Vítězství Zelených v doplňovacích volbách v poslaneckém obvodu Gorton a Denton minulý týden obrátilo britskou politiku vzhůru nohama. Přesvědčivé vítězství instalatérky a zastupitelky Hannah Spencerové se probírá ze všech možných úhlů a pozornost vzbudilo i v zahraničí, včetně českých médií. Výsledky voleb potvrdily to, co analytici delší dobu tuší — že se desítky let poměrně statický model ostrovní politiky proměňuje.

Na doplňovací volby se soustředila mimořádná pozornost. To je ostatně specifikum všech voleb tohoto druhu, protože bývají považovány za jakési referendum o vládě či průzkum nálad ve společnosti. To může být poměrně zavádějící, protože voliči se v doplňovacích volbách často chovají jinak než v případě klasického parlamentního klání. Nicméně zrovna v tomto případě, výsledky z předměstí Manchesteru poskytují víc než jen náhled do jednoho obvodu.

Předem bylo jasné, že silnou pozici bude mít populistická až krajně pravicová Reform UK Nigela Farage, která do voleb vyslala někdejšího politologa Matta Goodwina, který tak dlouho zkoumal pravicový populismus, až mu sám propadl. Labouristé nasadili regionální političku Angeliki Stogiaovou a v kampani vytáhli kartu sjednocení proti Reform UK.

Dosud se labouristům tento postup v mnohých volbách vyplácel, vlastně už od parlamentních voleb před rokem a půl, kdy varovali před návratem konzervativců. Nynější premiér Keir Starmer sice už tehdy nebyl dvakrát oblíbený lídr, ale sliboval změnu, a kromě toho nebyla jiná alternativa. Nyní, jak ukázaly doplňovací volby, platí už jen první část tvrzení.

Zelená revoluce

Britští Zelení byli ještě nedávno na celostátní scéně marginální stranou. V parlamentních volbách mohli doufat v pár křesel v několika specifických obvodech — jako třeba progresivní Bristol a Brighton. Těžiště jejich práce leželo hlavně v regionální politice, kde mají ne přímo velké, ale poměrně efektivní a viditelné zastoupení. I to se ale mění, za pouhých pár měsíců z malé strany vyrostlo uskupení, které může mít ambice v celostátní politice a plní přední stránky největších novin.

Vloni si strana do svého čela zvolila londýnského zastupitele Zacka Polanského, bývalého herce a hypnoterapeuta. Polanski od začátku avizoval, že chce dělat Zelenou politiku jinak. Sám se nazval ekopopulistou a britskou politiku vzal frontálním útokem. Chodí do vypjatých debat v médiích, natáčí videa, často na té správné hraně trapnosti, mluví ostře a jednoduše. Mnozí komentátoři tvrdí, že prodává zelenou politiku s marketingem Nigela Farage.

Každopádně to funguje, Zeleným zásadně narostly počty členů i preference. Podle dat magazínu Politico vede Reform UK s 26 procenty, ale labouristé, konzervativci a Zelení se pohybují v rozmezí 15 a 17 procent, přičemž poslední jmenovaní stále rostou.

Nejde ale jen o komunikaci. Změnil se i důraz na témata. Samozřejmostí zelené politiky je ekologie. Polanského strana však není jen pro ty, kterým záleží na přírodě, ale snaží se o masový dosah. K ekologii proto přibyl apel na spravedlivější ekonomiku, aby se práce vyplatila. Zelení také hovoří o tom, čeho se i levice spíše bojí — o nerovnosti, redistribuci a zdanění bohatých. A výrazná je také oblast zahraniční politiky, v poslední době hlavně kritika izraelského postupu v Gaze, k němuž labouristická vláda zaujala velmi vlažný postoj.

Nebezpečný populismus nebo alternativa?

