Píše se červen roku 2016 a celá Británie prožívá závěr dlouhé a nevybíravé kampaně před referendem o vystoupení z Evropské unie, která množstvím dezinformací posunula hranice britské, tradičně korektní ideové soutěže. Média z celého světa píší o v podstatě rozhodnuté formalitě, jež je především úlitbou premiéra Davida Camerona brexitářům v jeho vlastní Konzervativní straně.

Hlavními tvářemi tohoto tábora byl tehdy již Boris Johnson a Michael Gove. Nejznámější tváří brexitářů vůbec byl potom Nigel Farage, předseda okrajové strany UKIP, který za brexit bojoval celou svou politickou kariéru.

Po sečtení výsledků referenda však přišel šok. Necelých 52 procent hlasujících se vyslovilo pro odchod své země z EU. Odsouhlasení tohoto významného milníku britských dějin bylo následováno nesmírně složitým procesem odpoutání se od unijních politických a hospodářských struktur.

Mnozí obyvatelé Velké Británie očekávali slibovanou ekonomickou prosperitu, konec byrokratizace a obecné zlepšení postavení Spojeného království ve světě. To vše jim slibovali protagonisté kampaně „Vote Leave“.

Politická selhání

Namísto slibovaných lepších zítřků se ovšem dostavil politický chaos, během něhož nebyli britští politici schopní se domluvit na podobě budoucích vztahů s Unií. Vládnoucím konzervativcům, kteří bývali tradičně nejednotní v otázce podpory evropské integrace, nezbývalo po vyhlášení výsledků hlasování čelit kolosální výzvě. Selhalo přitom nejenom jejich centristické křídlo reprezentované premiérem Cameronem, který hned po referendu opustil funkci, ale i probrexitové-pragmatické v čele s Theresou Mayovou, Cameronovou nástupkyní.

Vláda Mayové, v níž byl Boris Johnson ministrem zahraničí, přišla po dlouhé přípravě s naprosto nerealistickými plány, například se zachováním bezbariérového přístupu k jednotnému trhu. Vyjednávání o vystoupení probíhala dosti křečovitě, a to jak na evropské úrovni, tak uvnitř Konzervativní strany, i s labouristickou a liberálně demokratickou opozicí.

Avšak ani Labouristická strana nezůstává v pomyslném výčtu politických prohřešků bez chyb. Velice vlažná podpora předsedy Jeremyho Corbyna kampaně pro setrvání Británie v Evropské unii učinila z labouristů nevýraznou opozici dominantně protiunijním konzervativcům. Roli hlavního podporovatele setrvání v EU pomyslně „ukradli“ liberální demokraté, menší středová politická strana, jejíž váha byla ale pochopitelně daleko menší vzhledem k britskému systému dvou silných stran. I proto politickou debatu před brexitem ovládli hlavně podporovatelé odchodu.

Nedostatek místo prosperity

V průběhu dojednávání podmínek brexitu Johnson postupně Mayovou odstavil a sám nastoupil do čela konzervativců i vlády. Učinil tak se slibem brzkého dotažení brexitu „za každou cenu“ — tedy i bez předem vyjednané dohody s unijními institucemi.