Andrej Babiš s Alenou Schillerovou se vyrovnávají s nedostatečnými rozpočtovými příjmy rychlejším zadlužováním země a „gulášovou ekonomikou“ plošných transferů klíčovým voličským skupinám. Nabídkou „dluhopisů republiky“, evokujících výhodné investování a vlasteneckou ctnost, si chytře zajišťují společenskou podporu pro svou politiku ze strany solventnější části veřejnosti.

Opozice oprávněně upozorňuje na rizika budoucí inflace a nezvládnutého zadlužování s dopadem na základní jistoty příštích generací, nepřináší však žádný plán pro zajištění prostředků nezbytných na investice do bezpečnosti, energetiky, infrastruktury a zvyšování sociální odolnosti.

Výsledkem je přetrvávající tichá podpora většiny lidí vůči Babišově politice — ta sice přináší budoucí dluhy, ale s nimi také ten okamžitý guláš. Nějaká „malá domů“ v podobě dotací či daňových úlev pro fosilní, agrochemickou či developerskou lobby, kterým vládní politika slouží především, se přitom snadno přehlédne.

Nekontrolované zadlužování

Poslanecká sněmovna schválila změnu pravidel pro tvorbu státního rozpočtu. Podle novely se do schválených výdajových rámců nebudou příštích deset let započítávat obranné výdaje nad dvě procenta. Zároveň se — díky takzvané únikové doložce z rozpočtových limitů pro infrastrukturní investice — budou moci zvyšovat výdaje na infrastrukturní stavby realizované podle liniového zákona.

Zásadní kontroverzi budí i návrh, podle kterého by vláda po vrácení rozpočtu poslaneckou sněmovnou nemusela plnit zákonné limity a mohla předložit rozpočet s vyšším deficitem. A nakonec má kabinet získat pravomoc vyhlásit „zhoršení bezpečností situace“, což mu umožní zvýšit celkové výdaje rozpočtu až o deset procent — tedy o stovky miliard korun.

Vyčlenění investic z rozpočtových limitů není ničím jiným, než legalizací většího utrácení na dluh. Ve výkazech se nic neošidí, schodek i dluh v procentech HDP se budou dál počítat stejně — na to jsou totiž závazná pravidla Evropské unie.

Doma si ale vláda rozváže ruce. Schodek veřejných financí tak může podle odhadů ČNB prolomit kritická tři procenta HDP. V pravidelné čtvrtletní prognóze vývoje hospodářských parametrů odhadla ČNB schodek veřejných financí v roce 2027 na 3,1 procenta HDP. To potvrzují i slova Andreje Babiše, který na příští rok avizoval větší schodek, než je letošních 310 miliard.

Tato čísla se přitom týkají jen rozpočtu centrální vlády. Celkovou bilanci veřejných financí, o kterou jde, vždy vylepšovaly obce a kraje. Jenže s tím je konec — bez započtení přebytkově hospodařící Prahy jsou samosprávy a regiony už v deficitu. A zdravotní pojišťovny, další obrovská mimorozpočtová kapitola, jsou na tom ještě hůř.

Vláda přitom ve svém programovém prohlášení výslovně uvedla, že s celou bilancí veřejných rozpočtů zůstane „bezpečně pod hranicí tří procent“. Její program ovšem také avizoval bezpočet nákladných slibů. Již nabíhají výdaje na dotování zelené elektřiny či snížení daně z nafty, v příštích letech čekají státní rozpočet obří splátky za výstavbu nových jaderných bloků v elektrárně Dukovany (18,3 miliardy, které se měly uhradit již letos, jsou odsunuty na příští rok) a jen těžko půjde odložit zbrojní investice. Dostatečné příjmy pro krytí nákladů nepřinese ani chystané znovuzavedení elektronické evidence tržeb.

Celému vládnímu utrácení „svítí“ Motoristé sobě, kteří kandidovali s heslem „pohlídat Babiše“. Reálně ovšem na rozpočtovou odpovědnost rezignovali ihned poté, co se začali plně věnovat destrukci převzatých vládních resortů.

Ukazuje se, že hlavním účelem nejmenší koaliční strany je zajistit pozice pro staré tváře ze suity Václava Klause, pro jehož institut motoristický šéf Petr Macinka donedávna pracoval. A také brzdit energetickou transformaci, aby mohl sponzor stejného institutu Pavel Tykač ušetřit na uhelných rekultivacích a nadále vydělávat na provozu svých zastaralých a špinavých uhelných elektráren.

Spotřeba, nebo investice?

