Pád Sociální demokracie, nejstarší české politické strany, do tenat oligarchického a národoveckého hnutí Stačilo! symbolizuje konec politiky ideologií a demokraticky fungujících organizací. Tradiční pravice, levice i populistická hnutí dnes místo programově zakotvené politiky nasedají na vlnu nacionalistického protestu. Tento stav vyhovuje oligarchům, protože znemožňuje řešit gradující ekologickou i sociální krizi. A právě v tom spočívá hlavní účel podobných projektů.

Progresivní ekologická politika naopak musí hájit veřejný prostor, instituce i společenskou soudržnost před mocí oligopolů a technologických korporací — a k tomu hledat nové zdroje, spojence i přístupy.

Politika na vlnách tekutého hněvu

V posledním desetiletí většina politických stran rezignovala na tvorbu hospodářských politik a regulací. Místo toho se zdokonalila v přiživování nostalgie po domnělých jistotách minulosti — návratu k fosilním palivům, k obrazu „tradiční rodiny“ či k mýtu o národní soudržnosti, kde je každému přiděleno místo podle původu, pohlaví či majetku.

Strany, které se deklarují jako levicové, sice kritizují zbrojení i nadnárodní korporace, avšak nenabízejí realistickou bezpečnostní strategii a chybí jim odvaha pojmenovat domácí oligarchy, kteří mezitím pronikli mezi světovou elitu nejbohatších. Pravice naopak staví na rétorice strachu a rezignuje na sociální politiku.

Výsledkem je polarizace a fragmentace společnosti, jež brání řešit skutečné problémy — ekologickou krizi, prohlubující se nerovnosti a zablokovanou sociální mobilitu. Nahromaděná frustrace se pak překlápí v nenávist, mířící na ty nejzranitelnější: lidi vyloučené ze společnosti, migranty a menšiny.

Oligarchové zároveň financují hnutí, která šíří nenávist a inscenují obraz rozpadu „tradičních hodnot“. Tím si zajišťují privilegia bez ohledu na povolební výsledky. Slovensko ukazuje, kam tento trend směřuje — k autoritářství legitimizovanému někdejšími sociálními demokraty.

Politika bez vize

Stačilo! a podobné projekty spojují levici a krajní pravici v odporu k liberalismu. Jejich lídři koketují s Putinem, Čínou i Trumpem — a české pravicově-konzervativní elity jim v tom často sekundují. Sociální demokracie se vzdala vlastní identity a připojila se k vlně protestu bez programu, formovaného zájmy agrobaronů a energetických podnikatelů. Politika se tak stává nástrojem k ochraně jejich kapitálu.

Tento posun je doznáním, že tradiční sociální politika ztratila důvěru. Protestní voliči nehledají řešení, ale ventil pro svou frustraci. Výsledkem je závod ke dnu, rezignace na modernizaci hospodářství i na řešení klimatické změny.

Zpátky do světa

Když procházíte Českou republikou, vidíte kolem sebe mnoho pečlivě upravených domů a zahrada — zdá se, že stačí nechat lidi být, aby své okolí zvelebili. Jenže stejně jako od devadesátých let rostly ploty, které dělí soukromé od veřejného, dnes rostou bariéry sociálních sítí. A právě ztráta zájmu o společný prostor umožnila, aby si velkou část bohatství i krajiny přivlastnila úzká elita extrémně bohatých, často napojených na stát a jeho zakázky.

V míře oligarchizace majetku patří Česká republika ke světové špičce. V žebříčku Crony Capitalism Index 2022 časopisu The Economist skončila na druhém místě hned za Ruskem — tedy mezi zeměmi, kde bohatství nejvíce pramení z odvětví závislých na politických vazbách a klientelismu: energie, nemovitosti, těžba či finance. Jinými slovy: moc a peníze se u nás soustřeďují v rukou hrstky oligarchů přímo propojených s politikou.

Nedávno jsem doma v Radotíně představoval návštěvě místní kauzy: „Tenhle svah a pole patří přes kyperské firmy nejspíš miliardáři Tykačovi. Měla se tu postavit krytá celoročně zasněžovaná sjezdovka. A tohle pole u řeky chce vybagrovat největší český těžař štěrkopísků a postavit zde jachtový přístav. Sportovní areál naproti patří miliardáři Vítkovi, a hned vedle se chystá obrovský developerský projekt. A pak je tady také pár aktivistů, kteří se takovým megalomanským projektům snaží zabránit.“

Peníze a zájmy mocných dnes prostupují prakticky všude. Místní politici se jich buď obávají, nebo jim rovnou slouží, zatímco většina lidí zůstává pasivní. Co je za plotem, je už nezajímá — anebo zajímá, ale nevědí, jak se proti tomu svými omezenými silami postavit. Často si pak frustraci vybíjejí jen na sociálních sítích, které jejich pocit bezmoci spíše prohlubují.

Při svých cestách Českou republikou jsem zjistil, že ohniska občanského odporu proti problematickým privátním i státním záměrům naleznete téměř v každém městě a vesnici. Jde o skládky a neřešená ekologická rizika, dálniční tahy, problematické velkochovy, těžařské projekty či obří developerské a průmyslové stavby zabírající zemědělskou půdu. Je nás vlastně docela dost, řešíme podobné problémy a měli bychom se naučit propojovat, formulovat a společně prosazovat své zájmy.

Právě zde se rodí základ sebevědomé a sebeuvědomělé ekologické politické třídy, schopné přečíslit oligarchy, kteří korumpují politické strany, přiživují úzkost z budoucnosti a financují národně-konzervativní revoluci. Ekologické proto, že nám jde o dobrý život ve zdravém prostředí, tam, kde žijeme a trávíme svůj čas.

Emancipace ekologické třídy

Ekologická politika musí vystoupit ze své bubliny a hledat spojence napříč společností — mezi aktivními občany, progresivními podnikateli i liberálními stranami. Spojování s Piráty je v tomto ohledu logickým krokem. Podobně postupují i zelení v Evropě, čelící stále častěji jednotné frontě populistů, extremistů a krajní pravice.

Jak řekl Václav Havel, skutečnou hodnotu vítězství neurčuje počet oslavujících, ale počet těch, kteří jsou ochotni o něj bojovat. Ekologická politika potřebuje právě tuto vytrvalost a odhodlání.

Politolog Pavel Barša připomíná, že strategie odporu spočívá v občanské společnosti: shromažďovat se, vyjadřovat nesouhlas, posilovat instituce a připravit se na okamžik, kdy konzervativní vlna opadne. V politice platí totéž: jedinou zbraní proti hegemonii oligarchů je vzájemné propojování.

Ekologické hnutí je stále v začátcích. Pokud mu věnujeme soustředěnou práci, může vyrůst ve významného hráče. Stejně jako bohatství oligarchů vzniká „nejdřív postupně a pak najednou“, i ekologická politika může dozrát ve společenskou sílu, která promění Českou republiku. A je na nás, zda se touto silou stane — nebo zda přenecháme zemi horšímu režimu.

Text vznikl na Zelené letní škole ekotransformace v Horce nad Moravou s přispěním Gabriely Svárovské.