Díky Václavu Štětkovi za skvělou polemiku s mojí analýzou možností, jež jsou v současnosti reálně otevřené vládě Borise Johnsona. Je pravdou, že v textu zmiňuji jen velmi málo onen „nejkontroverznější možný postup“, který byl, slovy Václava Štěky, „jak se zdá, hlavním plánem Borise Johnsona a jeho týmu již od samotného počátku“. Konkrétně jde o brexit bez dohody s rozpuštěním parlamentu v září, se setrváním Johnsona v úřadu bez důvěry a s volbami krátce po opuštění EU 31. října.

Pravdou je rovněž, že takovýto postup vyhodnocuji jako málo pravděpodobný, zatímco v britských médiích se o něm mluví teď v posledních dnech jako o reálně očekávatelném a opozice se jej snaží preventivně znemožnit.

Ano, připouštím, že i tento nejdivočejší scénář může nastat. I přesto však stále souzním s autory, kteří mají za pravděpodobnější ostatní možnosti, zvláště pak variantu, o níž jsem v analýze psal jako o měkkém či tlumeném no dealu — tedy pokud by se opravu ukázalo, že britská vláda necílí na nic jiného než na brexit bez dohody, třebaže její premiér odhaduje pravděpodobnost no dealu ve veřejných prohlášeních na jedna k milionu.

Zde totiž, domnívám se, nemá Václav Štětka určitě pravdu, když relativizuje rozdíl měkkým no dealem, tedy v rámci zbývajících možností co nejlépe připraveným brexitem bez dohody, a tvrdým scénářem, k němuž dle něj Johnson Británii vede. Tento rozdíl je podle mne obrovský, a to i tak, že by prohrál Johnsonovi eventuální pobrexitové volby. Není no deal jako no deal a zde jsou mé argumenty proč.

Onen nejdivočejší scénář by měl nastat dle Václava Štětky i dalších autorů přibližně takto: po 3. září se sebere většina poslanců Dolní sněmovny napříč stranami, která je proti no dealu, aby vyslovila Johnsonovi nedůvěru; Johnson a jeho lidé však sami iniciují předčasné volby, a to na termín po 31. říjnu. Johnson tak zůstane premiérem jakoby v demisi, parlament bude rozpuštěn a začne volební kampaň. A 31. října pak Británie prostě crush out of EU, jak se dnes píše v titulcích — tedy vypadne z Unie podobně jako nepřipoutaný spolujezdec z auta bez airbagu při nějaké srážce, přes čelní sklo.

Hned potom by měly následovat volby, v nichž by měl Johnson vysát všechny brexitáře dosud nevědomé důsledků takového brexitu, získat silný mandát, a poté hurá na předělávku Británie k neoliberálnímu ideálu.

Jenomže: aby tu byla alespoň nějaká teoretická šance, že lidé skutečně ještě na počátku listopadu nepocítí takové důsledky brexitu bez dohody, jako jsou paralýza obchodu, prudké změny cen a právní chaos, potřebuje mít vláda volné ruce k alespoň nejnutnějším přípravám a potřebuje parlament. Britové jsou zatím na no deal opravdu nepřipravení. Čert vem obchodní dohody, ale z třinácti zákonných balíčků, které se týkají zásad právní architektury postbrexitového prostředí, schválili poslanci zatím jen pět. A část z těchto pěti navíc visí stále ve Sněmovně lordů.

Také bylo připraveno na šest set dílčích a dočasných zákonných opatření pro období těsně po opuštění EU. A těchto bylo schváleno zatím jen sto. Pokud bude rozpuštěný parlament a vláda v kampani, kdo se postará o právní ukotvení nových pořádků a následné vysvětlování změn? O figurách typu Dominica Cummingse, Borise Johnsona či Dominica Raaba si lze myslet cokoliv, ale je skutečně představitelné, že kabinet Konzervativní strany pošle zemi do takového právního limba, respektive že to udělá, aniž by se před tím rozpadl zevnitř?

A dále je tu otázka vládních pravomocí. Jak vysvětloval nedávno Peter Saull na BBC, pravidla pro období mezi vyjádřením nedůvěry a volbami (purdah rules) by zásadně omezila schopnost vlády dokončit poslední fázi příprav. Ministři by například nemohli pověřovat státní zaměstnance vedením informačních kampaní.

