Poslanci se ve středu rozešli na sněmovní prázdniny a uzavřeli tím první půlrok vládnutí třetího Babišova kabinetu, jejž tvoří poprvé v historii čistě nacionálně-populistické subjekty, tedy ANO, Motoristé sobě a SPD s partnery z PRO, Svobodných a Trikolory. Bylo to vládnutí, jehož parametry překonaly i chmurné předvolební předpoklady, a koalice si tak již nyní může směle nárokovat titul nejhorší polistopadové vlády.

Podrobně jsme vládní bilanci, jež zahrnuje snahy o podmanění veřejnoprávních médií, rušení protikorupční legislativy, obcházení standardních procesů, uzurpování pravomocí jiných institucí a podvazování důvěry v nezávislé instituce útoky a polarizací, popsali v nedávné velké analýze.

Toto bezprecedentní mocenské tažení se však bohužel neodrazilo v patřičném nasazení zdejší opozice tvořené ODS, STAN, Piráty se Zelenými, KDU-ČSL a TOP 09.

A nemáme nyní na mysli setrvalé nářky nad nevýrazností opozičních předáků, kteří prý nepředstavují pro Babiše reálného soupeře, a toho si tak předseda vlády musí hledat v prezidentu Petru Pavlovi. Stranou ponechme pro tuto chvíli i žádoucí úvahy, zda některé opoziční subjekty, zejména občanští demokraté, z vícero důvodů nepředstavují ve vztahu k vládnoucí klientelistické krajní pravici spíše součást problému než naději možného řešení.

Od opozice je v těchto časech třeba očekávat, že bude destrukci demokracie tuze bránit, a to plejádou dostupných metod, včetně maximalistických obstrukcí. Situace, v níž se nyní nacházíme, totiž skutečně není tou, jako když v minulém volebním období tehdejší opozice ANO a SPD z vlastního nerespektování volebních výsledků zcela rutinně blokovala projednávání řady otázek, čímž bránila vládě prosazovat politiku, s níž byly strany tvořící koalici zvolené.

V rámci bazální legitimity demokratických orgánů zkrátka není možné, aby opozice bránila vládě prosazovat běžnou agendu, třeba socioekonomické otázky, jako tomu bylo v minulém volebním období se změnami v důchodech a škrtovými balíčky. Jakkoliv to nic nemění na tom, že kroky Fialovy vlády byly škodlivé a asociální. Řádně zvolené vládě ve vykonávání politiky zkrátka dlouhodobě bránit nelze.

V nové situaci

Dnes jsme však v situaci dramaticky odlišné. Babišova vláda se totiž na rozdíl od té Fialovy snaží prosazovat zákony, které demokracii poškozují, a ještě tak pravidelně činí netransparentními způsoby a v alarmujícím kontextu verbálních útoků na nezávislé instituce. To je zejména případ snah zestátnit veřejnoprávní média nebo zrušit služební zákon. Zde se již nejedná o legitimní provozní vládnutí kabinetu, ale útok na samotné podmínky svobodné soutěže.

Opozice má proto bránit samotnou možnost ucházet se o funkce za férových podmínek. Má například důsledně předcházet situaci, kdy se z veřejnoprávních médií stane hlásná trouba vládnoucí garnitury nebo tomu, aby po svém potenciálním návratu k musela krotit zcela dezintegrované státní instituce. Použít silné obstrukce k samotnému uchování liberální demokracie je zkrátka legitimní a žádoucí. Na rozdíl třeba od sáhodlouhého obstruování změn v důchodové valorizaci.

Opozice sice o obstrukcích v zásadních otázkách hovoří, dosud ale jakýmkoliv vládním mocenským záměrům zabránit nedokázala. Je proto třeba zásadně přitvrdit. Vzpomeňme třeba červnovou situaci, kdy vláda představila návrh na neopodstatněnou vážnou destabilizaci veřejnoprávních médií a jejich podřízení politické moci, se záměrem učinit tak již od příštího roku, bez náznaku širší diskuse s oběma institucemi a veřejností.

Premiér Babiš (ANO), který na veřejnoprávní i další média soustavně útočí, se na dotyčné tiskové konferenci radoval, že se mu finální návrh částky pro veřejnoprávní média podařilo do poslední chvíle utajit i před vedením obou médií, takže ředitelé ČT a ČRo se vše dozvěděli až z tiskové konference. Na výtky následně reagoval tak, že kdyby vláda chtěla, mohla „to“ (rozuměj veřejnoprávní média) „vymést celé“.

