Šest možností Borise Johnsona: od rychlých voleb po brexit bez dohody

Zkopírovat odkaz Vytisknout

Stále se o tom ještě diskutuje, to hlavní se ale zdá zřejmé: tým kolem nového britského premiéra Borise Johnsona zjevně nemá žádný zázračný plán, kterým by přiměl EU k vyjednání nějaké nové lepší dohody o brexitu, jíž sliboval. Takřka všichni pozorovatelé se už na jaře shodovali, že za tři měsíce, tedy za dobu od zvolení nového premiéra do aktuálního data brexitu 31. října, lze jen těžko stihnout to, co zabralo za Johnsonovy předchůdkyně Theresy Mayové rok a půl. Ale Johnson mluvil o nové dohodě stále a opakovaně, a tak se uvažovalo: coby kdyby.

Nyní, už dva týdny od Johnsonova nástupu, se přitom stále jen hledá způsob, jak přesvědčit EU k znovuotevření staré brexitové dohody, pro kterou mimochodem sám Johnson v březnu jako poslanec hlasoval. Johnsonovi lidé si dnes stěžují, že EU nechce o změně dohody jednat, a vyjednavači EU namítají, že Britové pořád neřekli, co konkrétně chtějí měnit a jak — že pouze obecně odmítají irskou pojstku.

Zázračný plán a novou dohodu do 31. října tedy můžeme na každý pád, zdá se, škrtnout.

To ale neznamená, že Británie směřuje nutně k divokému brexitu. Jak ukazuje řada analýz, které se objevily k tématu po vyhodnocení Johnsonovy faktické politiky od nástupu do funkce, alternativ je tu nejméně šest.

Hra na kuře

Za prvé je tu eventualita, že Johnson hraje a bude i nadále hrát s EU „na kuře“, tedy postupovat dle známé strategie vážení zisků a rizik z teorie her. Prakticky to znamená do poslední možné chvíle neustupovat v naději, že protihráč ustoupí jako první a já tak prosadím svou, respektive získám více. Názor, že Johnsonův tým zvolil právě tuto možnost, mají často autoři, kteří se Johnsonem jako politikem dlouhodobě zabývají, a také autoři, kteří s Johnsonem sympatizují. Strategii hry na kuře odpovídá i soustavné britské zdůrazňování přijatelnosti alternativy — brexitu bez dohody.

Oním ústupkem na poslední chvíli ze strany EU může být chirugický zásah do již vyjednané dohody (podvarianta 1), nějaká výrazně silnější politická záruka ohledně irské pojistky, než jakou vyjednala Mayová (podvarianta 2), příslib zásadnějších úprav irské pojistky, což by však předpokládalo další odklad data brexitu (podvarianta 3), anebo aktivace článku 24 Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT, podvarianta 4).

Právě podvarianta s článkem 24 je možností, kterou nejčastěji vzývají skalní brexitáři. V podstatě jde o zavedení provizorního režimu bez vzájemných cel a kvót mezi dvěma státy či hospodářskými bloky, který umožňuje Světová obchodní organizace (WTO) těm, kdo jednají o nové obchodní dohodě.

K aktivaci článku by se však musely Británie a EU společně vyhlásit, že daná jednání zahajují, a předložit WTO jejich předpokládaný harmonogram a koncepci. Z hlediska EU by přitom šlo o skutečně velký ústupek — mimo jiné i o obětování celé irské pojistky.

Měkký no deal a problém většiny

Za druhé, není jen možnost divokého brexitu bez dohody; je zde i varianta měkký, respektive tlumený no deal. Prakticky jde o přívavu desítek, ba možná stovek tlumících opatření dvojího druhu: jednak těch, které umenší chaos a důsledky náhlé změny v období ihned po brexitu bez dohody (zde jde zejména o vyškolení personálu a přípravu pokynů k usnadnění přechodu na jinou regulaci, plus o přípravu co nejpropustnějšího pohraničního režimu), a jednak těch, které pomohou britským firmám kompenzovat vzniklé ztráty v dalších měsících (nové obchodní příležitosti, stimulační programy).

Británie se na tuto možnost připravovala už na začátku tohoto roku za Theresy Mayové, kdy bylo brexitové datum stanoveno na 31. března. Johnson nyní tyto přípravy obnovil a dnes pokračují v až okázalém stylu.

Analytikové se nicméně shodují, že problémy nastanou, i když se všechny přípravy zvládnou dle plánu, a že nejhůře dopadnou tyto problémy na malé exportéry. Velké společnosti se totiž dokážou z podstatné části nachystat na změnu klasifikace obchodovaného zboží i na nová náhle zavedená pravidla. Malé firmy bez právně-obchodního aparátu budou však mezi novými regulemi alespoň na čas tápat a podnikání jim znesnadní i nové kontroly, například hygienické — čehož využije opět jejich silnější konkurence.

