Deník Referendum přinesl souhrnnou analýzu dosavadních kroků nové britské vlády Borise Johnsona ve věci odchodu Británie z EU, který má nastat již za necelé tři měsíce. Článek Petra Jedličky popisuje celkem šest scénářů dalšího možného postupu britského premiéra, ten zřejmě nejkontroverznější ovšem de facto vynechává, respektive zmiňuje se o něm spíš letmo a shledává jej málo pravděpodobným.

Řada britských pozorovatelů je naopak čím dál více přesvědčena, že jde o nejpravděpodobnější scénář, který byl navíc, jak se zdá, hlavním plánem Borise Johnsona a jeho týmu již od samého počátku kampaně na převzetí otěží v Downing Street. Řeč je o variantě brexitu bez dohody a následných předčasných volbách, které mají zajistit vytouženou politickou hegemonii tvrdého křídla konzervativní strany.

První scénář Petra Jedličky vychází z premisy, že Johnson skutečně preferuje dohodu s Evropskou unií, a silácká rétorika ohledně No Deal, kterou se jeho vláda v těchto dnech ohání, je jen způsobem, jak Brusel donutit k ústupkům ve věci irské pojistky, kterou drtivá část konzervativců naprosto odmítá (nemluvě o Brexit Party Nigela Farage). Jinými slovy, tento scénář sází na to, že EU v poslední chvíli „uhne“ a nabídne Británii novou dohodu, která tuto nenáviděnou část stávající rozvodové smlouvy — potenciálně ponechávající Británii „navždy“ v celní unii s EU — zruší.

Takový předpoklad je nicméně vysoce nerealistický. EU ústy svých vyjednavačů i jednotlivých členských států mnohokrát zopakovala, že žádný takový krok nepřipadá v úvahu a že text rozvodové smlouvy je neměnitelný (ostatně sám odklad brexitu o šest měsíců byl ze strany EU podmíněn tím, že v průběhu tohoto období se již nebude dále vyjednávat o podmínkách odchodu). Odstranění pojistky by také otevřelo cestu k obnovení pevné hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem, což je v očích EU další nepřekročitelná čára, mimo jiné z důvodu ohrožení irského mírového procesu.

Tento postoj EU je dlouhodobě veřejně známý a britská vláda si je velice dobře vědoma, že na něm realita blížícího se tvrdého brexitu nemůže nic změnit. I proto, že EU je na No Deal připravena mnohem lépe než Británie a celkové ekonomické dopady odchodu bez dohody budou pro státy Evropské unie podle všech dostupných prognóz ve srovnání s Velkou Británií výrazně nižší, byť nikoli zanedbatelné.

Ublíženecké stížnosti konzervativních politiků na to, že EU s Británií podle nich nyní „nechce jednat“ — stížnosti o to komičtější, že sama britská vláda žádná jednání s představiteli EU neplánuje — jsou tak jenom součástí cynické komunikační strategie, která má za cíl přesvědčit voliče o tom, že za všechny současné, a především ty budoucí, problémy spojené s brexitem může Evropská unie.

Je-li scénář předpokládající novou dohodu s EU vysoce nepravděpodobný, scénář „měkkého“ či „tlumeného“ odchodu bez dohody se jeví jako čistě utopický. Zaprvé, uvedené termíny jsou velmi eufemistické. Zmírnění katastrofálních dopadů No Deal prostřednictvím náhlé smršti legislativních opatření, nově uzavřených obchodních dohod a kompenzačních programů by bylo podle většiny komentátorů spíše kosmetické.

Mimo jiné často zdůrazňované „nové příležitosti“, které údajně brexit otevře britským exportérům na globálním trhu, jsou čirou chimérou, už jen vzhledem k tomu, že vláda dodnes vyjednala kontinuitu pouze dvanácti existujících obchodních smluv, z nichž největší je ta se Švýcarskem, reprezentující pouhá 2,5 % britského zahraničního obchodu.

Zadruhé, jak Petr Jedlička upozorňuje, vláda Borise Johnsona se v Dolní sněmovně v současnosti opírá o většinu jediného poslance, a to ještě ve spolupráci s nespolehlivou severoirskou DUP. Zdá se přitom víc než pravděpodobné, že pro nové zákony nutné pro realizaci nezávislé britské politiky v klíčových oblastech jako zemědělství, rybolov či imigrace — tedy v oblastech, které jsou dosud pevně svázané s evropskou legislativou — by nehlasovaly až desítky konzervativních poslanců, pokud by existovala alespoň jiskřička naděje, že se No Deal podaří odvrátit.

