České parlamentní opozici, sestávající po rozpadu koalice Spolu z několika středně velkých a malých stran, chybí výrazní lídři, energie a schopnost oslovovat voliče vlastními nápady. V politickém spektru, které opoziční strany reprezentují, navíc zcela chybí demokratická levice.

Různé cesty ven

Často slyšíme, že pojmy levice a pravice jsou překonány, a hlavní souboj se dnes odehrává všude v západních demokraciích mezi zastánci liberální demokracie a populisty, často spojenými s krajní pravicí. V mnoha západních demokraciích je to dnes skutečně hlavní dělící čára. Ale zároveň je třeba dodat, že tábor liberálních demokratů tvoří výrazně odlišné „podskupiny“ — strany, které se hlásí k liberalismu, konzervativismu, demokratickému socialismu či zelené politice.

Paradoxně právě tento pluralismus různých ideologií v táboře liberálních demokratů je do jisté míry znevýhodňuje, protože zatímco populisté se dokáží sjednotit okolo výrazných osobností a své antielitářské a protievropské rétoriky, liberální demokraté jsou přinejlepším schopní vytvářet jen dočasné koalice. Fungování těchto koalic pak často ochromují vnitřní neshody, které odrážejí odlišné ideologie liberálně-demokratických stran.

Liberální demokraté se v České republice dokázali sjednotit před volbami v roce 2021 a s trochou štěstí nakonec zvítězili, ale vládní koalici rozkládaly spory o míru progresivismu nebo postoje k Evropské unii. Koalice také neměla výrazného lídra.

Něčím podobným si prošli liberální demokraté na Slovensku, kde vznikla už v roce 1998 Slovenská demokratická koalice, která chtěla bojovat s pozůstatky mečiarismu. Období dvou vlád liberálních demokratů pod taktovkou Mikuláše Dzurindy vydrželo až do roku 2006. Později se dokázalo několik stran z této části politického spektra znovu sjednotit ve vládní koalici Yvety Radičové v letech 2010 až 2012.

Její konec ale předznamenal návrat levicových populistů vedených stranou Smer Roberta Fica. Ta se sice rozpadla na dva proudy, ale mezitím se fakticky rozpadl i tábor liberálních demokratů. Levicové populisty pak vystřídala na čtyři roky koalice těžko definovatelných politických subjektů, k nimž patřily strany a hnutí s poněkud bizarními názvy jako Obyčajní Ľudia a nezávislé osobnosti, Sme Rodina, Svoboda a Solidarita a Za L’udí.

Je možné, že roztříštěnost liberálních demokratů, která kupříkladu právě na Slovensku vydláždila Ficovi cestu k návratu k moci, je jen přechodné období ve vývoji postkomunistických demokracií?

Podíváme-li se totiž na politický vývoj v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku, vidíme různé modely, které posouvají politiku v těchto zemích za hranici toho, co se dlouho zdálo být nezměnitelné.

Polský model

V Polsku, kde dlouho vládla konzervativně-nacionální strana Právo a Spravedlnost Jaroslawa Kaczynského, se podařilo vládu konzervativně-nacionálních populistů ukončit s pomocí vytvoření „občanské koalice“ několika stran hlásících se k liberální demokracii. Důležitou roli ale sehrála skutečnost, že tuto koalici vedla výrazná politická osobnost — Donald Tusk.

Jinými slovy, ukázalo se, že nacionální populisty může porazit koalice stran hlásících se k liberální demokracii. Aby se však taková vládní koalice neutápěla ve vnitřních sporech a vystupovala jednotně, potřebuje výrazné osobnosti, jako jsou Tusk a polský ministr zahraničí v Tuskově vládě Radek Sikorski. A je také třeba nabídnout vlastní program, který není úplnou negací toho, co učinilo stranu Právo a Spravedlnost tak úspěšnou.

Česká koalice stran hájících liberální demokracii proti populistickému hnutí ANO neměla ani výrazného lídra, ani jasný reformní program. Jakkoliv součástí identity Tuskovy koalice byla i kritika Kaczynského a snahy překonat neliberální zásahy Práva a spravedlnosti do chodu státu a médií, Tuskova vláda zároveň zachovala řadu opatření v sociální oblasti, které činily Kaczynského stranu populární.

Tuskova koalice sice bojuje s dědictvím neliberálních kroků vlády Práva a spravedlnosti, ale nedefinuje ji „anti-Kaczyński“. V českém případě se naopak „anti-Babiš“ stal důležitým mottem vlády Petra Fialy. Ta se však nedokázala plně vypořádat s problémy spojenými s vlivem hnutí ANO na chod státu ani s kontroverzemi kolem Babišova střetu zájmů.