Motoristický ministr sportu Boris Šťastný se v poslanecké sněmovně snažil vysvětlit rozpor mezi svými proklamovanými pravicvovými ideály a vládním zadlužováním země poukazem na investice. Vláda se prostě potřebuje více zadlužit, aby více investovala. To je klasická rétorika ANO: slib větších investic zní dobře — progresivně, vizionářsky a odvážně. Nejde však o nic nového, protože investice tu byly i za minulých vlád — jen se vždy musely vejít do standardního rozpočtu a nevydávat se za něco extra. Průměr investic za posledních dvacet let činí 10,8 procenta, tedy stejně, jako plánuje vláda letos.

Problém je jinde. Nejpozději od zrušení superhrubé mzdy v roce 2020 hlasy ODS, ANO, SPD a komunistů chybí v každoročních rozpočtech přes sto miliard korun. Rétorika posledních tří vlád — ať byla finanční politika řízena Andrejem Babišem z ANO či Petrem Fialou z ODS — se nesla v duchu „rozpočet je na huntě, protože máme moc úředníků / zneužívají se sociální dávky / státní peníze vysávají neziskovky“. To nějakou dobu fungovalo jako zástupný argument sloužící k odvedení pozornosti, nemá to však opodstatnění v ekonomické realitě.

Problém státního rozpočtu v posledních šesti letech spočívá v tom, že si musíme půjčovat i na běžný provoz — což pak nutí vlády, aby si půjčovaly ještě víc i na investice. Připomeňme, že Česká republika před covidem dlužila jen 30 procent HDP, letos už je na 45 procentech a při realizaci vládních slibů se do příštích voleb veřejný dluh jen těžko udrží pod 50 procenty HDP. Během jedné dekády se tedy státní dluh může posunout do úplně nové dimenze — což je v souvislosti se stárnutím populace a neschopností vlád připravit realistický plán pro budoucí řešení důchodového zabezpečení velmi nebezpečné.

Udělat z lidí komplice zadlužování

Babišův kabinet se od začátku svého působení nepokrytě hlásí k většímu utrácení na dluh. Do určité míry by to bylo možné pochopit. Dogmatická dluhová askeze totiž také není řešením. Pokud se například rozhodneme půjčit si peníze a investovat je do rozvoje

obnovitelných zdrojů či zateplování, které nám v budoucnu ušetří desítky procent výdajů na energie, a navíc sníží závislost na rizikovém dovozu energetických surovin z nestabilních zemí, jde o žádoucí a racionální investici do budoucna. Podobně je oprávněné masivně investovat do veřejné bytové výstavby s dostupnými regulovanými nájmy, což může zásadně zvýšit životní jistoty mladých lidí a rodin, které jsou nezbytné pro realizaci jejich životních plánů — s pozitivním dopadem na celou ekonomiku a společnost.

Babišova vláda však neinvestuje, ale pouze tupě zvyšuje výdaje. Třeba na zbrojení, ovšem bez společné evropské obranné a bezpečnostní politiky — včetně zrušení práva veta — se naše efektivní obranyschopnost nijak nezvýší, jen se uspokojí zisky zbrojařských oligarchů.

Nafukuje se rozpočet na zemědělství, místo potřebné transformace naší péče o krajinu, která by podpořila místní výrobu a spotřebu, však dotujeme selhávající model nerentabilní a neekologické nadprodukce komodit, což uspokojuje zájmy agrochemické oligarchie. Zvyšují se výdaje na dopravní infrastrukturu, ovšem místo vysokorychlostních tratí se sypou desítky miliard do výstavby dálnic, což poslouží opět hlavně ziskům oligopolu největších stavebních společností.

Rozvolnění rozpočtových pravidel je jedním z největších manévrů, který vláda s Českou republikou provádí. Přesně zapadá do jejích snah o „nepřátelské převzetí“ státních institucí, destrukci médií veřejné služby a celé změny demokratického systému. Aby se tento velký manévr povedl, je třeba proměnit mentalitu lidí a přesvědčit je, že dluh nevadí.

Není na to špatná doba. Utahování opasků za Fialovy vlády — tedy v době, kdy reálné mzdy brutálně propadly z předcovidových úrovní a fakticky klesla životní úroveň dvou třetin domácností — bylo politicky nemoudré a ekonomicky nesmyslné. Ekonomika je v chabé kondici už dlouhou dobu a mnozí lidé toho prostě mají dost. Tak proč jim zadlužování neosladit?

