Česká vládní koalice má dvě velmi rozdílné tváře. V domácí politice zatím vzorně spolupracuje na přípravě zákonů a opatření, které mají Andreji Babišovi (ANO) usnadnit vládnutí, omezit nezávislost veřejnoprávních médií a ovládnout státní správu. V zahraniční politice ale každá ze tří vládních stran sleduje vlastní cíle, přičemž premiér, který se označil za garanta zahraniční politiky, věci pod kontrolou rozhodně nemá.

To se ale může brzy změnit. Existenci vládní koalice lze totiž rozdělit do dvou etap: tu před hlasováním o vydání Babiše a předsedy hnutí Svoboda přímá demokracie Tomia Okamury k trestnímu stíhání a tu po hlasování. Vztahy v koalici se zřejmě dost zásadně změní, až Babiš bude vědět, zda má imunitu nebo ne.

Vztahy v koalici kalí od jejího vzniku zejména strana Motoristé sobě, která má až do hlasování o vydání premiéra k trestnímu stíhání silný vyděračský potenciál, který plně využívá. Premiér je navíc ve dvojích kleštích: z jedné strany ho tlačí Motoristé sobě, z druhé prezident Petr Pavel. Mezi Motoristy sobě a prezidentem se vedl po několik týdnů spor o jmenování volebního lídra strany Filipa Turka ministrem, v němž Babiš stál poněkud bezradně kdesi uprostřed.

Ačkoliv případné jmenování kontroverzního Turka ministrem by pro něj byl nepochybně reputační problém, nechtěl si tím, že by podpořil prezidentovo rozhodnutí Turka nejmenovat, zadělat na konflikt s Motoristy sobě. Ten by totiž za jistých okolností mohl vyústit až do jejich odmítnutí hlasovat pro jeho nevydání k trestnímu stíhání.

Předseda Motoristů sobě Petr Macinka si byl Babišovy prekérní situace vědom a rozehrál okolo prezidentova rozhodnutí nejmenovat Turka do vlády vlastní politickou hru, která musela být pro Babiše — zvyklého mít vždy hlavní slovo — nepochybně ponižující. Macinka, který byl místo Turka jmenován na post ministra zahraničí, prezidentovi různými způsoby vyhrožoval, že ho z tvorby zahraniční politiky vyšachuje.

Babišovu situaci tak ještě více zkomplikoval, protože ten chce zjevně na evropské scéně hrát roli, která ho zcela nevyloučí z hlavního proudu. A k tomu potřebuje i spolupráci s prezidentem, který je respektován jak v EU, tak v Severoatlantické alianci. Babiš tak mezi Macinkou a prezidentem musel chtě nechtě volit.

Jeho setkání s prezidentem nakonec vyznělo zcela jednoznačně tak, že přinejmenším v zahraniční politice potřebuje více Pavla než Macinku. Prezident a premiér se dohodli, že zruší koordinační schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice, kterých se tradičně účastnili prezident, premiér, předsedové obou komor parlamentu a ministr zahraničí.

Což znamená, že se Babiš v určování priorit zahraniční politiky zbavil nejen Macinky, ale i Okamury, který vládní zahraniční politiku svými veřejnými vystoupeními fakticky sabotoval.

Prezident a premiér se také dohodli, že ministr zahraničí nemůže prezidentovi odmítat součinnost v zahraniční politice, čímž Macinka hrozil. A Babiš s definitivní platností potvrdil, že uznává prezidentovo rozhodnutí nejmenovat Turka ministrem.

Pro Macinku a jeho stranu to byla ponižující facka, a je tudíž otázkou, zda Motoristé sobě ještě svůj záměr hlasovat pro nevydání Babiše nepřehodnotí. Jistě ale vědí, že by tím možná riskovali svoji další účast ve vládě.

Co bude po hlasování o imunitě

Nebude-li Babiš vydán, jeho pozice v rámci vládní koalice výrazně posílí. Motoristy sobě i SPD bude sice dál potřebovat k většinovému vládnutí, ale v situaci, kdy se už nebude muset ohlížet na to, zda mu pomohou získat pro příští roky trestněprávní imunitu, mnohem více vystoupí do popředí reálný poměr sil v koalici.

Tedy skutečnost, že vládu vede hnutí, která získalo ve volbách téměř 35 procent voličské podpory, jemuž sekundují dva relativně malé politické subjekty, které se do Poslanecké sněmovny dostaly jen těsně.

Babiš též může těžit z klesajících preferencí Motoristů sobě i SPD v nejnovějších průzkumech. Nemusí lídrům obou subjektů ani explicitně hrozit tím, že když budou dál generovat konflikty a problematizovat jeho vládnutí, nemusí se v případě pádu vlády a následných předčasných voleb do Sněmovny vůbec dostat. Jak Macinka, tak Okamura si budou této hrozby totiž dobře vědomi sami.

