Na začátku května roku 2025 si Strana zelených Anglie a Walesu (GPEW) připsala další významné úspěch. K zeleným se právě připojila Hau-Yu Tamová, zastupitelka v londýnské čtvrti Lewisham. Fotografie z toho dne zachycuje atmosféru toho okamžiku: Tamová má na sobě zářivě zelenou saténovou halenku a na tváři ještě zářivější úsměv.

Kolem ní je shromážděný zástup aktivistů, kteří se také usmívají do objektivu, někteří drží v ruce cedule s nápisem „Volte zelené“. Po její pravici stojí tehdejší místopředseda strany Zack Polanski.

Hau-Yu Tamová je jednou z mnoha komunálních zastupitelů, kteří opustili řady vládnoucích britských labouristů, aby vstoupili do Strany zelených — a tento trend ještě zesílil poté, co byl na počátku loňského září zvolen předsedou strany právě Zack Polanski. V kandidatuře ho podpořilo téměř pětaosmdesát procent spolustraníků.

Takřka přes noc se Strana zelených, kterou média do té doby povětšinou přehlížela, dostala do palcových novinových titulků. Polanského svébytná „eko-populistická“ politika v kombinaci s jeho přímočarým vystupováním dokázaly oslovit voliče po celé zemi. Koncem loňského listopadu se počet členů strany zvýšil více než dvojnásobně na 180 tisíc členů, což je více, než mají konzervativci či liberální demokraté.

Zelení zažívají vlnu úspěchů. Ale co to znamená pro britskou politiku? A co pro budoucnost britských vztahů se zbytkem Evropy?

Vyplnit vakuum

Polanski bývá oceňován za to, že dokázal oslovit tu část veřejnosti, kterou stále více znepokojují rostoucí životní náklady i současný vzestup krajní pravice, a přesvědčit ji o tom, že Strana zelených chce bojovat s nerovnostmi a za sociální spravedlnost. V tomto ohledu je zatím posledním v dlouhé řadě progresivních zelených aktivistů a politiků.

Po svém odtržení od Ekologické strany v roce 1985 se Strana zelených Anglie a Walesu postupně zbavila pověsti síly zaměřené na jediné téma a vytvořila platformu, v níž je téma ochrany životního prostředí ukotveno v širším boji za ekonomickou a sociální spravedlnost. V obsáhlém eseji publikovaném na stránkách Novara Media její vývoj rozebral novinář a dlouholetý člen Strany zelených Adam Ramsay.

Zásluhu za „vybudování základů, na nichž stojí současný vzestup popularity zelených“, přičítá Ramsay zejména někdejším předsedkyním strany, Caroline Lucasové, která byla v letech 2010 až 2024 také první poslankyní Strany zelených v britském parlamentu, Natalii Bennettové a Siân Berryové.

Zeptala jsem se Jeremyho Gilberta, profesora kulturologie a politologie na Východolondýnské univerzitě, čím to je, že Strana zelených slaví takový úspěch právě nyní. Gilbert vidí příčiny v širším kontextu politického a ekonomického vývoje po finanční krizi v roce 2008.

„V britské politice tehdy vzniklo poměrně významné vakuum, které přetrvávalo dalších přinejmenším patnáct let,“ říká. „A tento uvolněný prostor mohl vyplnit jen někdo, kdo dokázal přijít s poměrně standardní sociálnědemokratickou politikou, ovšem vyjádřenou populistickým jazykem,“ analyzuje Gilbert.

Před deseti lety se o zaplnění tohoto politického vakua pokusila Labouristická strana v čele s Jeremym Corbynem. Tento projekt však ztroskotal s vítězstvím konzervativců v parlamentních volbách roku 2017, po nichž Corbyna vystřídal v čele strany současný britský premiér Keir Starmer.

Pád corbynismu zanechal uprázdněné místo na politické mapě. Mnoho lidí zejména mladší generace, kteří byli aktivní v Labouristické straně pod vedením Corbyna, podle Gilberta krátce po jeho odchodu z čela strany přešlo právě k zeleným.

