Dva a půl měsíce vládne již Británii Labouristická strana, jež před svým historickým volebním úspěchem na začátku léta slibovala „nový začátek“. Nálada v britské politice ovšem něčemu novému moc nenasvědčuje. Kabinet Keira Starmera, a zvláště premiéra osobně, stíhá série řetězících se odhalení, podle nichž Starmer i jeho ministři přijímali ve velkém různé dary typu obleků, luxusních doplňků či lístků na koncerty a fotbalové zápasy — to vše poté, co Starmer a spol. několik let kritizovali papalášské manýry Johnsonových a Sunakových toryů.

Labourističtí představitelé se snaží chabě hájit, že přijímáním darů šetří státu peníze. A tak se místo zásadních reforem řeší, co vše by se měl stát vlastně vládnoucím politikům proplácet.

Do toho labouristický kabinet ohlásil změnu dotací na topení pro důchodce v zimě z plošných na adresné. A ještě Keir Starmer nepřestává explicitně hájit útoky Izraele v Palestině i Libanonu, jež jsou aktuálně znovu velkým tématem.

Sečteno a podtrženo, nadšení z přicházející změny, jež bylo v Británii patrné zvláště v červenci, je to tam. Starmerova obliba propadla o podobný kus jako svého času Johnsonova nebo Liz Trussové. Premiér předstupuje před kamery permanentně zachmuřen či s křečovitým úsměvem. Zároveň hovoří v posledních týdnech soustavně o tom, že země je v daleko horším stavu, než bylo vidět před volbami z opozice.

Britští novináři již vynašli pro tuto kombinaci zakaboněných tváří, špatných zpráv a ponurých vyhlídek termín „starmerovský miserabilismus“. Změna v naladění byla očitě vidět i na velké programové konferenci labouristů teď v září — jindy barvité události plné úsměvů, nadějí, energie a velkých vizí.

Chce-li být přitom pozorovatel spravedlivý, musí mu být labouristů přinejmenším trochu líto. Není to totiž tak, že by Starmerova vláda od nástupu nekonala a jen se utápěla v pesimismu či čerpala různé požitky. Není to tak, že by si nezasloužila alespoň v něčem ocenit.

Některé věcné změny podnikl labouristický kabinet bez prodlení po svém nástupu. Příkladem může být zrušení kontroverzního azylového plánu „Rwanda“ připraveného ještě za toryovského premiéra Sunaka. Jako náhradu oznámila nová ministryně vnitra Yvette Cooperová ustavení Velitelství pro bezpečnost hranic (BSC), které má za úkol cíleně potírat pašerácké gangy. BSC má podle návrhu mít k dispozici vlastní ozbrojené jednotky a obecně se má stát koordinačním centrem ostatních složek jako MI5, Pohraničních sil či Národní kriminální agentury.

Poměrně zajímavě se labouristé chopily také hospodářské politiky. Ministryně financí Rachel Reevesová po svém jmenování vyhlásila politiku securonomics, což má být odvrat od dosavadního neoliberálního paradigmatu ve vztahu státu a ekonomiky.

Reevesová zde argumentuje tím, že hlavně po covidové pandemii se ukázalo, že státy musí v dosud dominantně tržních ekonomikách sehrávat daleko větší roli. Přímo se inspiruje u amerického zákona Inflation Reduction Act připraveného Bidenovou administrativou, která silnými ekonomickými stimuly podporuje takové hospodářské sektory, které považuje za klíčové.

Některá neoliberální opatření ovšem Reevesová i přes členství v levicové straně zavedla — například zmíněnou změnu dotací na topení v zimě pro seniory z plošných na adresné. Stabilizovat rozpočet mají pak také klasická sociálně demokratická opatření, především zvýšení majetkových daní.

Velké změny se chystají v energetice obecně. Ministr pro energetiku Ed Miliband, mimo jiné bývalý lídr Labour Party, prosazuje vytvoření Great British Energy, vládou vlastněné energetické společnosti, která by vyráběla čistou energii. Do roku 2030 má podíl elektřiny vyrobený GB Energy tvořit významný podíl na celkovém energetickém mixu. Pro tento návrh má vláda podporu nejen vlastních poslanců, ale také zástupců dalších stran.

Připomínka nepokojů a otázka rozpočtu

Mohutným otřesem nejen pro politiku ale pro celou britskou společnost se staly červencové události v jihoanglickém městě Southport. Útočník tehdy v místní taneční škole fatálně pobodal tři dívky a další zranil. Následovala silná reakce solidarity místní komunity. Tragédii však využila britská krajně pravicová scéna, hlavně pak hooliganská skupina English Defence League, k vyprovokování velké vlny nepokojů s rasistickým pozadím. Mladý útočník měl totiž africké kořeny.

Britská společnost i přes zármutek těmto tendencím nepodlehla. Policie a soudy na vlnu nenávisti reagovaly u prokazatelných činů tvrdými postihy za výtržnictví.

V následujících týdnech se očekávání všech politiků, novinářů a komentátorů vztahují k hlavní události podzimní politické sezóny — zveřejnění prvního labouristického rozpočtu pro příští rok. Ten dále nastíní priority kabinetu Keira Starmera a odhalí míru zohlednění slibů z nedávné volební kampaně.

Vzhledem k posunu strany doprava právě za Keira Starmera čekal od labouristů tentokrát jen málokdo „revoluci“. Mělo jít spíše o obrat a změnu přístupu. Vnější mizérie zatím zastiňuje většinu z toho, co se odehrálo v obsahové části politiky. Snad Starmerův aparát píár problémy nakonec zvládne a debata se vrátí znovu k podstatě. Z čistě věcného hlediska totiž nevyznívá nástup labouristů v Británii zdaleka tak špatně, jak dnes navenek vypadá.