Specifický problém by nastal v tomto scénáři také pro občany zemí EU, kteří dnes v Británii žijí a je s nimi podle unijního práva zacházeno stejně jako s Brity. Johnson sice již několikrát zdůraznil, že těchto několik milionů lidí bude moci v Británii zůstat; i po tlumeném brexitu se ale ocitnou ve slabším právním postavení, což se odrazí i na jejich vztazích se zaměstnavateli, pronajímateli bytů a podobně.

Předpokladem jakéhokoliv měkkého no deal brexitu je navíc stabilní většina v parlamentu, protože vláda by musela v daném scénáři nechat schválit nejméně osm legislativních balíčků ošetřujících nový režim. Johnson má přitom dnes po prohraných doplňovacích volbách v okrsku Brecon a Randorshire ze začátku srpna k dispozici už jen jednohlasou koaliční většinu — a tato většina není nad to většinou pro no deal.

Jak upozorňují listy Telegraph nebo Spectator blízké Konzervativní straně, ve vládním táboře je asi deset až dvacet poslanců, kteří nebudou hlasovat pro žádnou variantu no dealu, a tedy ani pro přípravu na ni. Je zde sice možnost za třetí, a to že Johnson si zahraje „na kuře“ i proti vlastnímu parlamentu; avšak jakékoliv představitelně slušné zvládnutí no dealu předpokládá, že příslušná legislativa (o irské hranici, o otevřených přístavech, apod.) bude schválena v co největším předstihu.

Zde nelze čekat až do poslední chvíle, respektive lze čekat maximálně do druhé poloviny září. Více pravděpodobná je tak čtvrtá možnost, a to předčasné volby.

Cesta skrz volby

Že nový premiér Boris Johnson cílí na předčasné volby, je dnes nejrozšířenější názor vůbec. Mluví pro to hned několik okolností: jednak mu při současné rétorice a současném stavu opozice přejí průzkumy — v posledních šetřeních vede nad Corbynovými labouristy už o deset procent a úspěšně přebírá voliče Brexit Party Nigela Farage —, jednak je Johnsonova premiérská vize jako stvořena pro kampaň a jednak se i sám Johnson už od nástupu do funkce jako v kampani chová: objíždí regiony i menší města a všude slibuje peníze do zdravotnictví a na infrastrukturní projekty.

Dále je tu již zmíněná otázka potřeby většiny pro no deal a konečně britská zvyklost, že každý silný premiér musí volby podstoupit, a to čím dříve, tím lépe.

↗

Konzervativci (zde modrou) v průzkumech aktuálně znovu vedou. Zdroj WmC

Jen malým problémem pro Johnsona je možnost, že by z případných voleb mohla vzejít proti-brexitová koalice labouristů, liberálních demokratů, skotských nacionalistů a zelených. Těžko si totiž představit, že by fungovala déle a úspěšně — dané strany jsou od sebe v současnosti zaměřením velmi daleko. Johnson by se zde stal silným lídrem opozice a brexit by mohl používat jako politický instrument dále.

Mnohem větší potíž s volbami pro Johnsona je ale čas. V Británii musí ze zákona proběhnout pětitýdenní předvolební kampaň. Pokud by tak chtěl Johnson využít eventuální většinu, kterou by mohl získat volbami, ještě před 31. říjnem, musel by volby iniciovat už v polovině září. A kdyby vznikla v parlamentu většina z opozičních stran a protibrexitářských toryů, která by chtěla Johnsona sesadit, aby s jistotou zabránila divokému brexitu, muselo by dané hlasování proběhnout dokonce ještě dříve. Po vyjádření nedůvěry totiž běží dvoutýdenní lhůta, ve které se hledá formálně nová většina — a pak teprve začíná pětitýdenní předvolební kampaň.

Podle hlubinnějších rozborů má Johnson k dispozici ještě čtyři další podvarianty k možnosti s volbami, které jsou ovšem diskutabilní: za prvé, může změnit zákon o povinné délce volební kampaně, přičemž je ale sporné, zda by měl pro takový návrh většinu. Za druhé, může vyhlásit volby až na listopad, a stranu tak udržet před 31. říjnem nuceně sjednocenou kvůli kampani — čímž by ale zas přišel o možnost získat předbrexitovou většinu.

