Někdejší šampion v těžké váze Mike Tyson proslul výrokem, že „každý má plán, dokud nedostane pěstí“. Jde o vyjádření, které dobře sedí na všechny britské premiéry — zejména po fiasku Liz Trussové, která v roce 2022 opustila úřad po pouhých devětačtyřiceti dnech. Všichni mají plán, dokud je nesmete trh se státními dluhopisy.

A této konfrontaci se nevyhne ani hvězda Andyho Burnhama, Nigel Farage nebo můj přítel Zack Polanski, zamíří-li do čísla 10 v Downing Street. Domnívám se, že o tomto problému vědí. Jeho rozsah a význam si však v plné míře neuvědomují.

Co se v učebnicích ekonomie nedočtete

Podle obecně rozšířené představy tvoří dluhopisový trh investoři, kteří chtějí uložit své úspory do státních dluhopisů a hledají přitom správnou rovnováhu mezi vyšším úrokovým výnosem a vyšším rizikem, které s sebou přináší. Vyšší výnosy státních dluhopisů mohou naznačovat, že trh očekává budoucí inflaci, která reálnou hodnotu pevných úrokových plateb plynoucích z těchto dluhopisů sníží. V horším případě mohou rostoucí výnosy předznamenávat riziko státního bankrotu, jak jsme viděli například v Argentině či Řecku.

Víceméně tohle se v prvním ročníku učí studenti ekonomie. A je to pravda — až na to, že tento výklad pomíjí nejpozoruhodnější, a přitom nejvíce znepokojivý rys britského trhu se státními dluhopisy. Totiž to, že schopnost britské vlády refinancovat svůj veřejný dluh, který se blíží třem bilionům liber, na tom, zda se střadatelé rozhodnou investovat do britských státních dluhopisů, vůbec nezávisí.

Ve skutečnosti je totiž schopnost britské vlády prodávat dluhopisy závislá na ochotě řady finančních institucí se sídlem ve Spojených státech půjčovat si značné objemy dolarů, aby mohly britské dluhopisy nakoupit. Tyto instituce ale pak nakoupené dluhopisy používají jako záruku pro další financování svých vlastních operací na amerických trzích.

A právě v tom tkví jádro problému: je propastný rozdíl mezi tím, když si vláda půjčuje od střadatelů, a tím, když se musí spolehnout na spekulanty, kteří si sami půjčují, aby jí mohli půjčit.

Střadatelé, kteří vám poskytují úvěr, se soustřeďují především na vaši dlouhodobou schopnost dluh splatit. Mohou proto — pokud věří, že se časem dostaví zisk, který umožní dluh řádně a včas splatit — přistoupit například na investice do infrastruktury, které krátkodobě zadlužení zvýší.

Ovšem spekulanti, kteří si půjčují proto, aby mohli sami dál půjčovat, jsou zcela jiný případ. Reagují ukvapeně a snadno podléhají nutkání zajistit si nové peníze. A tak pokud jimi nakoupené dluhopisy začnou hodnotu ztrácet, rychle se jich ve strachu, že nedostojí svým vlastním závazkům vůči věřitelům, zbavují. Čímž mohou proměnit běžný pokles cen v prudký tržní kolaps.

Proč jsou britské státní dluhopisy mnohem více závislé na amerických spekulantech financujících své investice prostřednictvím dluhu než například německé státní dluhopisy, japonské vládní dluhopisy nebo italské či dokonce řecké obligace? Proč je každá britská vláda do takové míry odkázána na příliv amerických peněz financovaných dluhem?

Jako by na Titaniku přerovnávali lehátka

Celé to začalo v padesátých letech minulého století, kdy londýnská City přišla na způsob, jak se vyhnout osudu, který potkal Britské impérium. Trik spočíval ve vytvoření specifické tržní niky uvnitř rodícího se dolarového impéria, jehož institucionálním rámcem se stal brettonwoodský měnový systém. Američtí finančníci tehdy čelili přísným kapitálovým kontrolám, přičemž City jim dokázala nabídnout tři zásadní výhody.

Za prvé, londýnské obchodní know-how a britský právní systém poskytovaly vysokou efektivitu spojenou s ochranou před nejrůznějšími zásahy státu, včetně demokratické kontroly. Za druhé, síť britských zámořských území fungujících jako daňové ráje nabízela mimořádné možnosti daňové „optimalizace“. A za třetí, Londýn se rychle stal místem, kam proudily obrovské objemy petrodolarů a eurodolarů, nemluvě o dolarech nejasného původu vytvářených mimo Spojené státy zahraničními bankami.

Vznikl tak britský hospodářský paradox: zatímco reálná ekonomika Spojeného království postupně slábla, londýnská City zažívala nebývalý rozkvět. Když se v sedmdesátých letech brettonwoodský systém zhroutil, američtí finančníci našli pro City další využití: krátkodobě si půjčovali ve Spojených státech, za vypůjčené prostředky nakupovali dlouhodobé britské státní dluhopisy a ty následně rychle prodávali, aby své úvěry splatili. Tento postup jednoduše opakovali, čímž dosahovali značných zisků.

A právě tímto způsobem se britská vláda stala závislou na amerických finančních institucích s vysokou mírou zadlužení. Aby mohl londýnský finanční systém fungovat jako dosud, potřebuje silný americký finanční sektor ochotný dál expandovat prostřednictvím zadlužování, a přitom využívat britské státní dluhopisy pro zajištění likvidity na amerických finančních trzích.

Jinými slovy, odvrácená strana úspěchu londýnské City spočívá v tom, že Spojené království — přestože si půjčuje ve vlastní měně — ve skutečnosti není finančně suverénní. Ano, City zaujímá strategické postavení v globálním dolarovém systému, ale cenou, kterou za to britská vláda musí platit, je nutnost udržovat klíčovou roli City v rámci amerických financí. Dokud tento stav trvá, má britský premiér jen malý manévrovací prostor — asi jako by na potápějícím se Titaniku přerovnával lehátka.

Ke ztrátě suverenity

Alternativa k tomuto zvláštnímu modelu finanční závislosti na amerických investorech přitom existuje, vyžaduje však ochotu smířit se s poklesem libry i cen nemovitostí. A znamenala by rovněž zvýšení veřejných investic prostřednictvím nové investiční banky, která by emitovala dluhopisy podporované Bank of England.

Kterýkoli britský premiér, jenž se pokusí udržet finanční závislost Británie na americkém kapitálu a zároveň bude chtít zvyšovat veřejné investice, může zemi snadno nasměrovat na cestu k záchrannému programu Mezinárodního měnového fondu. Spojené království by se tak jen dostalo z deště pod okap.

Nezapomínejme totiž, že účelem Mezinárodního měnového fondu je vytvářet politický tlak, který — jako v případě Řecka — může vést ke ztrátě suverenity nad daňovou a rozpočtovou politikou. Doufejme, že kandidátům na nejvyšší britský úřad je to dostatečně jasné.

Z anglického originálu Every British Prime Minister’s Nightmare na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.