Odliv členů ještě zesílil po červnu 2024, kdy Labouristická strana zvítězila v parlamentních volbách. Mnoho labouristů bylo rozčarováno tím, že strana se pod Starmerovým vedením postupně přiklání k pravici v takových tématech, jako je migrace, dětská chudoba, klimatické změny či Palestina.

Bitvy, které spojují

Uvnitř Strany zelených Anglie a Walesu zatím pracovali řadoví členové na tom, aby co nejvíce vytěžili z obecné poptávky po straně nalevo od labouristů. Na stranickém sjezdu v září 2024, dva měsíce po historickém úspěchu zelených v parlamentních volbách, kde získali hned čtyři poslanecká křesla (zvoleni byli Siân Berryová, Ellie Chownsová, Carla Denyerová a Adrian Ramsay), zahájila skupina straníků projekt s názvem Greens Organise.

Vyzvali k tomu, aby si „Strana zelených uvědomila svou odpovědnost i potenciál a chopila se historické příležitosti stát se voličským hlasem lidového hnutí“. Projekt Greens Organise dnes funguje nezávisle na Straně zelených, je však tvořen výhradně členy strany a sdružuje už více než tisíc lidí.

Zatímco pozornost médií se upírá především na nového předsedu strany, je důležité mít na paměti, že politiku Strany zelených určují její členové. Pod vedením Zacka Polanského se ani tak nezměnilo směřování strany jako spíš její důraznost a tón.

Téma dostupnosti bydlení bylo klíčovým bodem volebního programu už v roce 2024, kde se Strana zelených zavázala, že bude usilovat o „spravedlivější a ekologičtější společnost“ v oblastech, jako je bydlení, příjmy, zdravotnictví, školství a ochrana přírody. Polanski se k těmto slibům hlásí a nebojí se ukázat prstem na ty, kdo nesou na těchto nespravedlnostech vinu. Pod jeho vedením se výzva k zavedení majetkové daně (ročně jedno procentu z majetku o hodnotě deset milionů liber a výše, dvě procenta z majetku o hodnotě miliarda liber a výše) stala klíčovým bodem programu strany.

Jak píše levicový novinář Owen Jones, důraz na to, že by bohatí měli platit vyšší daně, odráží Polanského strategii spočívající v tom, že se „soustřeďuje na bitvy, které spojují… aniž by přitom jakkoli ustupoval v otázkách práv menšin“. Polanskému se daří obratně vzdorovat pokusům nechat se vtáhnout do kulturních válek.

Když ho pravicoví komentátoři obviňují, že neví, co je to žena, případně že „prosazuje právo dětí brát drogy“, hájí postoj zelených, kteří trvají na respektu k právům trans-osob a prosazují reformu legislativy týkající se drog, současně ale upozorňuje publikum, že tyto útoky jsou pouze pokusem odvést pozornost od toho, co nahání establishmentu skutečný strach: totiž ekonomickou politiku zelených.

Jasným svědectvím o tom, že tato Polanského taktika funguje, jsou rozhněvané titulky pravicového tisku, které označují návrhy zelených na zdanění majetku a na znárodnění energetického průmyslu za „šílený“ či „fantasmagorický“ ekonomický program. A dokonce za šíření „dezinformací“.

Volnost pohybu

Stejně důležité jako poukázání na mocné coby skutečné viníky současné situace je i připomínání toho, kdo za sociální a ekonomické nerovnosti naopak nemůže. Polanski často opakuje, že zelení vítají přistěhovalce a uprchlíky, přičemž zdůrazňuje jejich důležitost pro ekonomiku země a pro její kulturní diverzitu. Migrace však není jeho hlavním tématem.

Otázka migrace tvoří nepřekročitelnou hranici mezi zelenými na jedné straně a labouristy a krajně pravicovým uskupením Reform UK, které v současnosti vede v předvolebních průzkumech, na straně druhé. Předseda strany Reform UK Nigel Farange, který se proslavil v čele Brexit Party, si na obviňování přistěhovalců ze všech problémů Británie založil kariéru.

