Přesněji řečeno, jak podstatným a trvalým veřejným tématem by mohla být jeho snaha eliminovat z tiskových konferencí nepohodlné novináře.

Něco jiného by bylo potichu ostrakizovat redaktorku komunitního média městských liberálů, pokud by se nikdo neozval, a něco jiného na každé tiskové konferenci znovu a znovu čelit dotazům od kolegů z ostatních médií, jak to, že tu naše kolegyně není… Tu je na místě podtrhnout, že k Respektu se na tiskové konferenci následně přidala i redaktorka Českého rozhlasu. To bylo zásadní, protože to hned na místě ze solidarity s Deníkem N udělalo kolektivní, stavovskou akci.

Macinka tedy rychle pochopil, že bránit vstupu novinářce z obecně respektovaného média těžko půjde bez dlouhodobějších veřejných důsledků. Aniž bychom ho chtěli přeceňovat, možná i jemu došlo, že to těžko obhájí v rámci doktríny nijak neomezované svobody slova, k níž se jeho strana hlásí, byť zejména tehdy, nárokuje-li si pochybné právo šířit pavědecké bludy. A zacouval.

Pamatujme si z toho to hlavní: nikdy by se to nestalo, kdyby nebyl vystaven širokému tlaku novinářské obce. Poučení je tedy jasné: solidarita funguje. A novináři jako stav mají stále poměrně solidní moc.

2. Náběhy k autoritářství je třeba zastavovat v zárodku

Druhým zásadním poučením je, že náběhy k autoritářství je třeba zastavovat hned v zárodku. Každým takovým dílčím střetem se vymezují hranice toho, kam až si budou moci tři krajně pravicové strany tvořící současnou vládu dovolit zajít.

Je proto zcela zásadní, že prezident odmítl jmenovat Filipa Turka a rezolutně na tom trvá. Podobně zásadní je, že česká novinářská obec se nyní takto jasně postavila za kolegy z Deníku N.

Snaha ostrakizovat nepohodlné novináře je praxí typickou pro autoritářské režimy, známe ji z Maďarska, Slovenska, Trumpových USA. Je jasné, že všechny tři strany stávající vlády takovýmto směrem chtějí české země posouvat. A je tu přitom na místě poznamenat, že i dosud nejsilnější opoziční strana — ODS — má bohužel sklon zhlížet se v trumpovské politice. A je třeba si připomínat, že ani ODS si svobodných médií nijak neváží.

Ještě nejméně následující tři roky teď povedeme obranný zápas proti snaze co nejvíce české země proměnit v autoritářský stát. Přitom to hlavní se děje za kulisami eskapád Motoristů sobě a okamurovců, jakkoli ani to není na místě zlehčovat. Za kouřovou clonou, kterou vytvářejí, je už ale v plném chodu Babišův stroj na nepřátelské přebírání institucí českého státu a jejich proměnu v součást jeho podnikání.

Svobodná práce novinářů tu bude v obraně české demokracie klíčová. Je třeba, aby tu pro ni zůstal co nejširší prostor. Je zde přitom namístě poznamenat, že Macinka ve své snaze o eliminaci nepohodlných novinářů nebyl první. Andrej Babiš už ve svém minulém období u moci takto postupoval proti kolegům z Fóra 24, kterým se tehdy zdaleka takové solidarity nedostalo. To by se nemělo opakovat.

Stejně tak je třeba, aby příležitost připojit se ke kolektivním projevům solidarity byla otevřena co největšímu počtu redakcí — i to je totiž definičním rysem solidárního přístupu. Jednu z nejpronikavějších poznámek k nepřijatelnosti ostrakizace Zdislavy Pokorné napsal šéfredaktor Alarmu Jan Bělíček a působilo opravdu podivně, když jeho jméno pod zveřejněným dopisem šéfredaktorů chybělo. Neumíme si představit, že by svůj podpis připojit odmítl.

V Deníku Referendum jsme nedávno jeden projev solidarity české novinářské obce s kolegy v nouzi organizovali a mezi 262 českými novináři se k ní připojilo i 23 šéfredaktorů. Jejich databázi kolegům-šéfredaktorům rádi poskytneme — protože vzhledem k vývoji poměrů je vysoce pravděpodobné, že projevů stavovské solidarity nyní bude zapotřebí bohužel častěji.

