Deník Referendum přinesl souhrnnou analýzu dosavadních kroků nové britské vlády Borise Johnsona ve věci odchodu Británie z EU, který má nastat již za necelé tři měsíce. Článek Petra Jedličky popisuje celkem šest scénářů dalšího možného postupu britského premiéra, ten zřejmě nejkontroverznější ovšem de facto vynechává, respektive zmiňuje se o něm spíš letmo a shledává jej málo pravděpodobným.

Řada britských pozorovatelů je naopak čím dál více přesvědčena, že jde o nejpravděpodobnější scénář, který byl navíc, jak se zdá, hlavním plánem Borise Johnsona a jeho týmu již od samého počátku kampaně na převzetí otěží v Downing Street. Řeč je o variantě brexitu bez dohody a následných předčasných volbách, které mají zajistit vytouženou politickou hegemonii tvrdého křídla konzervativní strany.

První scénář Petra Jedličky vychází z premisy, že Johnson skutečně preferuje dohodu s Evropskou unií, a silácká rétorika ohledně No Deal, kterou se jeho vláda v těchto dnech ohání, je jen způsobem, jak Brusel donutit k ústupkům ve věci irské pojistky, kterou drtivá část konzervativců naprosto odmítá (nemluvě o Brexit Party Nigela Farage). Jinými slovy, tento scénář sází na to, že EU v poslední chvíli „uhne“ a nabídne Británii novou dohodu, která tuto nenáviděnou část stávající rozvodové smlouvy — potenciálně ponechávající Británii „navždy“ v celní unii s EU — zruší.

Takový předpoklad je nicméně vysoce nerealistický. EU ústy svých vyjednavačů i jednotlivých členských států mnohokrát zopakovala, že žádný takový krok nepřipadá v úvahu a že text rozvodové smlouvy je neměnitelný (ostatně sám odklad brexitu o šest měsíců byl ze strany EU podmíněn tím, že v průběhu tohoto období se již nebude dále vyjednávat o podmínkách odchodu). Odstranění pojistky by také otevřelo cestu k obnovení pevné hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, což je v očích EU další nepřekročitelná čára, mimo jiné z důvodu ohrožení irského mírového procesu.

Tento postoj EU je dlouhodobě veřejně známý a britská vláda si je velice dobře vědoma, že na něm realita blížícího se tvrdého brexitu nemůže nic změnit. I proto, že EU je na No Deal připravena mnohem lépe než Británie a celkové ekonomické dopady odchodu bez dohody budou pro státy Evropské unie podle všech dostupných prognóz ve srovnání s Velkou Británií výrazně nižší, byť nikoli zanedbatelné.

Ublíženecké stížnosti konzervativních politiků na to, že EU s Británií podle nich nyní „nechce jednat“ — stížnosti o to komičtější, že sama britská vláda žádná jednání s představiteli EU neplánuje — jsou tak jenom součástí cynické komunikační strategie, která má za cíl přesvědčit voliče o tom, že za všechny současné, a především ty budoucí, problémy spojené s brexitem může Evropská unie.

Je-li scénář předpokládající novou dohodu s EU vysoce nepravděpodobný, scénář „měkkého“ či „tlumeného“ odchodu bez dohody se jeví jako čistě utopický. Zaprvé, uvedené termíny jsou velmi eufemistické. Zmírnění katastrofálních dopadů No Deal prostřednictvím náhlé smršti legislativních opatření, nově uzavřených obchodních dohod a kompenzačních programů by bylo podle většiny komentátorů spíše kosmetické.

Mimo jiné často zdůrazňované „nové příležitosti“, které údajně brexit otevře britským exportérům na globálním trhu, jsou čirou chimérou, už jen vzhledem k tomu, že vláda dodnes vyjednala kontinuitu pouze dvanácti existujících obchodních smluv, z nichž největší je ta se Švýcarskem, reprezentující pouhá 2,5 % britského zahraničního obchodu.

Zadruhé, jak Petr Jedlička upozorňuje, vláda Borise Johnsona se v Dolní sněmovně v současnosti opírá o většinu jediného poslance, a to ještě ve spolupráci s nespolehlivou severoirskou DUP. Zdá se přitom víc než pravděpodobné, že pro nové zákony nutné pro realizaci nezávislé britské politiky v klíčových oblastech jako zemědělství, rybolov či imigrace — tedy v oblastech, které jsou dosud pevně svázané s evropskou legislativou — by nehlasovaly až desítky konzervativních poslanců, pokud by existovala alespoň jiskřička naděje, že se No Deal podaří odvrátit.

Vynecháme-li již zcela iluzorní alternativy, jako je opětovná žádost o prodloužení brexitu či jednostranná revokace článku 52 (ani jedno z toho o své vůli Johnson neučiní), je prakticky jisté, že Británie směřuje k předčasným volbám, které chce začátkem září vyvolat opozice. Co však jisté není, je jejich načasování.

Článek Petra Jedličky argumentuje, že je v zájmu Borise Johnsona, aby se volby konaly ještě před vypadnutím z EU, což by mu v případě vítězství mohlo zajistit silný mandát k uskutečnění brexitu, a to jakýmkoli způsobem. Tento scénář, který by byl de facto jinou verzí druhého referenda o brexitu, je ovšem pro Johnsona velmi rizikový, vzhledem k sílící opozici proti No Deal napříč parlamentními stranami, která by mohla vynést k moci nějakou formu protibrexitové koalice, navzdory existujícím třenicím zejména mezi liberálními demokraty a labouristy.