Příští týden si budou voliči v Anglii vybírat zastupitele v komunálních volbách a ve Skotsku a Walesu složení regionálních parlamentů. Očekává se, jako už tradičně, vzestup krajní pravice, ale na druhé straně i dosud méně významných stran. Pro vládu patrně skončí pohromou. Nezdá se však, že i tato další porážka přinutí Keira Starmera k radikálnějším změnám či k přehodnocení jeho vlastní pozice.

Když se před dvěma lety konaly ve Velké Británii parlamentní volby, probíhaly ve znamení očekávaného volebního výprasku vládních konzervativců. Labouristé Keira Starmera byli na koni, s převahou volby ovládli a potvrdili, že v nich voliči spatřují vytouženou změnu. Stranu Rishiho Sunaka přeskočili i středoví Liberální demokraté. Nigel Farage byl tehdy pouhým moderátorem pravicového televizního kanálu.

O dva roky později se role změnily k nepoznání. Premiérem je Keir Starmer, který však politický kapitál neuvěřitelně rychle promrhal. Sám je nepopulárním politikem a jeho strana v průzkumech zaostává za konkurencí. Starmerovým největšími soupeři už nejsou konzervativci, kteří aktuálně obrazně řečeno nahlížejí přes okraj propasti, pokud v ní tedy už nejsou. Na vrcholu je populistická až krajně pravicová Reform UK, jejíž lídr Farage se netají premiérskými ambicemi.

Další komunální volby jsou naplánované na 7. května, hlasovat se bude v části anglických měst a obcí i městských částech Londýna. Prognózy předpovídají, že největší zisky si připíše Reform UK, zatímco na straně poražených skončí obě tradiční strany. Labouristy, kteří obhajují křesla získaná po „partygate“ tehdejšího konzervativního premiéra Borise Johnsona z roku 2022, čeká podle všeho drastický propad. Přijít prý mohou až o tři čtvrtiny mandátů.

Reform UK však nejspíš nebude jedinou stranou, která si polepší. Ve vzestupu pokračuje i Strana zelených, která labouristům uzme hlasy hlavně v jejich tradičních obvodech. Očekává se postup ve větších městech jako Birmingham a samozřejmě v Londýně, kde by mohli získat hned několik obvodů.

Fragmentace, kam oko pohlédne

Komunální volby budou dalším důkazem, že britská politika prochází strukturální změnou. Po desítky až stovky let tu většinový systém generoval vládu dvou hlavních stran. Kdysi dávno to byli konzervativci a liberálové, od 20. let minulého století liberály nahradili labouristé. Tyto dvě partaje pak doplňovali výrazně menší uskupení s nanejvýše pár desítkami poslanců. Podobně to vypadalo i v regionech. Nyní je politická scéna výrazně fragmentovaná a systém dvou stran je minimálně na nějakou dobu pasé.

Pokud by se o složení parlamentu hlasovalo dnes, vzniklo by nejspíš čtyři až pět poměrně silných frakcí. Dvojici tradičních stran by dost možná porazila Reform UK, černým koněm jsou i zmínění zelení. Ti potvrzují, že pod vedením Zacka Polanského nejsou malou stranou, ale že se s nimi musí počítat i na celostátní úrovni — a úplným sci-fi není ani představa, že Labouristickou stranu nahradí coby vedoucí strany levicového spektra.

K doplnění obrázku je zajímavé také nahlédnout do Skotka a Walesu, kde se ve stejný den bude volit složení regionálních parlamentů. Nikoho nepřekvapí, že ve Skotsku po vítězství opět sahá Skotská národní strana, která těží ze silného národního sentimentu a hnutí za nezávislost. Ani ta však není v nejlepší formě, je po letech vládnutí a menších skandálech poměrně vyčerpaná, takže labouristé doufali, že zde po čase budou moci hrát výraznější roli. Nyní to ale vypadá, že zůstanou beznadějně v opozici. Zbývá jen dodat, že nástup Reform UK zde není tak výrazný.

