Po drtivém vítězství strany Tisza Pétera Magyara nad doposud vládnoucí stranou Fidesz Viktora Orbána v maďarských parlamentních volbách zaznělo z úst politiků vládních stran v České republice a na Slovensku, že s novou maďarskou vládou se otevřou dveře k oživení spolupráce v rámci Visegrádské skupiny— tedy Polska, České republiky, Slovenska a Maďarska. Magyar nastartování spolupráce nevyloučil, ale navrhuje nový formát — rozšíření o další země našeho regionu.

Otázkou je, jak realistická tato prohlášení jsou. Pravda, hlavním důvodem pro zamrznutí visegrádské spolupráce byla neochota Orbánova Maďarska podporovat Ukrajinu ve válce s Ruskem, včetně snah blokovat různé evropské iniciativy na podporu Ukrajiny. Jenže v posledních dvou letech se k této politice Maďarska připojilo Slovensko, v němž u moci dál zůstává proruská vláda Roberta Fica.

Vloni nastala politická změna v České republice, kde se po volbách do Poslanecké sněmovny chopila moci vláda nacionálních populistů a krajní pravice. Předseda vlády Andrej Babiš sice není tak otevřeně proruský jako Orbán nebo Fico, a tudíž přinejmenším neblokuje různé iniciativy Evropské unie na podporu Ukrajiny, ale jeho politika ve vztahu k Ukrajině je rozhodně ambivalentnější než kupříkladu politika polské vlády.

Jestliže rozdílné postoje k Ukrajině byly hlavním důvodem pro oslabení spolupráce v rámci Visegrádu, pak lze sice konstatovat, že vítězstvím Tiszy v Maďarsku byla odstraněna hlavní překážka, ale zůstávají další. Kupříkladu rozdílné pohledy na principy právního státu a liberální demokracii.

Jisté je, že v rámci Visegrádské skupiny se přeskupily síly. Proevropský blok budou nyní tvořit Polsko a Maďarsko, zatímco nástupnické státy bývalého Československa zůstávají k užší evropské spolupráci skeptické. Zatímco ještě před pěti lety hájily Česká republika a Slovensko liberální demokracii, zatímco v Polsku a Maďarsku vládli konzervativní nacionální populisté, kteří byli s liberální demokracií na štíru, nyní je to naopak.

Je otázkou, jaké hodnoty by mohly vlády Polska a Maďarska, které nyní budou hájit ve Visegrádské skupině liberální demokracii a principy právního státu, sdílet s vládami v České republice a na Slovensku, které útočí na veřejnoprávní média a občanskou společnost a jsou spíše euroskeptické.

Polsko jde vlastní cestou

Pro obnovení visegrádské spolupráce na půdorysu, v jakém existovala v minulosti ve své produktivnější podobě, existuje i další překážka. Je jí Polsko.

Po nástupu nové vlády Donalda Tuska se Polsko vydalo na vlastní cestu v evropské politice. Začalo úžeji spolupracovat s Německem a Francií v rámci takzvaného Výmarského trojúhelníku. Nedávno se připojilo k iniciativě pěti dalších velkých evropských zemí, které chtějí vytvořit tvrdé integrační jádro.

Některé další země Evropské unie se nepochybně pokusí do tohoto integračního „rychlíku“ naskočit, pokud vznikne, přičemž Maďarsko může být paradoxně jednou z nich. Česká republika a Slovensko jsou ale se současnými vládami odsouzeny zůstat na vedlejší koleji. I tato dvoukolejnost může být nyní překážkou k obnovení visegrádské spolupráce.

Dokud vládne v Polsku proevropská vláda Donalda Tuska, Polsko nebude mít zájem se zapojit do obnovy užší spolupráce se zeměmi, které se drží ve svých postojích vůči Evropské unii negativistického brblání, sabotování některých evropských iniciativ či rovnou odmítání platných dohod a smluv.

Pro Polsko to nemusí být jen otázka praktického významu, ale i významu symbolického. Visegrádské uskupení bylo předtím, než po začátku války Ruska na Ukrajině v podstatě zamrzlo na úrovni minimální spolupráce, vnímáno jako zpátečnické. Jinými slovy: nebyla to v Evropě dobrá značka.

Polsko by možná o oživení Visegrádské skupiny stálo, kdyby uskupení bylo schopné změnit na evropské scéně svůj obraz. Jenže to se s vládami, které jsou momentálně u moci v České republice a na Slovensku, jen těžko podaří.

Rozšíření nečekejme

Návrhy Magyara rozšířit Visegrádskou skupinu o další země nejsou příliš realistické. Není totiž jasné, proč by se zejména Polsko mělo chtít účastnit projektu, jehož výsledkem může být připojení zemí, které se svojí politikou podobají spíše České republice a Slovensku než vpřed hledícímu Polsku. A nyní možná i Maďarsku.

Polsko by na takové rozšíření mohlo přistoupit snad jen v případě, že by projekt vidělo jako nástroj na posílení svého vlivu v „širší“ střední Evropě. To se ovšem nemusí nutně shodovat s představami českých a slovenských nacionálních populistů, kteří vidí Visegrádskou skupinu především jako nástroj pro společné okopávání kotníků Bruselu.

Magyar si zvolil jako destinaci pro svoji první zahraniční cestu Varšavu, což v sobě nese silnou symboliku. Přijal sice pozvání Babiše k návštěvě Prahy, ale pachuť z toho, že všechny strany české vládní koalice podporovaly Orbána, přičemž někteří vládní politici dokonce vystupovali v Budapešti na jeho podporu, se jistě jen tak nevypaří.

Nový maďarský premiér má důvody vidět Babiše a Fica jako pohrobky Orbána ve Visegrádské skupině. Orbán pro něj přitom nebyl jen obyčejný politický soupeř, ale představitel neliberálního proruského režimu, který chtěl Magyar eliminovat. Přesvědčit ho, že Babiš a Fico nejsou jen pokračovateli Orbánovy politiky bude těžké. A případné oživení visegrádské spolupráce se na tom může snadno zadrhnout.