Polanski je pro svůj politický styl k Farangeovi často přirovnáván. Vypůjčíme-li si opět slova novináře Owena Jonese, předseda Strany zelených si „osvojil Farangeovu taktiku konfrontace“.

Tady ale veškerá podobnost mezi oběma politiky končí. Zatímco Polanski veřejně nazývá lídra strany Reform UK „fašistou“, Farange se poté, co svou kampaní přesvědčil Brity o odchodu z Evropské unie, zaměřil na vyvedení Británie z Evropské úmluvy o lidských právech a na vypovězení Ženevské úmluvy o uprchlících.

Naproti tomu mezinárodní spolupráce v oblasti lidských práv, ekonomiky a klimatické politiky je pilířem zelené politiky, a platí to i pro Stranu zelených Anglie a Walesu. Manifest strany před parlamentními volbami 2024 slibuje, že strana bude „usilovat o (znovu)připojení k Evropské unii, jakmile k tomu bude příznivá domácí politická situace a pokud s tím budou členské státy souhlasit“ — a tento závazek potvrdilo také členstvo strany na sjezdu konaném v tomtéž roce.

Z průzkumu veřejného mínění uskutečněného společností YouGov v červnu 2025 — devět let po referendu o Brexitu — vyšlo najevo, že jedenašedesát procent respondentů pokládá brexit spíše za prohru než za úspěch. Tentýž průzkum ovšem také ukázal, že pro většinu lidí není opětovné připojení k Evropské unii prioritou.

Polanski se prozatím zaměřuje na to, jak by mohla jeho Strana zelených upevnit vazby na Evropskou unii v krátkodobějším horizontu, a to včetně úvah o vstupu do celní unie. V rozhovoru pro časopis Politico označil Polanski ukončení volného pohybu mezi Velkou Británií a Evropskou unií za „pohromu“, kterou je třeba co nejdříve napravit.

Zeptala jsem se profesora Gilberta, zda podle něj nemůže slib znovuzavedení volného pohybu znamenat pro zelené potíž, vzhledem k tomu, že podle nedávného průzkumu veřejného mínění pokládá více než polovina respondentů přistěhovalectví za největší problém země. Gilbert však soudí, že cíloví voliči Zelených, „především progresivní voliči z větších měst“, budou pravděpodobně volnost pohybu podporovat.

Když dostal Zack Polanski od novinářů otázku, jak chce přilákat další skupiny voličů — totiž ty, kteří se Zelenými souhlasí v ekonomických otázkách, nikoli však v otázkách migrace, opět zdůraznil, že je třeba hledat, co lidi spojuje, a ne to, co je rozděluje. K tomu dodal, že je třeba zavést konkrétní opatření k řešení bytové krize či k ochraně státního systému zdravotní péče, nikoli svalovat vinu za tyto problémy na přistěhovalectví.

Volební vyhlídky

Příští velkou zkouškou voličských preferencí budou pro Stranu zelených Anglie a Walesu květnové volby do obecních zastupitelstvech ve velké části Anglie včetně Londýna. Na stranickém sjezdu v říjnu 2025 Polanski oznámil, že Zelení chtějí získat „stovky nových zastupitelů“ a také prvního místního starostu v londýnské čtvrti Hackney. Doufají, že se jim podaří během květnových voleb získat první křeslo ve Velšském národním shromáždění.

Na celostátní úrovni je cílem zelených „zachovat rovnováhu moci“ v nejbližších parlamentních volbách, které se podle řádného termínu mají konat v roce 2029. Na začátku listopadu loňského roku si jako metu stanovili získat v parlamentu třicet až čtyřicet mandátů, pokud však bude straně štěstí přát i nadále, získat mohou i více křesel. Z průzkumů vycházejí čím dál lépe.

Jakmile zelení v parlamentu získají větší vliv, jejich hlavní prioritou bude usilovat o zavedení poměrného volebního systému. Strana zelených ho prosazuje už dlouhé roky, přičemž argumentuje tím, že současný většinový systém nadržuje velkým stranám, znevýhodňuje ty menší a fakticky tak zbavuje volebního práva velké segmenty voličů.