Opozice otázku zařadila na jednání Sněmovny a v dlouhých projevech opakovala běžné výtky vůči změnám financování. To je ale značně minimalistickou reakcí. Strategie odpovídající alarmující situaci by byla spíše fyzická okupace řečnického pultu ve Sněmovně, dokud vláda nezačne vést o financování veřejnoprávních médií skutečný dialog a vzdá se prosazování čehokoliv k roku 2027 či 2028.

Ticho před bouří?

Nelze vyloučit, že opozice šetří síly na podzimní řádné projednávání. Je však jisté, že se vzdává možnosti utnout debaty o podmanění médií veřejné služby hned v zárodku. Obecně by se také vítězství opozičních protestů mohlo stát precedentem, že vláda nemůže ve státě dělat, cokoliv se jí zlíbí, bez ohledu na opozici.

Vzpomeňme si, jak autoritářskému tažení národních konzervativců ze strany Právo a spravedlnost na přelomu let 2016 až 2017 čelila polská opozice, když na téměř měsíc obsadila řečnický pult v Sejmu, tedy dolní parlamentní komoře. Nakonec sice neuspěla, její protivník byl však v dané chvíli s jednobarevnou ústavní většinou ve značně pevnějším postavení, než má nyní tříkoaliční Babišova vláda. Obdobně se řečniště okupovalo na Slovensku kvůli vládním legislativním trikům na sklonku kabinetu Petra Pellegriniho, tehdy ještě člena strany SMER-SD.

Co je ovšem ještě povážlivější? Česká opozice se chová přesně opačně — podřezává si pod sebou větev a vládě v jejím mocenském postupu pomáhá. Na mysli máme podporu novely jednacího řádu, která neomezí nic jiného než možnosti opozice obstruovat jednání: redukuje totiž navrhování změn programu schůze a rozšiřuje pravomoc v omezení řečnické doby předloh. Tato podstata změny přitom poněkud zapadla kvůli všudypřítomné mdlé diskusi o návrhu hnutí STAN zakázat ve sněmovně alkohol.

Novelu, již vedle koaličních politiků předložil i předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda, při finálním hlasování podpořily krom koaličních poslanců také opoziční ODS, STAN a Piráti se Zelenými. Proti se postavili pouze lidovci a TOP 09. Předseda druhé jmenované partaje Matěj Ondřej Havel správně poukázal na to, že z perspektivy opozice nedává smysl měnit jednací řád přinejmenším do doby, kdy se bude ve Sněmovně řešit změna financování veřejnoprávních médií.

„Každé volební období, po každých volbách opozice samozřejmě hájí svoje práva, vládní koalice zase prosazuje tu legislativu, o kterou stojí. Z pasti spočívající v tom, že někteří jsou jenom proti a ti ostatní si zase stěžují, že to, co chtějí prosadit, není tak rychlé, se dostaneme jenom když budeme v obou krajních pozicích stát za tím, co říkáme. Říká se tomu integrita a pro mě je velice a velice důležitá,“ hájila vlastní podporu změnám ve sněmovní diskusi místopředsedkyně dolní komory Barbora Urbanová (STAN).

Taková argumentace by dávala logiku, kdybychom byli v běžné situaci. To ale rozhodně nejsme, a na odiv dávaná opoziční „oběť“, kterak v zájmu efektivity omezit svůj obstrukční luxus, skutečně není namístě. Smysluplná by byla změna s platností od příštího volebního období, která byla ve hře, a opozice na ní měla trvat. Pokud by posun platnosti koalice nepodpořila, jednalo by se o její vizitku, nikoliv o důkaz absence integrity opozičních politiků.

Máme tu tak nyní opozici, která autokratické vládě umetá cestu, a ještě se u toho tváří šlechetně a povzneseně. Místo aby jasně pojmenovala, že se dnes v běžné situaci rozhodně nenacházíme a že vláda se po způsobu Fica či Orbána snaží o mizerně skrývanou demontáž liberální demokracie.

Opozice by lapidárně řečeno měla usilovně hledat veškeré prostředky, jak toto čtyřleté období přečkat při minimalizaci škod na samotném ustrojení státu.

Nám nyní nezbývá než doufat, že se opozice z parlamentních prázdnin vrátí v úplně jiné formě, než je nyní. A že útlum posledního půlroku byl jen dozvukem volebního výprasku. V opačném případě by se totiž potvrdilo, že po nevydařené vládní roli nejsou strany současné opozice schopny být ani řádnou brzdou vládních eskapád. To vše v časech, jež jsou pro budoucnost české demokracie bez přehánění rozhodující.