Když ve druhé polovině května britský premiér Rishi Sunak nečekaně vyhlásil volby do Dolní sněmovny již na začátek července, spustil tím velice krátkou ale dynamickou předvolební kampaň. Na rozdíl od většiny předešlých kampaní se ta současná nicméně nesoustředí na to, jaké „recepty“ si jednotlivé politické strany pro Británii připravily.

Povolební matematika je totiž zdá více či méně daná — Labouristická strana se stane vítězem s jasnou většinou. Alespoň to tvrdí všechny průzkumy a projekce v posledních měsících. V probíhající předvolební kampani se proto jedná spíše o to, jak silnou většinou budou labouristé v Dolní sněmovně disponovat. A dokonce také o to, zda konzervativci získají alespoň přes sto mandátů z celkových 650, či zda vůbec udrží postavení nejsilnější opoziční strany. V posledních čtrnácti dnech před volbami se totiž dosud vládní Konzervativní straně vyprofilovala konkurence v podobě strany Reform UK vedené nestorem britského pravicového populismu Nigelem Faragem.

Zdá se tedy, že Britové po dlouhých letech přesunou těžiště domácí politiky směrem k levici a labouristé se velmi pravděpodobně navrátí do vlády. Ovšem jaké politické myšlenky, postoje, program dnešní labouristé reprezentují? Často se totiž může zdát, že to netuší ani oni sami.

Partaj v uplynulých letech prošla velice složitým obdobím vnitrostranického napětí mezi jednotlivými dvěma základními frakcemi, demokratickými socialisty reprezentovanými bývalým lídrem strany Jeremym Corbynem a centristy, kteří se účastnili posledních labouristických vlád Tonyho Blaira a Gordona Browna. Straně také ubližoval nejasný postoj k brexitu či vykonstruovaná, ale přesto účinná, nařčení několika labouristických politiků včetně právě Corbyna z antisemitismu.

V roce 2020 Corbyna vystřídal současný předseda strany Keir Starmer, který slíbil velký návrat strany do středu, odstup od Corbyna a zvýšení atraktivity pro středové voliče, kteří do té doby podporovali konzervativce či liberální demokraty. A svůj slib dodržel.

Starmer skutečně stranu labouristů výrazně proměnil. Socialistické křídlo odstřihl prakticky zcela od vyšších stranických i parlamentních funkcí a výrazně přepsal stranický program. Ten se dnes velmi zřetelně podobá politice jeho zmíněných předchůdců Blaira a Browna z devadesátých a nultých let.

Za pozornost také stojí jeho silné spojenectví s jeho stranickou dvojkou Angelou Raynerovou. Ta je oblíbená především mezi mladšími voliči a vedle vážně působícího centristy Starmera tvoří druhou, lidem jistě bližší a progresivnější tvář — jakkoli se i ona sama vymezuje vůči politice Corbynovy éry. Jestliže labouristé po volbách usednou ve vládě, což se zdá být praktické jisté, právě Angela Raynerová se s největší pravděpodobností stane její místopředsedkyní.

Bude centrismus stačit?

O co tedy Labouristická strana ve volbách usiluje? Ústředním motivem je změna kurzu znamenající poslaní „vyčerpaných“ konzervativců do opozice. Takováto volební „floskule“ se objevuje snad u každých voleb všude na světě, v Británii se však zdá, že právě to Britové požadují nejvíce — změnit současnou garnituru.

Labouristická vláda vedená Keirem Starmerem přitom zcela jistě nepřinese žádnou radikální změnu prosazující socialistickou politiku, ale přijde s umírněnou garniturou podobnou většině přechozích labouristických vlád, na něž si pamatujeme. Současní labouristé nechtějí přepsání systému, ale spíše reformu toho současného, což opět připomíná nástup blairistů v roce 1997.

To se samozřejmě setkává s kritikou levicovějších členů a voličů Labour Party. Dle nich mají být labouristé skutečně levicovou, tedy silně sociální a pokrokovou stranou, jakou bývala třeba hned po válce v časech Clementa Attleeho, nikoli jen nápodobou programově centristických Liberálních demokratů.

Sociální politika a zdravotnictví na prvním místě

Keir Starmer tak během zhotovování volebního programu musel pečlivě vážit, jak moc opatrnické mají být přísliby ohledně politiky jeho strany po případném zformování vlády. Největší důraz kladou labouristé na sociální politiku a zdravotnictví. Oba dva systémy se v Británii objektivně nacházejí na hraně totálního zhroucení.

Problematická je především situace veřejného poskytovatele zdravotních služeb — NHS související s jeho podfinancováním a rapidním nedostatkem zdravotníků. S tím samozřejmě souvisí otázka daňové politiky. Labouristé pochopitelně obhajují progresi britského daňového systému a přenastavením systému plánují získat dodatečné příjmy, kterými hodlají financovat jak velkou reorganizaci NHS, ekologickou transformaci britské energetiky, kohezní programy pro méně rozvinuté regiony i sociální opatření pro vnitřní periferie.

Starmerův volební tým ohlásil, že se případná labouristická vláda nechystá zvyšovat dvě základní daně, které přímo zasahují pracující občany — daň z příjmu fyzických osob a daň z přidané hodnoty. Naopak se očekává zavedení speciálně zacílených daní na majetnější část společnosti, konkrétně se hovoří kupříkladu o uvalení DPH na školné soukromých škol.

Labouristé se také jako už tradičně zaměřují na reformy ústavní. V případě, že by vznikla v Dolní sněmovně labouristická většina, byla by na pořadu dne reforma Sněmovny lordů, o jejíž potřebě levicoví a liberální politici v Británii hovoří celá desetiletí.

Nyní se zdá, že reforma provedená Tonym Blairem na konci devadesátých let spočívající v omezení počtu dědičných členů není dostatečná. Labour Party chystá jejich úplné zrušení.

Nástup Starmerových labouristů do politického vedení země by znamenal otevření mnohých témat, která vlády Konzervativní strany leta odmítaly řešit. Obecně řečeno chce Keir Starmer udělat předním tématem vládní politiky sociální zajištění britských občanů.

Jeho vláda naopak naváže na své předchůdce v oblasti zahraniční politiky, konkrétně v ničem nebude zpochybňovat členství v NATO, podporu Ukrajiny či udělování víz hongkongským disidentům. Každopádně za pozornost stojí, jak velkou většinu se labouristům podaří získat v době, kdy ve zbytku Evropy výrazně narůstá podpora extrémně pravicovým a populistickým silám. A následně samozřejmě všichni budou s napětím sledovat, jak se premiéru Starmerovi podaří ukočírovat vlastní stranu i zemi ve světě, který stíhá jedna krize za druhou.