Za třetí, Johnsonovi lidé mohou připravit v zákulisí vyslovení nedůvěry sami, a poté opět konspiračně přispět ke vzniku nějaké prozatímní vlády národní jednoty, která požádá o odklad brexitu kvůli volbám — a Johnson následně volby vyhraje s novým brexitovým plánem a silnější většinou, což však působí poněkud překombinovaně. A za čtvrté, Johnson může parlament obejít tak, že předčasně ukončí jeho zářijovou schůzi a znovu jej až do brexitu nesvolá, přičemž volby vyvolá až po brexitu.

Při této poslední podvariantě by musel Johnsonův kabinet zvládnout ztlumení no dealového brexitu bez další legislativy a nového měkkého režimu, tedy jen s pomocí vyhlášek a státního aparátu. I proto je mezi pozorovateli vnímána jako velmi málo pravděpodobná.

Co si vybere?

Možností číslo pět je, že si Johnson a jeho lidé budou počínat tak, že nevyjednají nic, a parlament současně vládu nezastaví. Brexit by tak proběhl k 31. říjnu pouze s nějakými dílčími ztlumeními, které unilaterálně zavedou jedna i druhá strana. A možností číslo šest je, že Johnson jednoduše přehodnotí dosavadní sliby a nechá termín brexitu ještě s nějakým zástupným důvodem odsunout.

Obě tyto eventuality by pro vládu znamenaly politické selhání, a jsou tak opět málo pravděpodobné. Myslitelné však zůstávají, protože Johnson a jeho lidé zatím ani v jednáních s EU, ani v působení dovnitř parlamentu mnoho nepředvedli. Malá část pozorovatelů čte situaci tak, že nemají vůbec žádný plán nebo že nezohledňují některé klíčové okolnosti.

Větší část autorů, kteří se tématu věnují, je ale jiného názoru. A má k němu pádné argumenty: vláda, jíž Johnson sestavil, zahrnuje všechny významné figury toryovské brexitářské kampaně. Ministrem zahraničí je v kabinetu Dominic Raab, který na protest proti staré dohodě Theresy Mayové opustil minulý rok ministerstvo pro brexit a prosazuje odchod z EU i třeba proti vůli parlamentu. Ministrem hospodářství a financí je pak Sajid Javid, který svou kariéru svázal během jarní volby stranického předsedy pevně s Johnsonovou.

Jako ministra odpovědného za přípravu na eventuální tvrdý brexit nechal Johnson v kabinetu i dalšího svého bývalého kolegu a protivníka Michaela Gova — druhou tvář kampaně toryů za brexit z roku 2016 a pověstně zdatného, jakož i všehoschopného politika. A novým členem kabinetu odpovědným za vládní agendu v parlamentu je Jacob Rees-Mogg, vůbec nejzavilejší brexitář mezi konzervativními poslanci, faktický iniciátor pádu Theresy Mayové a proslulý konzervativní namyšlenec.

Když se připočte ještě Dominic Cummings, který byl hlavním architektem celé kampaně za odchod z EU a dnes vede štáb Johnsonových poradců, těžko si představit, že by byl brexit pro tuto skupinu dohromady jen taktický nástroj, respektive dílčí, snadno opustitelný cíl. Rychlost a razance, s níž Johnson obměnil starý kabinet Mayové, navíc nasvědčují, že nový premiér si své tahy přeci jen plánuje.

Britští analytikové a komentátoři se dlouhodobě přou, zda-li je Boris Johnson spíše brilantní a strategicky přemýšlející politik, který nosí jen masku bodrého trumbery stále stíhaného bulvárem i strážci morálky kvůli svým vtípkům, uřeknutím a bouřlivému osobnímu životu, anebo prolhaná politická primadona, která sice umí latinsky a dokonale zvládá práci s médii, ale jinak nedokáže docenit vážnost situace, neváhá bodat do zad a myslí jen na sebe.

Shoda panuje ovšem na tom, že Johnson umí dělat kamapně. Jak ukázal i při svých prvních vystoupeních, Johnson zvládá výborně pronášet vizionářské projevy a obratně reagovat na útoky. Je vtipný, sebestylizuje se do nového Churchilla a má vzácný politický dar: dokáže mluvit s normálními lidmi na ulici tak, že se dotyční cítí po setkání dobře a docenění.

Co to znamená pro možnosti, jež jsou dnes před premiérem otevřené? Je pravděpodobnější, že Johnson bude pracovat spíše s veřejným míněním, sebepropagací a volbami než s vyvažováním sil a zájmů mezi jednotlivými frakcemi své strany či s eventualitami, které mu dává diplomacie.

Boris Johnson bude hrát divokou hru a díky současným náladám, stavu opozice i faktoru Brexit Party ji může vyhrát. Otázkou zůstává, zda to může být v posledku v nějakém smyslu i vítězství pro celou Velkou Británii.