Liberální demokracie stojí a padá s dodržováním pravidel hry a udržováním institucionální stability. Její důležitou součástí jsou svobodná občanská společnost a pluralitní média — a také civilizovaný politický a společenský diskurz.

Vládní koalice — složená z nacionálně populistického hnutí ANO, krajně pravicového hnutí Svoboda a přímá demokracie a konzervativně populistické strany Motoristé sobě — ale od svého nástupu základní pilíře liberální demokracie programově oslabuje. Všimněme si, že ačkoliv při svém vzniku slibovala zejména nápravu údajných ekonomických škod napáchaných předchozí vládou Petra Fialy, nepřijala za prvních pět měsíců své existence téměř žádné zákony či opatření, které by byly zaměřeny na dlouhodobé zlepšení ekonomické situace.

Přijala sice nový rozpočet, v němž se sliby dokončení některých projektů — zejména v oblasti dopravní infrastruktury — staly záminkou pro zvýšení schodku státního rozpočtu nad hranici povolenou zákonem o rozpočtové odpovědnosti. A slibuje znovuzavedení elektronické evidence tržeb. Jinak ve své ekonomické politice zatím spíš jen pasivně reaguje na vývoj ve světě, který, pravda, není po americkém útoku na Írán a ve světle cel uvalovaných americkým prezidentem Donaldem Trumpem příznivý.

Naprostá většina kroků nové vládní koalice se týká změn pravidel fungování veřejných institucí a část z nich míří přímo na podvracení institucionální struktury liberální demokracie. Jde například o návrhy na změny financování veřejnoprávních médií, úpravy fungování občanských organizací či o záměry zrušit služební a nominační zákon.

Jen některé z těchto změn, jako je případná úprava jednacího řádu Sněmovny, mají sloužit ke skutečnému zlepšení fungování parlamentní demokracie u nás, a jsou tudíž přijatelné i pro opozici a občanskou společnost. Většina z nich jsou ale pokusy změnit silou institucionální a legislativní rámec, v němž funguje liberální demokracie.

Pravidla demokratické hry

Symbolem antidemokratických snah současné vládní koalice se staly návrhy na změny ve financování veřejnoprávních médií. Jejich skutečným účelem není větší racionalita ve financování veřejnoprávní televize a rozhlasu, jak tvrdí vládní koalice, ale oslabení, či dokonce rozvrat těchto institucí. Pro plánované změny neexistuje žádný rozumný důvod, protože veřejnoprávní média fungovala několik desetiletí uspokojivě na bázi dosavadního systému koncesionářských poplatků.

Změny jsou údajně motivovány přáními většiny voličů vládních stran. Ve skutečnosti je to zejména pokus oslabit s pomocí finančního zaškrcování média, která si nelze koupit a která nelze kvůli jejich veřejnoprávní struktuře plně kontrolovat.

Koalice ale útočí i na další pilíře, na nichž stojí liberální demokracie. Ve třetím čtení je poslanecký návrh zákona, který by zrušil dosavadní ochranu státních zaměstnanců. Zákon o státních zaměstnancích byl přitom přijat z dobrých důvodů pod tlakem Evropské unie. Měl zaručit, že státní správa bude oproštěná od přímých politických tlaků a bude se řídit profesionálními standardy, které zaručují odbornost a chrání státní úředníky před pokusy se jich z politických důvodů zbavit.

Původní verze zákona byla přijata v roce 2002 jako podmínka vstupu do Evropské unie, ale české politické strany pak ve vzácné shodě účinnost tohoto zákona odkládaly, protože jeho přijetí by znemožnilo rozdávání prebend ve státní správě po každých volbách.

Současná verze byla přijata až v roce 2014 — pod hrozbou, že EU přestane vyplácet České republice dotace. Tento zákon — navzdory různým pokusům Babišových vlád v letech 2017 až 2021 i snahám Fialovy vlády v letech 2021 až 2025 ho rozmělnit — zaručuje i v současné podobě přijatelnou míru nezávislosti státní správy na politicích. Stanovuje kritéria pro kariérní postup a zvyšování odbornosti státních úředníků. Ty také chrání před snadnými vyhazovy.

