Britský politický systém, založený na soupeření labouristů a konzervativců, čelí silnému tlaku. Dosud se hovořilo hlavně o Konzervativní straně, jejíž postavení na pravici výrazně podrývá Reform UK známého populisty Nigela Farage. Podobný osud nejspíš čeká i dlouholetého hegemona britské levice — Labouristickou stranu. Vzniká nová strana, která prosazuje radikálnější politiku než vedení Keira Starmera.

Nové uskupení zatím nemá ani název, ani lídra či organizační strukturu, přesto se o něm v Británii mluví čím dál víc. Stojí za ním dvojice známých bývalých labouristických poslanců — někdejší předseda strany Jeremy Corbyn a zástupkyně mladé generace Zarah Sultanová. Corbyn slibuje vznik „demokratického hnutí, které se dokáže postavit bohatým a mocným“.

Nové hnutí cílí na levicové voliče, kteří ztrácejí trpělivost s politikou Keira Starmera. „Labouristická strana nedokázala přinést změnu, kterou si Britové zasloužili. Odmítla zrušit omezení přídavků na dvě děti. Odebrala podporu zdravotně postiženým lidem. Poskytovala politickou a vojenskou podporu Izraeli, zatímco hladovějící Palestinci jsou stříleni na ulici. Od okamžiku, kdy byla tato vláda zvolena, způsobuje utrpení a nespravedlnost doma i v zahraničí,“ napsal v komentáři pro The Guardian Corbyn.

Starmerova necitlivá politika

Nespokojenost s labouristickou vládou se ve vlastním táboře objevuje prakticky od jejího počátku. Starmer vloni objížděl zemi s heslem CHANGE. Ačkoli nikdo nevěděl, v čem konkrétně Starmerova změna spočívá, většina voličů na ni po čtrnácti letech vlády konzervativců čekala. Problémem je, že po více než roce žádná změna není patrná. Vláda se drží zpátky, šetří — často na potřebných, čímž připomíná spíše umírněné konzervativce. V některých oblastech, jako je například migrace, dokonce používá pravicový slovník — snad aby držela krok s Nigelem Faragem a jeho Reform UK.

Na levém křídle Starmer nechává trestuhodně moc nebráněného prostoru. Nemusíte být zrovna Che Guevara, abyste nad takovou taktikou pozdvihli obočí. Ve straně to vře. Na začátku léta se to projevilo, když řadoví poslanci odmítli podpořit Starmerovu reformu dávek v pracovní neschopnosti — což je vlastně eufemismus pro osekání těchto dávek — a tím prakticky pohřbili další osud předlohy. Přesto se nezdá, že by vláda plánovala nějakou výraznější programovou změnu.

Starmer si za odpor do jisté míry může sám — kvůli necitlivému přístupu ke svým „podřízeným“ poslancům. Řada z nich prý za celý rok s premiérem ani jednou osobně nepromluvila. Navíc z poslaneckého klubu vyhazuje rebely, kteří hlasují proti vládě. Podobně se zbavil Corbyna i Sultanové. Kdyby mu skutečně šlo o názorovou rozmanitost, nemohl by vládnout takto tvrdou rukou.

Protože nespokojenost panuje jak mezi voliči, tak v řadách politiků, mají Corbyn a Sultanová na čem stavět. Start projektu byl sice velmi neohrabaný — Sultanová jej nešikovně oznámila během prázdnin a Corbyn působil, jako by si ani neuvědomoval, že něco zakládá. Přesto se na improvizovaném webu rychle přihlásilo k odběru novinek na 600 tisíc lidí, což je obrovská vlna zájmu. Opět se tak potvrzuje, že Corbyn umí lidi mobilizovat.

Má tedy nové uskupení šanci na úspěch? Je sice ještě brzy na definitivní hodnocení, ale zdá se, že nejde jen o další epizodní partaj stojící na jedné osobě nebo omezené protestní myšlence. Spojení šestasedmdesátiletého Corbyna, představitele staré labouristické školy, a dvaatřicetileté Sultanové, která dokonale rozumí světu sociálních sítí, by mohlo být zajímavou kombinací.

Nespokojenost, nikoli nenávist

V souvislosti s novou stranou se objevuje mnoho kritických hlasů. I v českých médiích zaznívá, že Corbyn „opět škodí“. Pravda je, že by jeho úspěch narušil křehkou rovnováhu. Často se hovoří o tom, že projekt rozdrobí levici a ve výsledku může dopomoci k premiérskému křeslu Nigelu Farageovi. Labouristům by mohl ubrat rozhodující procenta, riziko ale představuje i pro Stranu zelených — přičemž se zároveň diskutuje o možné spolupráci.