Uplynulá zima byla devátá nejsušší od roku 1961 — spadlo jen 68 procent obvyklých srážek a zásoby vody ve sněhu dosahovaly třetiny normálu. Prosinec, leden i březen byly pod normálem a únor deficit nedokázal vyrovnat. Přesto si někteří zemědělci zimu pochvalovali. „Konečně byla trochu jako dřív, se sněhem a mrazem, takže plísně neměly šanci,“ říkal mi v únoru farmář z Plzeňska.

Teploty byly navíc extrémně rozkolísané: po chladném lednu přišel rekordně teplý březen a už začátkem dubna byl první letní den — v Karviné naměřili 26°C. Právě střídání teplot představuje zásadní riziko pro pěstování a zemědělskou produkci, protože rychle nastartovaný růst může návrat mrazů poškodit. Zemědělci proto budou v dalších týdnech pečlivě sledovat vývoj počasí a přizpůsobovat agrotechnické zásahy.

Rekordně časné setí

„Hospodařím třicet let, předtím deset let na družstvu, ale takhle brzy jsme jarní ječmen nikdy neseli,“ říkal mi v půli března hospodář na jihočeských blatech. „Ječmen chladno nemá rád, ale chceme využít jarní vláhu, která zůstává jen v horní vrstvě půdy.“ Právě zimní vlhkost je klíčová pro start růstu plodin, a proto letos začaly jarní práce zhruba o dva týdny dříve než obvykle.

Doprovázejí je i silné nálety škůdců, zejména na řepce ozimé, která v nejnižších polohách už kvete. Setí kukuřic se také plánuje o několik týdnů dříve, než bývalo běžné. Sušší podnebí se při jarním setí hodí. Na poli se totiž dobře pracuje a spotřeba nafty bývá nižší, protože kola traktorů tolik neprokluzují, přílišné sucho ale začíná být i problém: za secími stroji se už místy práší.

Data projektu InterSucho navíc ukazují paradoxní situaci — tradičně sušší oblasti, jako jižní Morava či Polabí, jsou na tom nyní relativně lépe než vlhčí vrchoviny a podhorské regiony. Půdu vysušují nejen vyšší teploty, ale i probouzející se vegetace. Podle aktuálního odhadu bude mít během několika týdnů nižší než obvyklou vlhkost až 80  procent území republiky.

Úroda je, kupci chybí

„Jdeme do sezóny a s jarním krmením čerstvou pící začíná růst objem nadojeného mléka,“ říká předseda družstva na Klatovsku. Dodává, že právě tržby z mléka loni výrazně pomohly hospodářskému výsledku podniku. Letos je však v České republice i Evropě přebytek mléčné suroviny. Podle dat zemědělských svazů vzrostla výroba meziročně o tři procenta, zatímco spotřeba jen o jedno.

Dlouhodobě tak směřujeme k nadvýrobě, která je výsledkem investic do chovů a velkokapacitních kravínů, aniž by ji doprovázel odpovídající růst poptávky. Producenti jsou proto nuceni vyvážet do zahraničí, kde ale panuje podobný přebytek. Odbyt navíc oslabila blízkovýchodní válka i americká cla. Cena mléka proto v únoru meziročně klesla o 16,8 procenta na 10,77 Kč za litr. Ministerstvo slibuje urychlení zálohových podpor na dojné krávy, tím však problém pouze odsouvá.

Nadprodukce se netýká jen mléka. Pod nákladovými cenami se prodává také mák, brambory a další komodity, takže se očekává omezení osevních ploch. Mírným povzbuzením je růst světových cen obilovin a olejnin, ten se však do reálných kontraktů promítá se zpožděním. Cena pšenice navíc zůstává nominálně na úrovni před dvaceti lety. Vzniká tak paradoxní situace: stovkám milionů lidí ve světě se nedostává potravin, zatímco evropští farmáři je nedokážou prodat za cenu pokrývající náklady další sezóny.

Když zdraží nafta i hnojiva

Zásadním problémem letošní sezóny jsou rostoucí provozní náklady, zejména ceny nafty a průmyslových hnojiv. Sedláci se proto připravují na náročný rok. „Musíme nakupovat jen to nejnutnější, odložíme investice, omezíme opravy a poroste vnitřní dluh,“ shrnul pro server Aktuálně strategii svého podniku šéf středočeské farmy v Chorušicích. Středně velký podnik o výměře 1500 hektarů s chovem hospodářských zvířat totiž i při úsporném provozu spotřebuje ročně stovky tisíc litrů nafty.

Podobně uvažují i menší hospodáři. „Už je to pryč a za chvíli jsme na suchu,“ komentoval farmář z jihočeských blat stav nádrže své faremní čerpací stanice, zatímco doplňoval traktor připravující půdu hlubokým kypřením. „Rozdíl mezi nákupem před válkou a dnes je patnáct korun na litru. To je hodně. Navíc naši dodavatelé mají problematické zásoby. Kdyby cena šla k padesáti korunám, náklady na hektar vzrostou o více než dva tisíce korun — a o tolik se výnos z letošní úrody zvýší jen těžko.“

Válka Izraele a USA s Íránem a přerušení dopravy v Hormuzském průlivu ovlivnily nejen ceny ropy a plynu, ale i trh s hnojivy. Přibližně třetina globálního obchodu s průmyslově vyráběnými hnojivy z Blízkého východu je nyní mimo provoz. Cena granulované močoviny s dodáním v Egyptě během konfliktu vzrostla ze 400 na 700 dolarů za tunu. Výrazně zdražila také potaš či síra.