Vynecháme-li již zcela iluzorní alternativy, jako je opětovná žádost o prodloužení brexitu či jednostranná revokace článku 52 (ani jedno z toho o své vůli Johnson neučiní), je prakticky jisté, že Británie směřuje k předčasným volbám, které chce začátkem září vyvolat opozice. Co však jisté není, je jejich načasování.

Článek Petra Jedličky argumentuje, že je v zájmu Borise Johnsona, aby se volby konaly ještě před vypadnutím z EU, což by mu v případě vítězství mohlo zajistit silný mandát k uskutečnění brexitu, a to jakýmkoli způsobem. Tento scénář, který by byl de facto jinou verzí druhého referenda o brexitu, je ovšem pro Johnsona velmi rizikový, vzhledem k sílící opozici proti No Deal napříč parlamentními stranami, která by mohla vynést k moci nějakou formu protibrexitové koalice, navzdory existujícím třenicím zejména mezi liberálními demokraty a labouristy.

Podle informací deníku The Financial Times údajně Downing Street kalkuluje s možností vypsání voleb bezprostředně po 31. 10. — dokonce je ve hře hned první den poté, to jest 1. listopadu — kdy dopad No Deal nejspíše nebude ještě tak dramatický, hlavně ve vztahu k zásobování, které podle odhadů obchodních řetězců zkolabuje „až“ ve druhém týdnu. Británie dováží čtyřicet procent potravin a úschovné kapacity vystačí řetězcům na deset dní.

Boris Johnson, respektive jeho dvorní stratég Dominic Cummings, architekt vítězství v referendu v roce 2016, vcelku logicky plánují využít očekávané momentální euforie zastánců brexitu z dosažení vysněného cíle, což teoreticky umožní Johnsonovi neutralizovat volební nebezpečí ze strany Nigela Farage a jeho Brexit Party, sebrat roztříštěné opozici jeden z hlavních cílů protivládní kampaně, a zajistit tak konzervativcům kýženou parlamentní většinu.

Zdánlivou slabinou tohoto scénáře je pochopitelně fakt, že při něm dojde na tvrdý brexit, který — jak dnes připouští už i řada jeho zastánců — uvede zemi do bezprecedentního chaosu a do hluboké ekonomické krize, s jejímiž dopady se Spojené království bude potýkat mnoho let až desetiletí. Je však potřeba vzít v úvahu, že i to je pro překvapující množství voličů stále cena, kterou jsou za brexit ochotni zaplatit — anebo to přinejmenším v průzkumech veřejného mínění deklarují.

Nedávný výzkum agentury YouGov přinesl zjištění, že sedmdesáti procentům voličů, kteří si přejí tvrdý brexit, by nevadilo, kdyby v důsledku brexitu přišel o práci některý člen jejich rodiny. Obdobně jsou zastánci brexitu ochotni výměnou za imaginární pocit suverenity obětovat jednotu Spojeného království, což je varianta, která se zdá být v důsledku No Deal čím dál více pravděpodobná — jak ve vztahu k Severnímu Irsku, kde sílí hlasy pro sjednocení s Irskem, tak ve vztahu ke Skotsku, kde již mají podle průzkumů převahu příznivci nezávislosti.

Patriotické nálady, dlouhodobě rozněcované xenofobním a eurofobním bulvárním tiskem i cílenou kampaní na sociálních sítích, samozřejmě po čase ochabnou, až prořídnou regály s potravinami, nastoupí inflace a zkolabuje veřejné zdravotnictví. Pokud se ale uvedený volební plán konzervativcům vydaří, vystřízlivění voličů z brexitové kocoviny už nebude muset vládu Borise Johnsona příliš znepokojovat, protože hlavního cíle — uchovat si moc a dostat prostor k realizaci neoliberální revoluce, o které tvrdé křídlo konzervativců sní od doby Margaret Thatcherové — bude dosaženo, bez ohledu na následky.

Boris Johnson se udrží v premiérském křesle, což je podle jeho biografů meta, po které toužil už od dětství a které přizpůsobil celou svoji politickou kariéru. V období post-brexitového chaosu a krize pak bude mít bezpochyby mnohem lepší příležitost stylizovat se do svého politického idolu, Winstona Churchilla, než jakou by měl coby premiér v období klidu a blahobytu.

Řada komentátorů ale už dnes varuje, že obětuje-li Johnson na oltář svých osobních ambicí jednotu, bezpečnost a prosperitu země, zapíše se do historie dost možná jinak, než by chtěl: jako poslední premiér Velké Británie a první premiér Malé Anglie.