Babišova koalice chce tento zákon fakticky zrušit a podřídit státní úředníky stejnému pracovněprávnímu režimu jako jiné zaměstnance. Česká republika by tak byla v podstatě jedinou zemí v Evropské unii, v níž se pracovní poměry státních úředníků řídí zákoníkem práce ve stejném režimu jako pracovní poměry běžných zaměstnanců.

Toto vše je doprovázeno argumentací, že státní správu je potřeba učinit flexibilnější a otevřít lidem ze soukromého sektoru. Jde tedy o faktické dokončení projektu, který v podobě „agrofertizace“ státní správy nemohl Babiš plně uskutečnit během svých prvních vlád, protože mu v cestě stál právě zákon o státní službě.

Ruku v ruce se zrušením služebního zákona jde zrušení takzvaného nominačního zákona. Ten zaručoval, že výběr osob do řídicích a dozorčích orgánů právnických osob s majetkovou účastí státu bude podléhat kritériím odbornosti. Do těchto orgánů nyní bude možné dosazovat lidi bez potřebné kvalifikace.

Zrušení služebního zákona i nominačního zákona otevírá dveře k převzetí státu lidmi spojenými se současnými vládními stranami. Jde o pokus podřídit stát, kupříkladu v oblasti přidělování dotací, politikům.

Rozhodnutí ministerstva zemědělství nevymáhat sedm miliard korun vyplacených v dotacích neoprávněně Babišově firmě Agrofert nebo rozhodnutí Státního pozemkového fondu, že Babiš vyřešil svůj konflikt zájmů dostatečně uspokojivě na to, aby mohl Agrofert pobírat opět dotace z evropských zdrojů, je jen ochutnávka toho, co může ve velkém vypuknout po zničení nezávislosti státních zaměstnanců.

Babišova vláda se také chystá zaútočit na občanské organizace. Využít k tomu chce metody, které se „osvědčily“ v některých autoritářských režimech a neliberálních demokraciích na východ od nás — kupříkladu povinnou registraci těch občanských organizací, které jsou částečně financovány ze zahraničí.

Vláda rozmělňuje pravidla i v jiných oblastech. Poté, co nejprve porušila zákon o rozpočtové odpovědnosti při přijímání rozpočtu na tento rok, rozhodla se zákon změnit. Stejně jako v případě změn pravidel týkajících se veřejnoprávních médií či státních zaměstnanců ale tvrdí, že pravidla hry nechce rušit, jen je „vylepšuje“.

Zákon má umožnit, aby se do státního rozpočtu nemusely přímo započítávat výdaje na dopravní stavby, rozvoj jaderné energetiky nebo některé obranné výdaje. Vláda by také mohla navýšit rozpočet až o deset procent bez souhlasu Sněmovny, pokud Bezpečnostní rada státu rozhodne, že Česká republika čelí nějaké bezpečnostní hrozbě.

Není to nepodobné argumentaci, s jejíž pomocí chtěla Babišova vláda přesvědčit Severoatlantickou alianci, že do obranných výdajů může započítat výdaje na dopravní infrastrukturu nebo vojenské nemocnice. NATO tento pokus o vychytralé „rozmazání“ pravidel neuznalo, na domácí scéně to ale s pomocí úprav v zákoně o rozpočtové odpovědnosti zřejmě Babišově vládě vyjde.

Zpochybňování legitimity klíčových institucí

V případech, kdy instituce klíčové pro fungování liberální demokracie a právního státu nelze oslabovat legislativními změnami, protože by k útoku na ně bylo zapotřebí ústavních změn, na což nemá vládní koalice dost hlasů, podrývají vládní politici autoritu takových institucí verbálně. Je to metoda patřící k politické výzbroji všech autoritářských režimů.

Motoristé sobě — s tichou podporou obou dalších vládních stran — spustili sérii nevybíravých útoků na prezidenta republiky. Ty odstartovalo prezidentovo odmítnutí jmenovat ministrem Filipa Turka, „ikonu“ této strany, kvůli jeho početným skandálům.

Všimněme si, že Motoristé sobě nepožádali premiéra Babiše, aby spor řešil kompetenční žalobou u Ústavního soudu, což navrhoval coby Ústavě odpovídající postup i sám prezident. Místo toho tvrdí, že prezident porušil Ústavu, a spustili kampaň za jeho dehonestaci.