V parlamentních volbách v roce 2024 získala Strana zelených Anglie a Walesu 6,7 procent hlasů, avšak pouze 0,6 procent parlamentních křesel. Naopak 33,7 procent hlasů pro labouristy jim získalo 63,2 procenta křesel v parlamentu.

V proměnlivé scenérii britské politiky je prozatím velkou neznámou nové levicové uskupení s názvem Vaše strana, založené Corbynem a další bývalou labouristickou poslankyní Zarah Sultanovou. Jeho start provázel poměrně velký zmatek, vnitřní rozbroje a chaotický první sjezd na konci listopadu. Pokud se dokáže z nepříliš úspěšných začátků vzpamatovat, bude usilovat o hlasy podobné skupiny voličů jako zelení, avšak bez organizačních struktur pro vedení kampaní, které si zelení budovali po desetiletí.

Corbynova nová strana bude pravděpodobně pro příští volby usilovat o spolupráci se zelenými, Gilbert se však domnívá, že pro zelené bude „mnohem smysluplnější soustředit se na budování vztahů s labouristy a s liberálními demokraty. Historicky vzato totiž zelení vždy z dobrých důvodů usilovali o to stát se součástí širší progresivní koalice“.

Polanski prohlásil, že dokud je Keir Starmer předsedou, nebude s labouristy spolupracovat, nevyloučil však jiná možná spojenectví. V roce 2017 navrhla tehdejší spolupředsedkyně zelených a poslankyně Caroline Lucasová dohodu s dalšími stranami, která by zabránila konzervativcům ujmout se vlády, tuto dohodu však odmítli jak liberální demokraté, tak Corbynovi labouristé. Po příštích volbách do parlamentu ovšem mohou být zelení v mnohem lepší vyjednávací pozici.

Zelené strany v dalších evropských zemích mají dlouhou historii uzavírání předvolebních i koaličních dohod s dalšími politickými subjekty. Simon Otjes, docent politologie na univerzitě v Leidenu, studoval různé způsoby, jak se evropské zelené strany dostávaly k moci. Zeptala jsem se ho, zdali tyto zkušenosti mohou být pro Stranu zelených Anglie a Walesu nějak poučné. Podle Otjese se do vlády dostaly nejčastěji finští a němečtí zelení, kteří jsou dnes vnímaní jako umírněné a „volitelné“ strany.

Ve Švédsku a v Nizozemí se zeleným podařilo rozvinout úspěšné vztahy s levicovými stranami. Díky předvolebním dohodám se sociálními demokraty měli švédští zelení „prostor pro mnohem levicovější kurz“. V Nizozemí podle Otjese lze spojenectví levicových zelených s labouristy, které v roce 2026 zřejmě vyústí v úplnou fúzi obou stran, „označit za plné převzetí zelených labouristy“. Není si však jistý, že by totéž mohlo fungovat v Británii, kde se popularita zelených zakládá právě na tom, že se strana profiluje nalevo od labouristů.

Hnutí diverzity

Jednou z výhod, kterou labouristé nad zelenými mají, je vysoká podpora u černošských a dalších minoritních komunit. Přes padesát procent lidí hlásících se k „etnickým menšinám“ u průzkumů před parlamentními volbami v roce 2024 uvedlo, že chce volit labouristy. Solidarita zelených s migranty a jejich slib zaměřit se na krizi bydlení a životní náklady by mohla vést k určitému přelivu voličských preferencí.

Domácnosti černošských, pákistánských a bangladéšských rodin jsou třikrát více ohrožené „přetrvávající extrémní chudobou“. Existují také data dokládající, že zejména muslimské voliče přiměla podpora labouristů Izraeli přesunout své preference právě k zeleným, kteří se konzistentně drželi svého postoje za příměří a proti genocidě.