Hnojiva přitom tvoří až třetinu nákladů na vypěstování plodin. Konvenčně hospodařící farmáři proto řeší, kde a o kolik mohou hnojení omezit. „Dusík je hlavní živina, bez které se neobejdete. Máme sice nakoupeno, ale přemýšlím, zda na horších polích práškovat méně a část ledku si nechat na později. Vápnění nebo draslík můžete odložit, ale dusíkovou sezónu vynechat nejde,“ popisuje své dilema agronom z Benešovska.

Vyšší ceny se už promítají i do objednávek: farmáři nakupují méně a volí nejlevnější varianty, zatímco dodavatelé mluví o omezených kapacitách a dalším růstu cen v druhé polovině roku. Výroba hnojiv v Evropě však ohrožena není. „Místní producenti mohou dodat potřebné množství hnojiv,“ uvedl pro server Zemědělec mluvčí holdingu Agrofert, jednoho z největších evropských hráčů v oboru. Opět se tak ukazuje, že na energetických šocích dokážou vydělat především velké firmy ovládající klíčové části dodavatelského řetězce.

Přes všechny těžkosti nejde o katastrofu, ale o tvrdou realitu, kterou české farmy do značné míry zvládnou. Evropské zemědělství se se zdražením vstupů vyrovná lépe než farmáři v Asii a Africe, kde by nedostatek hnojiv a propad produkce mohly vyvolat vážný nedostatek potravin, sociální otřesy i nové migrační tlaky.

Nová vize pro české zemědělství: jídlo z farmy a návrat k půdě

Zemědělství a venkov procházejí v posledních desetiletích jednou z největších proměn ve své historii. Vylidňující se krajina se stává prostorem střetu dotací, globálních toků komodit, technologií, investic do půdy i byrokratických regulací. Samotný farmář přitom často zůstává osamocen mezi silami, které nemůže ovlivnit.

Mezi zemědělci roste frustrace. Starší hospodáři odcházejí a své podniky prodávají investorům, zatímco mladí lidé do oboru vstupují jen výjimečně. Hlavní překážkou je cena půdy, která se i na venkově stala investičním aktivem podobně jako byty ve městech. Začínající zemědělec tak často nemá šanci získat půdu bez dluhu, který by z budoucích výnosů nikdy nesplatil.

Pokud chceme tuto proměnu zvládnout, potřebujeme novou vizi spravedlivějšího a odolnějšího potravinového systému.

Za prvé je nutné přesměrovat část dotací z podpory samotné produkce, která často financuje nadprodukci a další koncentraci kapitálu, k podpoře kratších dodavatelských řetězců „z farmy na talíř“. Stát by měl posilovat vztahy mezi konkrétními farmáři, zpracovateli a odběrateli — nejen domácnostmi, ale také školami, nemocnicemi či veřejnými jídelnami.

Férovější systém se neobejde ani bez důslednějšího zdanění mimořádných zisků v řetězcích, kde dnes dominují velké obchodní sítě, chemické korporace a další oligopolní hráči. Potřebujeme nové trhy, které budou výhodnější pro zemědělce i spotřebitele.

Za druhé je třeba obnovit cílenou podporu precizního a regenerativního zemědělství i dalších technologií, které snižují spotřebu nafty, hnojiv, chemie a osiv. „Dnes už mi nejde o nejkrásnější pole, ale o nejlepší ekonomiku,“ popisuje svůj přístup vedoucí výroby podniku v Pošumaví. Hnojivo aplikuje jen tam, kde se vstup vrátí vyšším výnosem, zatímco slabší části pole dostávají méně. Takový přístup šetří náklady i půdu. Právě tímto směrem se bude muset české zemědělství vydat, pokud chce obstát v podmínkách klimatické změny a drahých vstupů.

Za třetí současná závislost na dovozu průmyslových hnojiv ukazuje limity konvenčního modelu. Cestou vpřed je silnější podpora ekologického zemědělství a systémů, které stavějí na úrodnosti půdy, pestřejší krajině a vyšší schopnosti zadržovat vodu. Organické hnojení — kompost, hnůj, kejda či další biologické zdroje živin — neznamená jen výživu rostlin, ale také obnovu půdní struktury. Ostatně právě k těmto postupům se dnes vrací i řada konvenčních hospodářů.

Produkty ekologického zemědělství jsou dnes pro mnoho lidí drahé. Proto je třeba podporovat nejen ekologickou výrobu, ale i spotřebu — například nižší sazbou DPH na biopotraviny, aby bio nebylo luxusem, ale běžnou volbou. Část ploch, které dnes přispívají k nadprodukci, lze zároveň využít pro obnovitelné zdroje energie. Zejména biometan může významně snížit závislost země na dováženém plynu. Modernizace bioplynových stanic by tak mohla spojit zemědělství, energetiku i rozvoj regionů.

Energetická i potravinová krize ukazují, že potřebujeme systém, který odolá šokům, nabídne kvalitní a dostupné potraviny, posílí venkov a zároveň zlepší stav krajiny. Zemědělství musí sloužit lidem a zemi — ne spekulantům a oligopolům.