Stát už nemá být zadlužen jen vůči bankám, finančním institucím a anonymním trhům. Vláda dělá nově z dluhu cosi jako občanskou participaci. Nachystala občanský „dluhopis republiky“, dostupný online už od tisícovky. Název je vpravdě geniální — dluh totiž začíná splývat s patriotickou odpovědností. Ostatně ministryně financí Alena Schillerová — jako ideální prodejkyně tohoto finančního instrumentu — říká, že dluhopis je určen „pro ty, kterým záleží na této zemi, a cítí s ní sounáležitost“.

A optikou individuálního spořitele či investora nejde o špatnou volbu — pokud peníze půjčíte vládě na pět let, ponese úrok 4,5 procenta ročně, a hlavně vám odpadne 15 procent srážková daň typická pro bankovní depozita či dividendy z cenných papírů. Chybí snad už jen výplata mimořádných úroků na slibovaný Den vlajky...

Zdroje pro budoucnost

Je zřejmé, že zájmem vlády je koupit si čas pro několik příštích let, které stráví zajišťováním oligarchických výhod a dotačních kanálů — dříve se tomu říkalo „klid na práci“. Majetnější domácnosti mezitím výhodně investují do republikových dluhopisů, starší věkové skupiny se mohou utěšovat sliby valorizace penzí a mnozí frustrovaní občané se spokojí s každodenní kanonádou kulturních válek — proti větrným elektrárnám, občanským organizacím, veřejnoprávním médiím, uprchlíkům či evropským institucím.

Mladí lidé a střední generace mají smůlu — dlouhodobá rizika v podobě rostoucího dluhu a promeškání „okna příležitostí“ pro reformy a investice do budoucnosti země totiž kabinet

ignoruje. Proto je nyní zcela zásadní rozlišovat, které strany politické opozice zůstanou pouze u laciné kritiky vládního zadlužování a které přijdou s vlastní promyšlenou ekonomickou politikou, jež zajistí mezigenerační solidaritu a najde dodatečné zdroje pro investice do budoucnosti.

To není tak těžké, jak by se mohlo zdát. Skutečně udržitelná hospodářská politika vyžaduje především zajištění nových rozpočtových zdrojů — nabízí se zdanění extrémního majetku (které může přinést vyšší desítky miliard korun), nadměrných zisků korporací (potenciál desítek až stovky miliard korun), zdanění zdraví škodlivých potravin a produktů (možnost posílení veřejných rozpočtů o jednotky miliard korun při současném ušetření prostředků na budoucí zdravotní péči) či zdanění technologických oligarchů (evropské zdanění ve výši tří procent by vynesla evropským daňovým systémům 121 miliard EUR).

Akcelerující technologická revoluce otevírá bezpočet dalších možností ke zdanění kapitálových zisků. Obrovský potenciál úspor představují škrty ve státních dotacích oligarchickým strukturám — s těmi se totiž nedokázala vypořádat ani Fialova vláda a potenciál úspor zde činí desítky miliard korun.

Jen hluboké strukturální změny, především na příjmové straně rozpočtu, totiž umožní potřebné snížení zdanění práce, které je — při rostoucích životních nákladech — palčivě potřebné pro většinu českých domácností. A zároveň zajistí prostředky na investice do projektů zvyšujících společenskou odolnost a soudržnost — totiž do moderní energetiky (větrné a solární parky, posilování sítí, akumulace a komunitní energetika), udržitelného zemědělství (podpora kvalitní a ekologické produkce od farmáře ke spotřebiteli), dostupné dopravy (časté vlaky a autobusy ze všech regionů, poptávková doprava, celostátní síťová výhodná jízdenka) či dostupného bydlení (stovky tisíc nových bytů s regulovaným nájemným) a kvalitního veřejného zdravotnictví.

Máme k dispozici potenciální zdroje i podložené návrhy na férovější daňový systém, udržitelnější veřejné finance i progresivnější ekonomickou politiku, která bude podporovat ekonomickou a sociální emancipaci lidí. Zoufale však chybí politická vůle.

Vláda oligarchie a krajní pravice nabízí lidem pasivní příjem z veřejných prostředků, které již nepocházejí z přerozdělování, ale ze zadlužování budoucích generací. Bývalé strany Fialovy vlády zase setrvávají ve slepé uličce liberalismu, který nedokáže dlouhodobě investovat do lidí a veřejné infrastruktury, a sociální politiku omezuje — ve jménu malého státu — na základní záchrannou síť.

Jedni ani druzí však nenabízejí uvěřitelnou ekonomickou politiku, která vyřeší rostoucí nerovnosti, zabrání prosazování zájmů oligarchů a nalezne nové zdroje ekonomické prosperity.