Pokud se zelení mají dále rozrůstat, znamená to však také, že budou muset investovat do získávání a školení kandidátů zastupujících globální majoritu. Hau-Yu Tamová, zastupitelka v londýnské čtvrti Lewisham, která vstoupila do Strany zelených vloni, říká, že hlavním úkolem je „podpora lokálních aktivistů… Je třeba stát v prvních řadách na demonstracích, v komunitních organizacích“. To už se ostatně v mnoha místních pobočkách strany děje.

Tamová mluví ze své vlastní zkušenosti. Narodila se do rodiny dvou dělníků z Hong Kongu a vyrůstala v převážně bělošské čtvrti v Kentu na předměstí Londýna. Poté, co se přidala k zeleným, zapojila se do kampaně za zvolení Mothina Aliho místopředsedou Strany zelených Anglie a Walesu.

Ali, který pochází z britsko-bangladéšské rodiny a je rovněž bývalým členem Labouristické strany, byl zvolen zastupitelem za zelené v Leedsu v hrabství West Yorkshire v květnu 2024. V září následujícího roku byl pak spolu s Rachel Millwardovou zvolen místopředsedou strany.

Ali, povoláním zahradník a dlouholetý bojovník proti rasismu, bývá zmiňován jako doklad toho, že se zelení postupně posouvají od „dnes už poměrně vyčerpaného stereotypu strany převážně bělošské, liberální střední třídy“, jak to nazývá Hau-Yu Tamová. Čísla ukazují, že vedle Londýna narůstá počet členů zelených nejrychleji v severovýchodní části Anglie.

I ti, kteří se nad zelenými ošklíbají, už si všímají, že strana si získává podporu v severní Anglii, kde se dovede často na úkor strany Reform UK oslovovat zklamané voliče labouristů. A daří se jí tak „rozprášit mýtus, že zelená revolta je pouhým rozmarem zpovykané jihoanglické střední třídy“.

Udržet si energii

Jak vám potvrdí každý, kdo se v posledních měsících zúčastnil Green Action Day — společné kampaně aktivistů z různých místních poboček strany —, ve vzduchu je cítit opravdové nadšení. Květnové komunální volby se blíží, a cílem je tedy tuto energii si udržet a zapojit ještě více členů a sympatizantů do pouliční předvolební kampaně.

Polanski opakovaně zdůrazňuje, že současná popularita zelených „nestojí jen na mně — ale na tom, že budujeme silný tým“. I mnozí jeho nejvěrnější zastánci už varovali, že by se aktivisté neměli tolik upínat na osobnost lídra a zapomínat přitom na vlastní politickou práci.

Liam Shrivastava — který podobně jako Hau-Yu Tamová přešel coby zastupitel v Lewishamu od labouristů k zeleným — k tomu napsal: „Jedna z největších předností levicového populismu, kde lídr působí jako katalyzátor radikální změny, je současně jeho největší slabinou. Silné osobnosti v pozici lídrů jsou důležité k vybudování voličské podpory, mohou ale mít také demobilizační efekt ve chvíli, kdy se jejich podporovatelé stanou pasivními roztleskávači.“

Kombinace silného vedení a neméně silné, aktivní členské základny je náročná pro kteroukoli velkou demokratickou stranu s početným členstvem. Zeptala jsem se Hau-Yu Tamové, jaká je její zkušenost coby relativně nové, přesto velmi aktivní členky strany v období takto horečnatých změn. „Jsme malá, ale silná a velice demokratická strana. Cítím důvěru v to, že se budu moct podílet na formování její politiky,“ řekla mi. „Takže ať už budeme jako zelení dělat cokoli, věřím, že můj hlas v této strategii bude slyšet, což je pro mě nesmírně důležité.“

Pokud se Straně zelených Anglie a Walesu bude i nadále dařit rozšiřovat svou voličskou i členskou základnu a pokud dokáže využít této pozice k vybudování širšího eko-socialistického hnutí, pak se předpovědi, že strana dokáže proměnit britskou politickou scénu, mohou skutečně naplnit.

Z anglického originálu More Than Just Polanski: The Green Surge in England and Wales publikovaného Green European Journal přeložila MAGDALENA JEHLIČKOVÁ.