Ač nastupovala se sliby „deagrofertizace“ státu, její snahy o omezení vlivu lidí dosazených v době Babišovy vlády byly spíše polovičaté. Oslabovala ji také nejednota ohledně vztahu k Evropské unii. Tuskova koalice je jednoznačně proevropská.

Ve Fialově koalici se Občanská demokratická strana nikdy nedokázala zbavit svého „brblavého“ vztahu k Unii. Už to, že největší vládní strana zůstala členem frakce Evropští konzervativci a reformisté, spolu s Kaczynského stranou Právo a spravedlnost, zatímco ostatní strany se hlásily k evropským lidovcům (a Piráti, dokud byli součástí vládní koalice, k evropským Zeleným), koalici oslabovalo.

Shrneme-li, polský model by mohl u nás zafungovat a dát několika stranám hlásícím se k liberální demokracii novou šanci vládnout zřejmě jen v případě, že by se v této části spektra vynořil lídr s výjimečným charismatem a schopnostmi. Jelikož značná část postkomunistického elektorátu hledá v čele vlády silnou autoritu, nemá dlouhodobě koalice složená z několika stran, které nesjednocuje někdo, jako to činí v Polsku Tusk, šanci uspět proti populistickým autoritářům typu Babiše.

V Bulharsku jsme nedávno viděli, že značnou část politického spektra dokázal sjednotit bývalý prezident Rumen Radev — jakkoliv jde spíše o část nacionálně populistickou, nikoliv liberálně demokratickou. Nicméně, vezmeme-li v úvahu, že nejvýraznější politické osobnosti u nás směřují na Hrad, což ještě posílilo zavedení přímé volby prezidenta, mohl by liberálně demokratické síly u nás teoreticky sjednotit prezident, kdyby — stejně jako Radev v Bulharsku — vyměnil prezidentský úřad za stranickou politiku.

V českých poměrech ale prezidenti ve stranické politice opakovaně selhávají. Byl to úděl už prezidenta Tomáše G. Masaryka. Václav Havel se o založení vlastní strany ani nepokusil — už proto, že stranická politika mu byla cizí.

Miloš Zeman i Václav Klaus byli sice lídři největších stran po pádu komunismu, ale jejich vztah s těmito stranami značně ochladl. A po jejich nástupu do funkce prezidenta byl přímo antagonistický. Zemanův pokus vytvořit si po rozchodu se sociální demokracií vlastní prezidentskou stranu v podobě Strany práv občanů Zemanovci skončil fiaskem.

Současný prezident Petr Pavel by sice zřejmě už kvůli své autoritě a zkušenosti z exekutivních funkcí v armádě a NATO mohl úspěšný stranický projekt zaštítit, ale česká politická tradice varuje před tím, aby o něčem takovém vůbec uvažoval.

Jisté je, že ačkoliv Pavel není aktivním lídrem opozice, vládní koalice má do jisté míry pravdu, když v něm správně tuší jedinou skutečně výraznou osobnost, která by mohla vládní strany ohrozit, kdyby se postavila do čela tábora stran liberálně-demokratického ražení.

Slovenský model

Slovensko nabízí jiný model pro možné vítězství liberálně-demokratických sil. Zatímco v České republice některé strany hájící obecně liberální demokracii opatrně našlapovaly okolo vztahu k Evropské unii a obhajobě liberálních témat, které populisté dnes výstražně cejchují jako progresivismus, strana Progresivní Slovensko si dala „progresivismus“ přímo do názvu.

Jinými slovy, místo toho, aby liberálové na Slovensku vedli neproduktivní debaty s populisty, konzervativními nacionalisty a krajní pravicí o meritech progresivismu, rozhodli se svoji vizi nabídnout přímo voličům. Lídrem Progresivního Slovenska je charismatický Michal Šimečka, ale důležitou roli při jeho vzniku sehrála i bývalá prezidentka Zuzana Čaputová.

Progresivní Slovensko nyní dlouhodobě vede v průzkumech stranických preferencí. Ukázalo se, že když liberálové srozumitelně vysvětlují svůj program a nenechají se zatlačit do defenzívy populisty, nacionalisty a krajní pravicí, mohou se stát silnou stranou dokonce i v zemi se zdánlivě slabými liberálními tradicemi — na Slovensku.

V českých poměrech se roli podobnou Progresivnímu Slovensku pokoušejí hrát Piráti, ale jejich liberální image je poněkud rozmazanější. Určitým problémem je už samotný název strany, který je na evropské úrovni řadí do jiné části spektra, než jsou tradiční liberálové. Od tradičních stran je odlišuje i způsob vnitřního rozhodování.

Poptávka po liberální straně, která by se otevřeně hlásila k progresivismu, u nás ale nepochybně existuje. Zejména mezi mladými lidmi. Taková strana, která se nestydí za ideu sociálního pokroku a obhajobu práv menšin i sociální emancipace, by možná byla u nás stejně úspěšná jako ta slovenská.

