Stále se o tom ještě diskutuje, to hlavní se ale zdá zřejmé: tým kolem nového britského premiéra Borise Johnsona zjevně nemá žádný zázračný plán, kterým by přiměl EU k vyjednání nějaké nové lepší dohody o brexitu, jíž sliboval. Takřka všichni pozorovatelé se už na jaře shodovali, že za tři měsíce, tedy za dobu od zvolení nového premiéra do aktuálního data brexitu 31. října, lze jen těžko stihnout to, co zabralo za Johnsonovy předchůdkyně Theresy Mayové rok a půl. Ale Johnson mluvil o nové dohodě stále a opakovaně, a tak se uvažovalo: coby kdyby.

Nyní, už dva týdny od Johnsonova nástupu, se přitom stále jen hledá způsob, jak přesvědčit EU k znovuotevření staré brexitové dohody, pro kterou mimochodem sám Johnson v březnu jako poslanec hlasoval. Johnsonovi lidé si dnes stěžují, že EU nechce o změně dohody jednat, a vyjednavači EU namítají, že Britové pořád neřekli, co konkrétně chtějí měnit a jak — že pouze obecně odmítají irskou pojstku.

Zázračný plán a novou dohodu do 31. října tedy můžeme na každý pád, zdá se, škrtnout.

To ale neznamená, že Británie směřuje nutně k divokému brexitu. Jak ukazuje řada analýz, které se objevily k tématu po vyhodnocení Johnsonovy faktické politiky od nástupu do funkce, alternativ je tu nejméně šest.

Hra na kuře

Za prvé je tu eventualita, že Johnson hraje a bude i nadále hrát s EU „na kuře“, tedy postupovat dle známé strategie vážení zisků a rizik z teorie her. Prakticky to znamená do poslední možné chvíle neustupovat v naději, že protihráč ustoupí jako první a já tak prosadím svou, respektive získám více. Názor, že Johnsonův tým zvolil právě tuto možnost, mají často autoři, kteří se Johnsonem jako politikem dlouhodobě zabývají, a také autoři, kteří s Johnsonem sympatizují. Strategii hry na kuře odpovídá i soustavné britské zdůrazňování přijatelnosti alternativy — brexitu bez dohody.

Oním ústupkem na poslední chvíli ze strany EU může být chirugický zásah do již vyjednané dohody (podvarianta 1), nějaká výrazně silnější politická záruka ohledně irské pojistky, než jakou vyjednala Mayová (podvarianta 2), příslib zásadnějších úprav irské pojistky, což by však předpokládalo další odklad data brexitu (podvarianta 3), anebo aktivace článku 24 Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT, podvarianta 4).

Právě podvarianta s článkem 24 je možností, kterou nejčastěji vzývají skalní brexitáři. V podstatě jde o zavedení provizorního režimu bez vzájemných cel a kvót mezi dvěma státy či hospodářskými bloky, který umožňuje Světová obchodní organizace (WTO) těm, kdo jednají o nové obchodní dohodě.

K aktivaci článku by se však musely Británie a EU společně vyhlásit, že daná jednání zahajují, a předložit WTO jejich předpokládaný harmonogram a koncepci. Z hlediska EU by přitom šlo o skutečně velký ústupek — mimo jiné i  o obětování celé irské pojistky.

Měkký no deal a problém většiny

Za druhé, není jen možnost divokého brexitu bez dohody; je zde i varianta měkký, respektive tlumený no deal. Prakticky jde o přívavu desítek, ba možná stovek tlumících opatření dvojího druhu: jednak těch, které umenší chaos a důsledky náhlé změny v období ihned po brexitu bez dohody (zde jde zejména o vyškolení personálu a přípravu pokynů k usnadnění přechodu na jinou regulaci, plus o přípravu co nejpropustnějšího pohraničního režimu), a jednak těch, které pomohou britským firmám kompenzovat vzniklé ztráty v dalších měsících (nové obchodní příležitosti, stimulační programy).

Británie se na tuto možnost připravovala už na začátku tohoto roku za Theresy Mayové, kdy bylo brexitové datum stanoveno na 31. března. Johnson nyní tyto přípravy obnovil a dnes pokračují v až okázalém stylu.

Analytikové se nicméně shodují, že problémy nastanou, i když se všechny přípravy zvládnou dle plánu, a že nejhůře dopadnou tyto problémy na malé exportéry. Velké společnosti se totiž dokážou z podstatné části nachystat na změnu klasifikace obchodovaného zboží i na nová náhle zavedená pravidla. Malé firmy bez právně-obchodního aparátu budou však mezi novými regulemi alespoň na čas tápat a podnikání jim znesnadní i nové kontroly, například hygienické — čehož využije opět jejich silnější konkurence.

Specifický problém by nastal v tomto scénáři také pro občany zemí EU, kteří dnes v Británii žijí a je s nimi podle unijního práva zacházeno stejně jako s Brity. Johnson sice již několikrát zdůraznil, že těchto několik milionů lidí bude moci v Británii zůstat; i po tlumeném brexitu se ale ocitnou ve slabším právním postavení, což se odrazí i na jejich vztazích se zaměstnavateli, pronajímateli bytů a podobně.

Předpokladem jakéhokoliv měkkého no deal brexitu je navíc stabilní většina v parlamentu, protože vláda by musela v daném scénáři nechat schválit nejméně osm legislativních balíčků ošetřujících nový režim. Johnson má přitom dnes po prohraných doplňovacích volbách v okrsku Brecon a Randorshire ze začátku srpna k dispozici už jen jednohlasou koaliční většinu — a tato většina není nad to většinou pro no deal.

Jak upozorňují listy Telegraph nebo Spectator blízké Konzervativní straně, ve vládním táboře je asi deset až dvacet poslanců, kteří nebudou hlasovat pro žádnou variantu no dealu, a tedy ani pro přípravu na ni. Je zde sice možnost za třetí, a to že Johnson si zahraje „na kuře“ i proti vlastnímu parlamentu; avšak jakékoliv představitelně slušné zvládnutí no dealu předpokládá, že příslušná legislativa (o irské hranici, o otevřených přístavech, apod.) bude schválena v co největším předstihu.

Zde nelze čekat až do poslední chvíle, respektive lze čekat maximálně do druhé poloviny září. Více pravděpodobná je tak čtvrtá možnost, a to předčasné volby.