Lepším lakmusovým papírkem je možná Wales, kde od vzniku samosprávy vládu sestavovali téměř vždy labouristé. V Cardiffu hrozí, že nejpočetnější stranou v Seneddu bude tamější Reform UK. Ta však má konkurenta — a nejsou to labouristé, jejichž preference v posledních měsících strmě klesají, ale Plaid Cymru. Tato strana s velšským jménem a národně-zeleně-levicovým programem tu sice byla takřka odjakživa, vždy ale měla jen omezené zastoupení zejména ve velšsky mluvících regionech.

Nyní sahají po třiceti procentech, takže je jasné, že oslovují mnohem širší voličkou skupinu. S bývalým moderátorem BBC Rhun ap Iorwerthem naskočili na pozitivní notu změny, podobně jako zelení. I s těmi se tu musí počítat, ačkoli v Seneddu nikdy neměli jediného člena. To se ale patrně pod vedením zahradního architekta s poetickým jménem Anthony Slaughter určitě změní.

Dobrý člověk, který na funkci nestačí?

Ať už volby dopadnou jakkoli, vyjde z nich Británie mnohem více politicky roztříštěná. Těžko si takové seismické změny v komunální politice vykládat místními tématy. Komunální sféra odráží celostátní rozdělení.

Britové tak budou i nadále pokračovat s vládou, která sice v parlamentu drží pohodlnou většinu, reálně však má jen malou podporu veřejnosti. Keir Starmer působí spíše jako člověk, který hraje o čas a děkuje za každé nové ráno, než jako lídr reformního kabinetu. Nejenže labouristé nepřinesli kýžené změny a nijak výrazně nezlepšují situaci v oblasti životních nákladů, bydlení, zdravotnictví nebo v životním prostředí — ostatně pokud máte přístup k ITV, doporučuji v tomto ohledu seriál Dirty Business —, ale navíc se negativní pozornost veřejnosti stáčí čím dál častěji k osobě premiéra a jeho chybám.

Nejostřeji to pro Politico shrnul nejmenovaný zdroj zevnitř Labouristické strany. „Mnoho lidí si myslí, že Keir Starmer je dobrý člověk, který si na tu roli nestačí,“ cituje ho magazín. „To se mýlí. Ve skutečnosti je to kretén, který na tu roli nestačí.“

Nejnovější kontroverze kolem Starmera vypukla poté, co vyšlo najevo, že nyní už bývalý velvyslanec v USA Peter Mandelson nesplnil prověrku státní správy. Epsteinova přítele přitom do funkce dosadil přímo Starmer, který tvrdí, že o verdiktu úředníků nevěděl. Premiér každopádně situaci vyřešil tak, že odpovědného úředníka vyhodil, tedy jako obvykle — vždy se najde obětní beránek, který za přešlap může, nikdy to není on sám.

Najde se Starmerův vyzyvatel?

Pokud osoba premiéra či lídra brání v prosazování programu, měl by uvolnit místo někomu vhodnějšímu. Labouristé by se současnou situací něco udělat mohli, nejlépe pokud by nechali někoho povolanějšího, aby posbíral trosky úspěšné kampaně z roku 2024 a pokusil se obnovit reformní étos.

Jenže to nejspíš neudělají — tedy Starmer to patrně sám od sebe neudělá. Tuší sice, že příští týden jeho strana prohraje, ale místo změn připravuje kroužek jeho věrných obranu, jak se z neúspěchu vyvléct. Kdo se chce vsadit, že od premiéra uslyšíme nanejvýše tak prázdné fráze o tom, že „vláda chápe frustraci voličů a je třeba jim více naslouchat“?

Musel by se najít někdo, kdo by to udělal „po zlém“. Mezi labouristy koluje jméno oblíbeného starosty Manchesteru Andyho Burnhama, jenže Starmer se osobně postaral o to, aby v nedávných doplňovacích volbách nemohl kandidovat do parlamentu, a tudíž ho ani nemohl vyzvat na souboj.

V médiích se v posledních dnech objevilo jméno někdejší Starmerovy zástupkyně Angely Rayner, které pochází z tradičnějšího odborářského prostředí a zřejmě by měla zájem politiku strany stočit více k problémům běžných lidí. Aby se pokusila svrhnout uřadujícího lídra a premiéra, musela by si být opravdu jistá svou podporou. Dokáže ji za pár dní získat? Každopádně platí, že využít tento moment Starmerovy slabosti by bylo taktické.