S tím, jak Zelení posilují, se jejich program dostává do centra pozornosti — nebo dokonce přímo pod palbu. Hojně se do něj pustili vládní labouristé. Ve vlivných magazínech jako New Statesman nebo The Economist vyšly v poslední době velké články, které naznačují, že levicový populismus, jak zelenou politiku označují, je nebezpečný podobně jako program Reform UK. Kritizují zelenou ekonomickou politiku, zahraniční strategii i přístup k regulaci drog.

V oblasti ekonomických návrhů budí největší kontroverze volání po zdanění bohatství, což centrističtí politici a média považují za nepraktické, dost možná neproveditelné a ve výsledku škodlivé až autoritářské. Ekonomika je ale to, co mnohé Brity pálí. Vysoké životní náklady na potraviny a bydlení jim spotřebovávají stále větší část rozpočtu.

Přitom podle dostupných dat bohatí stále bohatnou a stejně tak rostou i jejich environmentální dopady. Spravedlivější distribuce bohatství je i zájmem akademických ekonomů, jako je třeba Gabriel Zucman. Británie výrazně progresivnější zdanění zná i z doby před Margaret Thatcherovou.

Ve srovnání s evropskými liberály i většinou sociálních demokratů je radikální i zahraniční politika britských Zelených. Zejména proto, že jako ideální nevidí budoucnost v NATO, zvláště po nástupu Donalda Trumpa a jeho hrozbách Grónsku. Raději by viděli zformování evropské aliance. V případě jejich vlády by však patrně nešlo o okamžitý krok, ale spíše o hledání a tvorbu alternativy.

Obvinění, že nahrávají Putinovi, je ze strany evropských vlád poněkud úsměvné. Situace, kdy naše obraná politika závisí na nespolehlivém „partnerovi“, který nám pravidelně vyhrožuje, je výsledkem jejich nečinnosti a „outscourcování“ bezpečnosti do USA.

Podobně se Zeleným dostává kritiky za to, že podporují antisemitismus. Polanski sám má přitom židovské kořeny, to mu ale nebrání v respektu k muslimům či obětem izraelské armády v Gaze.

Hodně skloňovaná byla ve volební kampani protidrogová politika. Labouristé například tvrdili, že Zelení chtějí přinést „drogy na dětská hřiště“. Pravdou je, že strana nesouhlasí s aktuálním systémem, namísto kriminalizace chce drogy regulovat, nabídnout bezpečné prostředí a zaměřit se na prevenci. Pikantní na tom je, že Polanski prý nikdy alkohol ani drogy neokusil.

Nejsou to jen Zelení

Dalším testem pro premiéra Keira Starmera budou na začátku května komunální volby v Anglii a volby do regionálních parlamentů ve Skotsku a Walesu. Ještě před několika měsíci nebyly vyhlídky labouristů marné, nyní však hrozí, že výrazně propadnou.

Ve Skotsku takřka jistě opět vyhraje nacionalistická — a levicově zaměřená — Skotská národní strana. Její pozice ale v posledních letech oslabila a místní labouristé cítili šanci. I proto se nyní snaží jejich lídr Anas Sarwar od nepopulárního Starmera distancovat a dokonce ho veřejně vyzval k rezignaci.

Ve Walesu labouristé dlouhodobě vládnou, nyní ale v průzkumech hodně poklesli. I zde je pozorovatelný nástup Reform UK, mění se však i podpora dalších stran. Historicky první místa ve velšském parlamentu nejspíš získají tamější Zelení pod vedením Anthonyho Slaughtera — vskutku poetické jméno pro environmentálního politika.

Stranou změny tu je hlavně Plaid Cymru, tradiční velšskojazyčné středolevé až levicové uskupení, které je sice na politické scéně desítky let, ale vždy hrálo spíše druhotnou roli. Nyní v čele s bývalým moderátorem BBC Rhunem ap Iorwerthem sázejí na pozitivní tón. Poprvé by mohlo zvítězit a vést místní vládu.

Britská politika se neomezuje jen na Keira Starmera a Nigela Farage. Alternativ je více. V hluboké krizi se naopak ocitá centrismus, který nenabízí odpovědi na palčivé otázky dneška.