Do politiky jsem šel s možná trochu naivní představou, že veřejná služba má být opravdu službou veřejnosti. Že politika má řešit problémy lidí, jako například drahé bydlení, vysoké životní náklady nebo funkčnost státní správy. Ne být nástrojem pro budování moci, osobního vlivu nebo pro ochranu vlastních zájmů. A už vůbec ne únikem před spravedlností. Jenže přesně tento pocit dnes kauza Čapí hnízdo vyvolává.

Po letech průtahů a procesních obstrukcí konečně zazněl rozsudek. Nepravomocný, ale přesto důležitý. Soud jasně řekl, že Farma Čapí hnízdo byla dotační podvod. Firma byla účelově vyvedena z obřího holdingu, aby splnila podmínky pro padesátimilionovou dotaci určenou malým a středním podnikům, a po několika letech se do holdingu zase vrátila. Těžko si představit názornější příklad účelového jednání.

Padesát milionů korun. Pro většinu lidí nepředstavitelná částka. Peníze, které mohly pomoct desítkám malých a středních podnikatelů vybudovat stabilní firmy, vytvořit nová pracovní místa nebo rozvíjet služby v regionech. Pro mnoho menších firem by podobná podpora znamenala zásadní příležitost k růstu a dlouhodobé stabilitě.

Pro člověka z čela miliardářského žebříčku jde přitom o relativně malou sumu. O to absurdněji dnes působí, že právě kvůli takové částce se táhne kauza, která už roky zatěžuje českou politiku, podrývá důvěru lidí ve stát a stala se symbolem dvojího metru pro mocné.

Evropský parlament Nagyovou vydal, ten český Babiše nikoli

Jana Nagyová byla uznána vinnou, dostala podmínku a finanční trest ve výši 500 tisíc korun. Druhý obžalovaný, Andrej Babiš, zatím rozsudku unikl díky poslanecké imunitě. Ne proto, že by se objevily nové důkazy nebo že by se rozpadla podstata případu. Naopak. I z veřejně známých materiálů je zřejmé, že právě on byl hlavním hybatelem celé operace. Sám v televizním dokumentu Matrix AB mluví o tom, že šlo o jeho nápad. O to smutnější je sledovat, jak se kolem celé věci vytváří dvojí metr.

Když soud rozhodne ve prospěch Andreje Babiše, slýcháme o nezávislé justici a vítězství pravdy. Když soud rozhodne opačně, najednou jsou soudy zpolitizované a nedůvěryhodné. Když je do kauzy zapleten někdo jiný, hnutí ANO často volá po odpovědnosti a rezignaci. Když jde o vlastního předsedu, neplatí nic.

Za pozornost stojí ještě jeden symbolický moment celé kauzy. Evropský parlament Janu Nagyovou ke stíhání vydal. Bez teatrálních projevů o spiknutí, bez řečí o politických procesech, bez snahy schovávat se za mandát. Česká Poslanecká sněmovna naopak Andreje Babiše nevydala, neboť poslanci ANO, SPD a Motoristů sobě se rozhodli upřednostnit vlastní mocenské ambice před spravedlností.

Dvě parlamentní instituce, dva naprosto odlišné přístupy k politické odpovědnosti. V jednom případě převládl princip, že politik má čelit spravedlnosti jako každý jiný občan, v tom druhém zvítězila stranická disciplína a ochrana vlastního předsedy. A právě to je možná na celé věci nejvíc znepokojivé. Nejen samotné podezření z podvodu, ale ochota části politické reprezentace udělat cokoli pro to, aby se její lídr nemusel zodpovídat před soudem jako kdokoli jiný.

Rezignovali jsme na základní principy demokratického státu

Nejde už dávno jen o jednoho politika nebo jednu kauzu. Mnohem nebezpečnější je, jak rychle si česká politika zvykla na chování, které by ještě před několika lety znamenalo okamžitý konec veřejné kariéry. Skandály přestaly být důvodem k převzetí odpovědnosti a staly se běžnou součástí politického marketingu. Stačí dostatečně hlasitě útočit na média, soudy nebo politické soupeře a část veřejnosti rezignuje na rozlišování mezi pravdou a propagandou.

Jenže demokratický stát nemůže dlouhodobě fungovat na principu „všeci kradnů“. Kauza jednoho politika není omluvenkou pro kauzy druhého. Pokud někdo argumentuje Dozimetrem, bitcoinovou aférou nebo jakýmkoli jiným případem, pak je správná odpověď jednoduchá: všechny kauzy mají být vyšetřeny a všechny mají mít důsledky. Bez ohledu na stranickou příslušnost. Prostě padni komu padni.

Právě rovnost před zákonem je totiž základ důvěry lidí ve stát. Jak máme vysvětlit živnostníkovi, že finanční úřad postupuje striktně podle pravidel, zatímco u mocných se roky čeká, obstruuje a relativizuje? Jak to máme vysvětlit starostovi malé obce, který musí pečlivě vyúčtovat každou korunu z dotace? Jak to máme vysvětlit podnikateli, který při porušení dotačních pravidel dotaci vrací i se sankcí? A hlavně: jak máme vysvětlit občanům, že člověk spojovaný s dotačním podvodem dál stojí v čele vlády a rozhoduje o veřejných penězích?

Politika přece nemůže fungovat tak, že mandát slouží jako ochranný štít před spravedlností. Nemůže fungovat tak, že stranická loajalita převáží nad elementární morálkou. A nemůže fungovat tak, že voliči postupně rezignují na jakékoli nároky na charakter svých představitelů.

Jsem vlastenec. Záleží mi na tom, jak Česká republika působí navenek i uvnitř. Nechci, aby byla vnímána jako země, kde oligarcha ovládne stát, veřejné peníze končí v soukromých kapsách a politická moc následně zajišťuje beztrestnost. To není moderní evropská demokracie. To je cesta k rozkladu důvěry ve stát a instituce.

A právě proto je dnešní situace tak důležitá. Ne kvůli jedné kauze samotné, ale kvůli otázce, jakou politiku vlastně chceme. Jestli chceme politiku, kde jsou pravidla závazná pro všechny, nebo politiku, kde mocní stojí nad zákonem. Jestli chceme politiku, kde veřejná funkce znamená odpovědnost, nebo politiku, kde znamená imunitu. A jestli ještě pořád věříme, že slušnost, poctivost a odpovědnost nejsou v politice slabostí, ale podmínkou důvěry veřejnosti. Já tomu stále věřím, ale je opravdu za pět minut dvanáct s tím něco dělat.