Motoristé sobě i SPD se tak ocitnou v situaci podobné té, v níž byli během druhé Babišovy vlády v letech 2018 až 2021 sociální demokraté a komunisté. Případné úspěchy vlády bude Babiš připisovat hnutí ANO, neúspěchy a problémy svalovat na druhé dva subjekty. Macinka i Okamura brzy zjistí, že čelit této propagandistické mašinérii hnutí ANO je velmi obtížné.

Zatím se nezdá, že by si byl Babiš schopný vyjednat podporu jedné nebo dvou opozičních stran pro menšinovou vládu, pokud by se Motoristů a SPD úplně zbavil. To znamená, že pokud nebude chtít riskovat předčasné volby, bude se muset s pokračováním koaliční spolupráce se současnými partnery smířit.

Spolupráci může do jisté míry tmelit společný cíl porazit prezidenta Pavla v prezidentských volbách v roce 2028. Babiš už zmínil, že by koalice mohla mít společného kandidáta. Když byl dotázán na jeho představy, mluvil poněkud mlhavě o ženské kandidátce. Skutečností ovšem je, že z koalice populistů a extrémistů může vzejít jako jediný silný kandidát právě Babiš.

Jeho kandidatura by dávala smysl i proto, že po příštích volbách do Sněmovny nemusí být schopen dát dohromady „nevydávací“ většinu, a to ani v případě, že by opět zvítězilo hnutí ANO. A post prezidenta by mu garantoval imunitu až do roku 2033.

K představě, že Pavel bude poražen, se ostatně upínají i Motoristé sobě. Po potupném politickém výprasku v podobě dohod mezi Pavlem a Babišem totiž začali tvrdit, že si mohou se jmenováním Turka do vlády počkat dva roky, protože Pavel už nebude prezidentem. Babiš může tuto jejich politickou fata morgánu využívat: slibováním společného postupu proti Pavlovu znovuzvolení může Motoristy sobě i SPD usměrňovat.

Obě strany mu v takovém případě půjdou ještě více na ruku i v ofenzivě současné vlády proti některým demokratickým pojistkám. Je totiž jasné, že kupříkladu omezení nezávislosti České televize a Českého rozhlasu může nejen zmírnit kritiku vládních kroků, ale může být využito i v prezidentské kampani.

Koaliční strany se shodnou i na ovládnutí státní správy. Koneckonců záměr zrušit současný služební zákon a nahradit ho paskvilem, jímž by nebyla státní správa chráněna před politizací, byl společným dílem poslanců všech tří stran. Ty mohou z takového zákona profitovat tím, že protlačí do „trafik“ ve státní správě své lidi. Pro ANO nová úprava může otevřít dveře k nové vlně „agrofertizace“ státní správy, což mimo jiné usnadní získávání státních a evropských dotací.

Křehká nestabilita

Navzdory těmto společným cílům ale zůstane vládní koalice velmi nestabilní a křehká. Propad preferencí obou menších stran může ve světle toho, jak dopadly v minulosti ČSSD a KSČM, velmi brzy způsobit pnutí. V médiích se už koneckonců objevily zprávy o sporech uvnitř Motoristů sobě kvůli Macinkově konfrontačnímu postupu, na nějž strana podle průzkumů doplatila propadem preferencí.

SPD pro změnu bude čelit těžko kontrolovatelné skupince poslanců ze zcela okrajových stran, jako jsou PRO, Trikolóra nebo Svobodní, kteří se dostali do Poslanecké sněmovny zásluhou skryté koalice s SPD. Někteří z těchto poslanců jsou politické „neřízené střely“, které nebude snadné kontrolovat.

K větší stabilitě pak nepřispěje ani skutečnost, že českou vládní koalici tvoří dvě vůdcovská hnutí a strana silně spoléhající na jedinou politickou osobnost, která ovšem byla zásluhou prezidenta z vlády eliminována. Jak hnutí ANO, tak hnutí SPD jsou svázána se svými vůdci-stvořiteli do té míry, že by v případě jejich odchodu zřejmě výrazně oslabila či z politické scény zmizela.

Strana Motoristé sobě se zase identifikovala s Turkem do té míry, že ji může bez jeho účasti ve vládě hrozit další propad v preferencích. Stranu navíc zásadně poškozuje i Macinkovo infantilní politické jednání.

Je tedy dost pravděpodobné, že současná vládní koalice nevydrží celé čtyři roky. A pokud vydrží, bude se utápět ve vnitřních krizích, i když Babiš bude mít nad děním v koalici po hlasování o imunitě větší kontrolu.