Drtivá výhra, která v letargické, pobrexitové Británii nikoho nepřekvapila. Tak by se dal označit úspěch Labouristické strany ve volbách do Dolní sněmovny konaných čtvrtého července, ve kterých po finálních přepočtech tato středolevicová strana obdržela 411 mandátů z celkových 650, tedy pohodlnou většinu.

Zajímavým faktem přitom je, že k takto silné parlamentní majoritě labouristům Keira Starmera stačilo pouhých 34 procent hlasů voličů. Významně se totiž při hlasování projevily účinky většinového volebního systému spočívajícího v tom, že kandidátům v jejich volebních obvodech stačila k získání křesla v parlamentu těsná vítězství nad jejich soupeři.

Hlasy voličů podporující jiné kandidáty tak jednoduše propadly. Pozoruhodná také byla volební účast, která zcela navzdory očekáváním spadla na necelých šedesát procent, což je skoro nejméně za sto let. Samotní labouristé získali méně hlasů než v posledních volbách v roce 2019 ještě pod vedením Jeremyho Corbyna, který v červencových volbách úspěšně kandidoval ve svém severolondýnském obvodě coby nezávislý.

Změna přichází

Corbynova kampaň vedená doslova na vlastní triko nám může mnoho povědět o nastavení současných labouristů pod vedením Starmera. Ten důsledně „přebarvil“ značku Labour na centristickou a umírněnou pokrokovou stranu, která s demokratickým socialismem corbynovského křídla strany nechce nic mít. V předvolební kampani Keir Starmer prezentoval opravdu středový, i když trochu vágní program, který je rámován především jedním slovem — change, změna.

Ta po volební porážce silně nepopulárních konzervativců již částečně přišla, alespoň co se týče změny vládní garnitury. Druhý den po volbách dostal Keir Starmer coby lídr vítězné strany pozvánku od krále Karla III., který ho v Buckinghamském paláci jmenoval novým premiérem. Následně Starmer už coby předseda vlády sestavil nový kabinet.

V něm zasedají většinou členové Starmerovy bývalé stínové vlády, zmíním jeho pravou ruku Angelu Reynerovou, která se stala místopředsedkyní vlády a ministryní pro bydlení, ministryni financí Rachel Reevesovou, která tento úřad spravuje jako vůbec první žena v historii, bývalého lídra labouristů a stínového premiéra Eda Milibanda spravujícího ministerstvo pro energetiku či ministra zahraničí Davida Lammyho.

Co se týče jednotlivých politik nové vlády, zde se Starmerův kabinet chystá věnovat především sociálním a environmentálním otázkám a podpoře růstu britské ekonomiky. Konkrétní kroky začaly již pár dnů po nástupu labouristických ministrů do funkcí. Premiér Starmer okamžitě ukončil kontroverzní imigrační plán jeho předchůdce Rishiho Sunaka vyhošťovat migranty bez azylu do africké Rwandy.

První kroky začaly i v ekonomické oblasti. Již zmíněná ministryně financí Reevesová oznámila vznik národního investičního fondu. Ten má být jakýmsi finančním nástrojem, kam bude přispívat britská vláda i soukromý sektor. Vybrané peníze mají proudit na podporu udržitelného hospodářství, nejvíce do výstavby obnovitelných zdrojů energie. S tím se pojí také chystané zřízení nové britské energetické společnosti GB Energy, která má být plně v rukách státu.

Nový přístup

Premiér Starmer se v prvních dnech svého úřadování snaží soustřeďovat na celkovou image své vlády. Uskutečnil velkou národní tour po jednotlivých částech Británie, kde navštívil regionální předsedy vlád — Johna Swinneyho ve Skotsku, Vaughana Gethinga ve Walesu, Michelle O'Neillovou v Severním Irsku.

Svou cestu po Británii popisuje jako novou kapitolu soužití centrální vlády s regiony, přičemž podstatou tohoto vztahu nemá být konflikt jako v případě konzervativních vlád, nýbrž konstruktivní dialog.

Velké plány má nová britská vláda s NHS, veřejným poskytovatelem zdravotní péče. Chystá se zkrátit nekonečné čekací doby na leckdy i život podmiňující zákroky především tím, vláda „naláká“ nové zaměstnance na vyšší výdělky a těm současným dostatečně zaplatí přesčasové směny.

To si však bude žádat velké finanční prostředky a stále není jasné, kde přesně se labouristická vláda chystá nalézt pro tato opatření dodatečné příjmy. Postupem času se dá očekávat, že na stole se objeví otázka zvýšení některých daní či zavedení nových.

Naopak jak jsem zmiňoval ve svých předchozích článcích, tradičně nezměněná zůstává zahraniční politika. Jiný přístup však premiér ohlásil ke vztahu k Evropské unii. Bude se vůči unijním institucím i jednotlivým národním vládám snažit hledat mnohem více smírčí a přátelštější rétoriku.

Vládu Keira Starmera na každý pád čeká těžká vládní zodpovědnost. Pomalu se zlepšující situace britského hospodářství však může pomoci nejen popularitě labouristů, ale také obecně nízké důvěře Britů v politiky.

Velmi těžké časy čekají nově opoziční Konzervativní stranu. Chabý volební výsledek, okoukanost i skandály jejích čelných představitelů stranu velice oslabily. Toryové v tomto volebním musí provést vnitřní konsolidaci, nalézt kvalitního lídra, a především rozhodnout, jestli zůstat tradiční umírněnou pravicovou stranou, nebo konjunkturalisticky přijmout rétoriku pravicového populismu Nigela Farage a jeho Reform UK.