Vyžadovala by ale výraznou politickou osobnost, jako je na Slovensku Šimečka. A taková osobnost bohužel u nás v této části politického spektra zatím není.

Maďarský model

V Maďarsku došlo k politickému zemětřesení jiným způsobem než v Polsku nebo než se může odehrát v případě volebního vítězství Progresivního Slovenska na Slovensku. Soupeř nacionálně-populistického hnutí Fidesz Viktora Orbána vzešel z nitra jeho strany.

Péter Magyar byl dříve úspěšným politikem Fideszu, který vytvořil svoji stranu Tisza obecně na podobném konzervativně-národním půdorysu. Konzervatismu v podání své strany ale vrátil původní smysl. Jiným i slovy posunul ho ke směsi tradičních konzervativních a liberálních hodnot, s nimiž kdysi Fidesz začínal.

Tradiční konzervativní strany přitom patří mezi obhájkyně systému liberální demokracie, která klade důraz nejen na tradice, ale také na právní stát a konstitucionalismus. A jsou v evropském kontextu také proevropské. Tisza je členem frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu, zatímco Fidesz se postupně posunul až k členství v nacionálně-populistické frakci Patriotů pro Evropu.

Způsob vzniku strany, jako je Tisza, by se dal teoreticky replikovat i nás, kdyby se z hnutí ANO vynořil charismatický politik, který by založil vlastní stranu nebo hnutí s hodnotami, které kombinují původní liberální ideje hnutí ANO s tradičními konzervativními hodnotami — tedy hodnotami oproštěnými od populismu a nacionalismu. A distancující se samozřejmě od kultu osobnosti Babiše.

Strana s podobným profilem jako Tisza by u nás teoreticky mohla vzniknout i sloučením menších konzervativních stran s ODS. Jenže tomu brání přetrvávající nedůvěra ODS k evropské integraci a také její minulost svázaná s řadou korupčních skandálů. Více organický by tak pravděpodobně byl konzervativně-liberální proevropský subjekt vzniklý sloučením hnutí Starostové a nezávislí, TOP 09 a lidovců.

Každý takový projekt by ale narazil na nedostatek výrazných politických osobností. Ani Tisza by neuspěla, kdyby v jejím čele nestála skutečně charismatická politická osobnost.

Jiné možnosti

V České republice zcela chybí strana demokratické levice. Sociální demokracie vytvořená z různých postkomunistických subjektů Milošem Zemanem se ukázala být ze všeho nejvíc národně-socialistickým subjektem, který měl k idejím západní demokratické levice dosti daleko. Není divu, že postzemanovskou sociální demokracii po několika neúspěšných pokusech o vnitřní reformy v podstatě pohltilo hnutí ANO v období, když po roce 2015 začalo vystupovat jako levicově populistický subjekt.

ANO nabízelo nejen voličům sociální demokracie, ale i komunistů, vládu pevné ruky, kterou kdysi v sociální demokracii ztělesňoval Zeman, jakož i populistický důraz na jistoty a bezpečí. To vše pepřeno nacionalismem a obranou země „před cizáky“.

Průzkumy ukazují, že v mladších generacích existuje u nás po hodnotách demokratické levice poptávka. Do jisté míry se překrývá s tím, co v důrazu na „progresivismus“ reprezentuje Progresivní Slovensko. Tedy s akcentováním práv menšin a genderové i sexuální rovnosti. A také zelených témat.

Nová levicová strana by tedy asi už nemohla uspět jen s důrazem na sociální rovnost a obhajobu sociálního státu, jak to dokázaly sociální demokracie na sklonku minulého století. Boj s nejrůznějšími patologiemi globalizovaného kapitalismu, k nimž patří i oligarchické vládnutí a bohatnutí těch nejbohatších na úkor všech ostatních by samozřejmě muselo být součástí programu takové strany. Ale demokratickou levici na Západě dnes také definuje obrana menšin a obecně emancipace v politicko-kulturních tématech. A silný důraz na ekologii.

Shrneme-li, ona část českého politického spektra, která se hlásí obecně k hodnotám liberální demokracie se bude muset zásadně reformovat, pokud nemá s populisty dál prohrávat. Českou politiku tak jako tak čekají velké změny, protože lídr největšího politického subjektu už kvůli svému věku z politiky do několika let zmizí. Jeho hnutí, které je vystavěno především na něm, nespojuje žádná vyšší idea a jeho odchod nejspíš nepřežije.

Hnutí ANO je podobně dočasný projekt, jako je vůdcovské hnutí Svoboda a přímá demokracie, které stojí a padá s Tomiem Okamurou. Na politickém scéně dojde k velkým posunům už z tohoto důvodu. Existuje tedy šance na zásadní změny v politickém spektru, jenže zatím se nezdá, že by existovaly politické osobnosti, které jsou na takovou změnu připravené.