Jedná se o příslovečné neprozkoumané vody, neboť v Británii se nikdy za dohlednou dobu neohýbala pravidla tak, jak to údajně zamýšlí Johnson a Cummings nyní. Přijde mi skutečně, že musejí mít jiný hlavní plán. Alespoň bodově pro ilustraci ještě připomeňme, že:

1. certifikaci EORI umožňující podnikatelům dovážet zboží do zemí EU si zatím vyřídilo asi 70 tisíc britských firem z 250 tisíc, které do EU dovážejí dnes, a to i přes jarní přípravy na brexit bez dohody k 31. březnu,
2. do elektronické databáze umožňující rychlejší kontrolu a proclívání zboží na hranicích EU se zatím přihlásilo jen 17 tisíc firem z oněch 250 tisíc,
3. bez dohody o brexitu zavede EU pro Británii nevyhnutelně celní tarify ve výši, jíž požaduje po těch státech, s nimiž nemá smlouvu. To znamená třeba clo 35 procent na mléčné výrobky, jejichž export je důležitý pro britské zemědělství (pokud by se EU rozhodla cla pro Británii nezavést, musela by je dle pravidel WTO zrušit i pro všechny ostatní země, s nimiž nemá preferenční smlouvu, tedy například i pro asijské giganty),
4. Johnsonova vláda vyhlásila teď v srpnu nábor pěti set celníků, přičemž je známo, že zácvik pracovníka celní správy pro tak komplexní tržní prostředí, jaké je dnes, trvá několik let,
5. přípravám na změnu režimu na hranici u tunelu Dover — Calais, jímž projede téměř pět tisíc náklaďáků a kamionů za den, vévodí zatím vyčlenění odstavných pruhů na dálnici Dover — Londýn pro nouzové čekání a úprava přistávacích ploch starého manstonského letiště k témuž účelu,
6. přípravám na změnu režimu na irské hranici vévodí zatím velké mlčení,
7. a jak píše i Václav Štětka, Británie zvládla zatím uzavřít jen 12 z 61 obchodních dohod s ostatními státy, které využívala jako člen EU, přičemž úspěšná byla především u států Karibiku, střední Ameriky a Afriky. V případě no dealu s paralyzovanou vládou a bez parlamentu by tak musela směřovat k volbám smířena s tím, že bude po brexitu uplatňovat stejné clo například na oblečení z Itálie jako na oblečení z Číny.

Názor voličů

Ve druhé části své polemiky uvádí Václav Štětka řadu čísel a důležitých souvislostí, z nichž vyplývá, že velká část britských občanů se vyslovuje pro brexit co nejdříve bez ohledu na reálné důsledky. A že právě na tuto skupinu Johnson spoléhá jako na rozhodující, pokud se volby uskuteční těsně po jakémkoliv brexitu.

To je silný argument. Avšak předpokladem vyhraných voleb je i to, že s rozpoložením dnešních rozhodnutých i potenciálních voličů Johnsonovy strany celkově neudělá nic podstatného ani zválcování parlamentu a propírání jeho důsledků, které by v daném scénáři nutně nastalo, ani rozvrat v elitě Konzervativní strany, jenž by byl podle mne rovněž neoddiskutovatelný, ani mediální smršť o váznoucích přípravách, ani vystupňovaná rétorika ze Skotska a Irska, ani pravděpodobné obří demonstrace podněcované mimojiné rozehnanými poslanci, ani zvěsti o zvyšování cen, ani předpokládané bulvární líčení očekávaného nedostatku některého zboží, ani protesty britských zemědělců a ani například záběry na nekonečné kolony kamiónů a rozhovory se zoufalými řidiči.

Těžko předvídatelná zůstává míra negativní reakce trhů, komor britských podnikatelů, kurzu libry či donorů konzervativních politiků. Ale obecnou představu i tady člověk má.

A navíc: jak moc je opravdu reálné, že by se vláda Spojeného království byla schopna rozjet po kampani namísto zoufalé snahy ztlumit vše, co se při no dealu ztlumit dá? Vskutku by takovéto volby s jistotou vyhrála? Žijeme v době, kdy o tom lze uvažovat. Ale podle mne je to i dnes méně pravděpodobné, než že je celá tato varianta jen strašákem, s nímž pracují Cummings a Johnson v rámci své nátlakové taktiky.