Díky Václavu Štětkovi za skvělou polemiku s mojí analýzou možností, jež jsou v současnosti reálně otevřené vládě Borise Johnsona. Je pravdou, že v textu zmiňuji jen velmi málo onen „nejkontroverznější možný postup“, který byl, slovy Václava Štěky, „jak se zdá, hlavním plánem Borise Johnsona a jeho týmu již od samotného počátku“. Konkrétně jde o brexit bez dohody s rozpuštěním parlamentu v září, se setrváním Johnsona v úřadu bez důvěry a s volbami krátce po opuštění EU 31. října.

Pravdou je rovněž, že takovýto postup vyhodnocuji jako málo pravděpodobný, zatímco v britských médiích se o něm mluví teď v posledních dnech jako o reálně očekávatelném a opozice se jej snaží preventivně znemožnit.

Ano, připouštím, že i tento nejdivočejší scénář může nastat. I přesto však stále souzním s autory, kteří mají za pravděpodobnější ostatní možnosti, zvláště pak variantu, o níž jsem v analýze psal jako o měkkém či tlumeném no dealu — tedy pokud by se opravu ukázalo, že britská vláda necílí na nic jiného než na brexit bez dohody, třebaže její premiér odhaduje pravděpodobnost no dealu ve veřejných prohlášeních na jedna k milionu.

Zde totiž, domnívám se, nemá Václav Štětka určitě pravdu, když relativizuje rozdíl měkkým no dealem, tedy v rámci zbývajících možností co nejlépe připraveným brexitem bez dohody, a tvrdým scénářem, k němuž dle něj Johnson Británii vede. Tento rozdíl je podle mne obrovský, a to i tak, že by prohrál Johnsonovi eventuální pobrexitové volby. Není no deal jako no deal a zde jsou mé argumenty proč.