3. Projevovat solidaritu kolegům v nouzi je ta nejpřirozenější věc, profesně i čistě lidsky

A tím se dostáváme k poslednímu podstatnému aspektu celé akce na podporu Deníku N. Pod dopis se podepsala desítka šéfredaktorů, mimo jiné České televize, Českého rozhlasu, ČTK či Seznamu. Jedná se mimo jiné o příkladný, ušlechtilý projev občanského aktivismu.

Měla by se tím natrvalo uzavřít vpravdě nemístná debata o tom, zda mohou či mají novináři podepisovat veřejná prohlášení, v nichž vyjadřují solidaritu perzekuovaným kolegům. Zde najednou nikdo „nefilosofuje“ o tom, jak asi budou moci podepsaní o „konfliktu“ mezi Deníkem N a ministrem Macinkou psát „objektivně“.

Právě s tímto „argumentem“ totiž někteří odmítali podepsat českou verzi prohlášení mezinárodních novinářských organizací odsuzujících masakrování palestinských novinářů státem Izrael. Ač nechceme ústrky, jimž byli vystaveni kolegové z Deníku N, nijak zlehčovat, jedná se o situaci řádově méně závažnou, než je cílené zabíjení našich kolegů režimem, páchajícím genocidu, k němuž se přitom minulá i současná česká vláda chovají jako ke svému „spojenci“.

Všichni čeští novináři teď samozřejmě budou vítat podporu mezinárodních novinářských organizací, Reportérů bez hranic, Mezinárodního tiskového institutu, Mezinárodní či Evropské federace novinářů nebo Výboru na obranu novinářů, které se budou zastávat našeho práva na svobodný výkon profese. A to podle zcela stejných kritérií a principů, jimiž se zastávají kolegů vystavených represím kdekoli jinde na světě od Venezuely či Gruzie přes Čínu, USA či Rusko, až po Izrael a jím ilegálně okupovaná palestinská území.

Aniž bychom na kohokoli ukazovali prstem, je nepochybně tématem k sebezpytu kolegů, zejména v řídících pozicích velkých českých médií, kteří se nyní budou takové podpory dovolávat, budou na ni spoléhat a opírat se o ni v případných zápasech s represivní mocí, nakolik ji sami dokázali projevovat. Nebudou se v tom teď podobat české politické reprezentaci, která se solidarity v případě různých krizí domáhá, ale je-li o to žádána, sama ji neprojeví?

Naše redakce sama dobře ví, jaký význam projev kolegiální solidarity má. Cítíme hluboký vděk vůči všem kolegům, kteří se nás v roce 2020 zastali, když nás Andrej Babiš jako tehdejší premiér ve Sněmovně označil za „nejhorší novinářskou žumpu, co tady je, která zase lže, tak jako v minulosti lhala“. Naši kolegové i my jsme tehdy Babiše vyzvali k omluvě, což odmítl, a ještě si přisadil. Takže se jí od té doby domáháme soudně.

Roky se táhnoucí spor přitom nepokládáme jen za svou věc, ale za součást vymezování hranic mezi politikou a médii, zásadní pro celou českou novinářskou obec. Je totiž bohužel vykoupeno řadou hořkých zkušeností, že verbální útoky na novináře předcházejí útokům fyzickým. Náš soudní spor s Českou republikou, kterou jsme museli žalovat, protože Andrej Babiš své útoky pronesl na půdě poslanecké sněmovny jako premiér, má shodou okolností další kolo na pořadu příští středu.

A už i tady je vidět, jak Babišova mašinerie opět přebírá instituce státu. Ministerstvo financí, které ve sporu z formálních důvodů zastupuje žalovanou Českou republiku, si v minulém volebním období počínalo stroze a věcně, najednou hýří aktivitou a v podstatě přebírá účelovou a hrubě manipulativní argumentaci původně pro Babiše vypracovanou právníky Agrofertu. Ještě před svou rezignací na post ředitele České inspekce životního prostředí a návratem na ministerstvo financí k Aleně Schillerové poskytl k našemu soudnímu sporu podklad obsahující nepravdivé informace v neprospěch Deníku Referendum Petr Bejček.

Je třeba znovu a znovu si připomínat, že česká demokracie teď čelí mnohem tvrdšímu soupeři, než jsou lidé, které je tak snadné odsoudit jen jako nemehla rozesílající pozdě v noci bumerangy v podobě textových zpráv. Motoristé sobě jsou součástí obslužné třídy české oligarchie. Právě ta je skutečným úhlavním a nejnebezpečnějším protivníkem české demokracie. A typický představitel české oligarchie je tu znovu premiérem.

Nejen novináři, ale všichni, komu záleží na osudu české demokracie, teď budou muset držet při sobě. Solidarita funguje.