„Pětistranický politický systém jsme tu dosud neměli. Nacházíme se v bezprecedentní situaci a nikdo z nás přesně neví, jak se to vyvine,“ shrnul pro deník The Guardian nejuznávanější britský odborník na volby John Curtice. Ve čtvrtečních volbách — komunálních v Anglii a do regionálních parlamentů ve Skotsku a Walesu — se dařilo hned několika uskupením, ne však tradičně nejsilnější dvojici konzervativců a labouristů.

Největšími poraženými jsou labouristé, kterým se nedařilo prakticky nikde. V komunálních volbách přišli o zhruba 1400 křesel, ve Skotsku patrně zůstanou v opozici a Walesu dostali největší výprask v historii. Po sedmadvaceti letech fungování Seneddu nepovedou vládu, dokonce o mandát přišla i jejich první ministryně Eluned Morganová. Jejich pozice oslabila i v tradičně červeném Londýně. Ztráceli zprava i zleva, takže důvodů ke klidu moc nenacházejí.

Nikoho nepřekvapuje, že největším vítězem je populistická až krajně pravicová Reform UK, která naopak přes 1400 komunálních křesel získala, ve Skotsku rovněž posílila a ve Walesu bude největší opoziční stranou. Strana Nigela Farage tradičně luxuje elektorát konzervativců, kterým se nadále nedaří na jejich nástup odpovědět. Nyní se ale naplno ukázalo, že mohou přebrat i voliče labouristů. Nárůst křesel je ovšem trochu zkreslený tím, že Reform UK jako v podstatě nová strana neobhajovala téměř žádné mandáty.

Labouristé v krizi

Výsledek Labouristické strany je historicky katastrofální, ale i zde je mírné zkreslení. Když se totiž naposledy hlasovalo v komunálních volbách, bylo to po skandálech kolem tehdejšího konzervativního premiéra Borise Johnsona, takže labouristé tehdy vyhrávali i v místech, kde obvykle silní nebyli. Letos pochopitelně nebyli schopni tyto pozice uhájit.

Navíc možná nejde o problém labouristů jako takových, ale spíše jejich šéfa a premiéra Keira Starmera a jeho neefektivního centristického kabinetu. Jeho vláda je velmi nepopulární, takže lze tušit, že za propad v regionech do značné míry může nespokojenost s celostátní politikou. To si ostatně uvědomují i mnozí členové vládní strany. Z vyjádření tu a tam probleskovala teze, že voliči nejsou nespokojeni se stranou, ale s Keirem Starmerem. To nemusí být úplně nesprávná myšlenka, protože — jak uvidíme později — levicový program nepropadl tak jako labouristé, jen si našel jiné nositele.

Nyní je na labouristech, jak s informacemi naloží. O možném hledání nového lídra se hovoří už poměrně dlouho, zejména po po skandálu se Starmerovým jmenováním přítele Jeffreyho Epsteina Petera Mandelsona velvyslancem ve Washingtonu. Straně by se hodilo, kdyby někdo dokázal vzkřísit reformní náladu, jako třeba oblíbený starosta Manchesteru Andy Burnham, další levicovější politička Angela Raynerová nebo z pravého křídla ministr zdravotnictví Wes Streeting.

Keir Starmer ale Burnhamův postup značně zabetonoval a i po volbách se ihned začal bránit. Jeho odchod by prý zemi uvrhl do chaosu. Bezprostředně po výsledcích ho nikdo k souboji nevyzval, vyloučit to ale nelze, protože tlak sílí, zejména mezi řadovými poslanci. Každopádně je stále jasnější, že při absenci změn nemohou labouristé v dohledné době pomýšlet na nějaké úspěchy.

Zelení jsou celostátní stranou

Nelze ale zapomenout na dalšího vítěze těchto voleb, a to Stranu zelených. Doposud jen regionálně významná strana si připsala více než 500 komunálních křesel, hlavně ve velkých městech, ale nejen tam. Převezme i několik londýnských městských částí a dva přímo volené starosty k tomu. V mnoha obvodech navíc budou druhým nejsilnějším uskupením. Zacku Polanskému se už poněkolikáté podařilo přinést důkaz, že se se zelenými musí počítat na celostátní úrovni.

Právě jejich úspěch je důkazem, že levicová politika může fungovat. Zelení jsou však výrazně nekompromisnější než středoví labouristé. Je to ekologická strana stavící se za pracující, podporuje zdanění bohatých, posílení veřejného sektoru, ochranu menšin a sociálně liberální program. Po levicové politice je evidentně ve společnosti poptávka. Polanski přitom do čela Stany zelených nastoupil teprve na podzim minulého roku. Nástup je to tedy vpravdě raketový.

Separatisté v čele

Nezůstávejme ale jen v Londýně a Anglii, protože neméně pozoruhodné jsou výsledky ze Skotska a Walesu. Po volbách tam budou u moci uskupení, která volají po nezávislosti — stejně jako dříve už v Severním Irsku.

V prvé jmenované části Spojeného království se opět, už popáté v řadě, podařilo uspět Skotské národní straně (SNP). Letos se očekávalo, že to budou mít těžké, protože jejich mix separatismu a sociální demokracie se zdál být po letech vlády i několika skandálů vyčerpaný.

Labouristé pod vedením Anase Sarwara doufali, že by mohli SNP vystřídat. Průzkumy tomu dlouho nasvědčovaly, ale s klesající popularitou vlády klesala i podpora skotské odnože strany. Labouristé jsou sice druhou nejsilnější stranou, ale jejich sedmnáct křesel ve srovnání s padesáti osmi poslanci v barvách SNP vystačí pravděpodobně jen na místa v opozici. Sarwar je dlouhodobě jedním z nejhlasitějších kritiků Starmera, takže mu patrně dochází, komu za zmařené volby poděkovat.

Ve Skotsku se moc nedařilo Reform UK, která bude mít v tamějším parlamentu jen patnáct členů. Mírně posílili i tamější separatističtí zelení, kteří ukořistili například obvod někdejší první ministryně za SNP Nicoly Sturgeonové.

Zvykejme si na velštinu

V souboji o velšský Senedd jsme mohli sledovat závod dvou stran — regionální Plaid Cymru a velšské Reform UK. Nakonec prvně jmenovaná získala o devět mandátů více, takže se může pustit do hledání vládní koalice.

Na rozdíl od skotské SNP je zde nástup nacionalistické strany novinkou. Ve Walesu není boj za nezávislost nijak výrazný. Plaid Cymru tu sice je už 101 let, vždy měla ale vliv omezený zejména ve velšsky mluvících částech země. Nebyla ani zvlášť radikální — podporuje udržování jazyka, kultury a autonomii.

Důležité je, že za velšským názvem se skrývá poměrně zelený, levicový a proevropský program. Straně se povedlo naskočit na pozitivní vlnu, která je do určité míry podobná nástupu zelených. Na hlubší data si budeme muset počkat, ale určitě stranu nevolili jen lidé se zájmem o velšský jazyk a kulturu, ale i ti, kteří v ní vidí naději na širší změnu.

Bez Plaid Cymru by nebyl obrázek volebního čtvrtku úplný. Na první pohled se zdá, že Británii brzy převezme Reform UK, ale napříč zemí se ukazuje i řada silných alternativ, které namísto pravicového populismu a démonizování migrantů přinášejí návrhy na větší reformy.