Prezident, který údajně porušuje Ústavu, nemá mít právo reprezentovat zemi na důležitých akcích v zahraničí. Součástí této kampaně proti prezidentovi je i zpochybňování nezávislosti Ústavního soudu. Ten by prý o kompetenční žalobě nerozhodl objektivně, protože je jmenován prezidentem.

Vládní činitelé také spustili bezprecedentní útoky na soudní systém poté, co prvoinstanční soud v Praze odsoudil v kauze Čapí hnízdo k tříleté podmínce a pokutě Babišovu spolupracovnici Janu Nagyovou. Jelikož — zatím nepravomocný — rozsudek lze chápat i jako „odsouzení“ Babiše, který byl až do chvíle, než si zajistil s pomocí sněmovní většiny imunitu, v kauze rovněž obžalován, spustila se v řadách vládní koalice lavina útoků na údajně zpolitizované soudnictví.

Něco podobného by bylo ve standardně fungující liberální demokracii nemyslitelné. U nás se podobné útoky na instituce, které vládní koalice nemůže mít plně pod kontrolou, budou nepochybně stupňovat.

Výkonná moc, podporovaná většinou ve Sněmovně, ale neútočí jen na soudní instituce, ale nepřímo i na Senát, který kontroluje opozice. Vládní rozhodnutí odepřít předsedovi Senátu armádní letadlo k cestě na Tchaj-wan, není jen důsledek jakéhosi oportunismu ve vztazích s Čínou, jak je často interpretováno, ale pokusem ukázat předsedovi Senátu, i Senátu obecně, kdo je na politické scéně pánem.

Podobná hra se hraje v případě snah znemožnit účast prezidenta na summitu NATO. Je to pokus ponížit prezidenta před očima veřejnosti. V obecnější rovině jde o pokus vychýlit vztahy mezi klíčovými institucemi státu ve prospěch vlády chráněné sněmovní většinou populistů a krajní pravice.

Vulgarizace veřejného prostoru

Pro fungování liberální demokracie je důležitý také civilizovaný diskurz. Necháme-li stranou některé výstupy předsedy vlády v Poslanecké sněmovně a často neurvalé, až vulgární výpady jeho i jeho spolupracovníků proti opozici, lze uvést jako příklady vulgarizace kupříkladu výstupy představitelů Motoristů sobě nebo SPD.

Tyto dva politické subjekty v podstatě odvádějí za Babiše špinavou práci, a ten se proto proti jejich výrokům jen málokdy ohradí. Lídr SPD Tomio Okamura svoji funkci předsedy Poslanecké sněmovny pravidelně zneužívá k projevům, které jsou daleko za hranou toho, co — zejména v zahraniční politice — představuje oficiální linii vlády.

O vulgarizování politického diskurzu se ale starají hlavně Motoristé sobě. Vládní zmocněnec pro Green Deal Filip Turek nejen relativizuje hranice svého mandátu, když se chová jako ministr — což je další rozmazávání pravidel hry —, ale také se pravidelně dopouští výroků, které jsou ve standardní demokracii nepřijatelné.

Jeho slova o potřebné „deratizaci“ na ministerstvu životního prostředí připomínají slovník nacistů. Když vypukl skandál, šéf strany Petr Macinka i Turek tvrdili, že Turek měl na mysli nikoliv úředníky, ale údajně aktivisty, kteří se prý na ministerstvo vetřeli za minulé vlády. Na námitky, že to nic nemění na podstatě Turkova slovníku, odpovídá Macinka, že se proti Turkovi vede kampaň připomínající hilsneridádu.

Macinka i Turek opakovaně mluví s pohrdáním o některých částech občanské společnosti. Na kritiku svých nejrůznějších kroků a výroků Macinka odpovídá, že lidé, kteří s ním nesouhlasí, považuje za „méněcenné“.

Možná ještě nebezpečnější jsou ale Macinkovy výroky o tom, že summity NATO nejsou „cvičení lampasáků v záloze“. Jde samozřejmě především o útok na prezidenta Petra Pavla, který je bývalým generálem a vysokým vojenským představitelem NATO a kterému se Macinka snaží zabránit v cestě na summit NATO.

