Drtivá výhra, která v letargické, pobrexitové Británii nikoho nepřekvapila. Tak by se dal označit úspěch Labouristické strany ve volbách do Dolní sněmovny konaných čtvrtého července, ve kterých po finálních přepočtech tato středolevicová strana obdržela 411 mandátů z celkových 650, tedy pohodlnou většinu.

Zajímavým faktem přitom je, že k takto silné parlamentní majoritě labouristům Keira Starmera stačilo pouhých 34 procent hlasů voličů. Významně se totiž při hlasování projevily účinky většinového volebního systému spočívajícího v tom, že kandidátům v jejich volebních obvodech stačila k získání křesla v parlamentu těsná vítězství nad jejich soupeři.

Hlasy voličů podporující jiné kandidáty tak jednoduše propadly. Pozoruhodná také byla volební účast, která zcela navzdory očekáváním spadla na necelých šedesát procent, což je skoro nejméně za sto let. Samotní labouristé získali méně hlasů než v posledních volbách v roce 2019 ještě pod vedením Jeremyho Corbyna, který v červencových volbách úspěšně kandidoval ve svém severolondýnském obvodě coby nezávislý.

Změna přichází

Corbynova kampaň vedená doslova na vlastní triko nám může mnoho povědět o nastavení současných labouristů pod vedením Starmera. Ten důsledně „přebarvil“ značku Labour na centristickou a umírněnou pokrokovou stranu, která s demokratickým socialismem corbynovského křídla strany nechce nic mít. V předvolební kampani Keir Starmer prezentoval opravdu středový, i když trochu vágní program, který je rámován především jedním slovem — change, změna.

Ta po volební porážce silně nepopulárních konzervativců již částečně přišla, alespoň co se týče změny vládní garnitury. Druhý den po volbách dostal Keir Starmer coby lídr vítězné strany pozvánku od krále Karla III., který ho v Buckinghamském paláci jmenoval novým premiérem. Následně Starmer už coby předseda vlády sestavil nový kabinet.

V něm zasedají většinou členové Starmerovy bývalé stínové vlády, zmíním jeho pravou ruku Angelu Reynerovou, která se stala místopředsedkyní vlády a ministryní pro bydlení, ministryni financí Rachel Reevesovou, která tento úřad spravuje jako vůbec první žena v historii, bývalého lídra labouristů a stínového premiéra Eda Milibanda spravujícího ministerstvo pro energetiku či ministra zahraničí Davida Lammyho.

Co se týče jednotlivých politik nové vlády, zde se Starmerův kabinet chystá věnovat především sociálním a environmentálním otázkám a podpoře růstu britské ekonomiky. Konkrétní kroky začaly již pár dnů po nástupu labouristických ministrů do funkcí. Premiér Starmer okamžitě ukončil kontroverzní imigrační plán jeho předchůdce Rishiho Sunaka vyhošťovat migranty bez azylu do africké Rwandy.

První kroky začaly i v ekonomické oblasti. Již zmíněná ministryně financí Reevesová oznámila vznik národního investičního fondu. Ten má být jakýmsi finančním nástrojem, kam bude přispívat britská vláda i soukromý sektor. Vybrané peníze mají proudit na podporu udržitelného hospodářství, nejvíce do výstavby obnovitelných zdrojů energie. S tím se pojí také chystané zřízení nové britské energetické společnosti GB Energy, která má být plně v rukách státu.

Nový přístup