Jenže Macinkova slova mohou být zároveň vnímána jako součást širší strategie populistů podvracet důvěru v instituce státu. Uráží totiž — jakoby mimochodem — i jednu z nejrespektovanějších institucí u nás: armádu. Ta se nyní těší podpoře více než sedmdesáti procent českých občanů.

Označení „lampasák“ je pejorativní označení armádních důstojníků, i těch nejvyšších. Pomineme-li, že kupříkladu Pavel není žádný „lampasák v záloze“, ale politik zvolený hlavou státu více než třemi miliony českých voličů, je Macinkův výrok skandální i z jiných důvodů. Nepřímo se vysmívá důležité a respektované instituci.

Co na tom, že jde o výrok věcně a historicky nesprávný. Mnoho bývalých armádních velitelů se stalo významnými politiky. Kupříkladu generál Dwight Eisenhower se stal prezidentem USA. Prezidentem Francie byl generál Charles de Gaule. Ministrem zahraničí USA generál Colin Powell.

Generálskou hodnost si vysloužil dokonce i současný český ministr obrany Jaromír Zůna. Vztahuje se označení „lampasák v záloze“ i na něho? Zůna se přitom má oficiálně summitu NATO účastnit.

Podobné výroky, jako ty Macinkovy, vulgarizují veřejnou debatu. Vytvářejí jakousi politickou bažinu, v níž přestávají platit hodnoty a institucionální vazby, které doposud vyztužovaly systém liberální demokracie.

Jak se bránit

Útoku současných vládních populistů a krajní pravice je těžké se bránit v případech, kdy liberální demokracii rozemílají s pomocí účelových změn zákonů. I v těchto případech lze ale jejich postup buď zpomalit, nebo zastavit.

Masové protesty občanské společnosti, které vyvolal především pokus vládní koalice ovládnout veřejnoprávní média, jsou jednou cestou. Lze doložit na příkladech, že ve společnostech, kde se do opakovaných občanských protestů zapojí více než čtyři procenta obyvatel, vlády obvykle nevydrží.

Nemusí jít přitom o nějaký „majdan“, ale jen o to, že proti politice vlády pravidelně protestují statisíce lidí. Babišova vláda zatím masové protesty odbývá tím, že občané mají právo demonstrovat — jakkoliv Macinka může poněkud infantilně provokovat tím, že označuje protestující za „méněcenné“.

Do cesty se mohou útokům vládní koalice na liberální demokracii ještě stále postavit v některých případech také prezident, Senát nebo Ústavní soud. Ten se může brzy stát poslední baštou demokracie, protože je pravděpodobné, že některé antidemokratické normy skončí právě u něj.

Demokraté by také měli více využívat skutečnosti, že se Česká republika zavázala respektovat nejen pravidla vlastní, ale i pravidla Evropské unie a dalších mezinárodních organizací. A že porušování těchto pravidel může vyústit ve finanční a další sankce. Kritika ze strany mezinárodních organizací má přitom ve středně velké zemi, jakou je na mezinárodní spolupráci závislá Česká republika, větší účinnost než třeba v případě velkých zemí.

Jak zákon o státních zaměstnancích, tak zákon o změnách ve financování veřejnoprávních médií lze oprávněně napadnout u Evropské komise. Babiš a jeho vládní koalice budou sice opoziční politiky nebo občanské aktivisty, kteří tak učiní, obviňovat z donašečství a zrady národních zájmů, jako to už činí v případě Pirátů. Existuje ale velká šance, že se Unie postaví některým antidemokratickým snahám současné vlády do cesty.

Mezinárodní organizace jsou obecně účinným nástrojem pro korekci některých kroků populistické vlády. Když chtěl Babiš „ošvindlovat“ výdaje na obranu, NATO mu nastavilo jasné mantinely.

Jisté je, že občanská společnost i politická opozice se musejí mobilizovat, pokud nechtějí nechat zajít věci příliš daleko. Babišova vládní koalice má totiž zjevně plán, jak oslabit všechny instituce, které ji mohou bránit v převzetí státu.