Poté co Andrej Babiš prohlásil, že se „vzdá“ Agrofertu, jeví se jako reálné, že prezident republiky tuto velmi kontroverzní osobu znovu postaví do čela české vlády. Ministrem zemědělství v této vládě má být Martin Šebestyán, bývalý dlouholetý člen ČSSD a nynější nominant za SPD.

Stane se tak po svobodných volbách, v nichž majitel hnutí ANO, které je politickou divizí jeho koncernu, jasně uspěl. Postatnou vinu v tom má předchozí kabinet, který jen nevalně plnil řadu slibů právě ve vztahu k venkovu a zemědělství.

Nemalý vliv ovšem měly i mistrné manipulace s voliči, kteří opět uvěřili, že jim bude líp, když si zvolí svého oligarchu, byť právě ten jim způsobil množství hlubokých problémů, jež dnes prorůstají celou společností.

Stalo se tak konečně i na základě ryzí obchodní dohody o rozdělení moci s jinými obchodníky, kteří stojí za projekty dalších stran, tvořících současnou většinu ve sněmovně.

Tisíce sedláků sdružených v Asociaci soukromého zemědělství ČR, kteří velmi dobře znají dlouhodobé poměry v našem zemědělství, však dobře vědí, že Andrej Babiš vyrostl se svým zemědělským holdingem nejen díky svým vazbám z předrevolučních dob a následnému bezskrupulóznímu působení v sektoru, ale hlavně proto, že politici polistopadové éry neprovedli nezbytné ozdravné — restituční, transformační a restrukturalizační — kroky, které české zemědělství potřebuje jako sůl.

Čeští politici hájí zájmy průmyslového zemědělství

Udržitelný úspěch zemědělství je nutné budovat zdola, od těch nejmenších subjektů, podporou těch, kteří mají upřímný zájem hospodařit na vlastní půdě a ve svém domácím venkovském prostoru. Místo toho se u nás v devadesátých letech všemožně zdržovalo a komplikovalo navracení zemědělských majetků původním vlastníkům. Po vstupu do Evropské unie se již za evropské peníze přešlo vyloženě na konzervaci toho, co se za socialismu „vydobylo“ na základě násilné kolektivizace venkova. Spolu s tím nastal masivní rozvoj průmyslového zemědělství v obrovských podnicích.

Jedním z důsledků toho všeho je, že zde dlouhodobě — a stále naléhavěji — schází generace skutečných sedláků, kteří pořád jen nekňučí a vědí, co je potřeba dělat. A také tu velmi schází sedláci, kteří by — podobně jako za první republiky — byli ochotní jít do vyšších pater politiky, než je ta komunální.

Tím vznikl prostor pro lidi, kteří o praktickém zemědělství buď nevědí vůbec nic, anebo o něm vědí hlavně z oken svých úředních kanceláří. To bude zřejmě i případ Martina Šebestyána, kterého si Babiš zcela logicky vybral na pozici ministra zemědělství. Věřím, že mu tuto jeho volbu s radostí přikryla SPD, o které je známo, že ve skutečnosti nemá žádné odborníky vůbec na nic.

V čele Státního zemědělského intervenčního fondu

S Martinem Šebestyánem, kterého považuji za schopného a vzdělaného člověka, jsem se několik let setkával coby zástupce menších a rodinných farem, když byl ředitelem Státního zemědělského intervenčního fondu.

Během těchto korektních a věcných jednání jsme jej s našimi zástupci mimo jiné opakovaně upozorňovali na to, že dotace, které jsou nasměrovány do extrémně velkých a v podstatě i majetkově neprůhledných holdingů, jednou přinesou neřešitelný problém, a že brutálně složitý systém, který kvůli tomu Státní zemědělský intervenční fond uplatňuje vůči všem, dopadá na sedláky jako jedna velká byrokracie.

Navíc kvůli tomu platební agentura ztratila schopnost plnit roli, kterou má v jiných členských zemích EU, tedy být hlavně servisní organizací a možná i trochu poradním místem pro sedláky.

Současně jsme také upozorňovali na to, že speciálně u Agrofertu hrozí vracení miliardových dotací, pokud jeho majitel a současně premiér Babiš bude setrvale v tomto obřím střetu zájmů, který byl již zcela evidentní. Martin Šebestyán tehdy argumentoval, že Státní zemědělský intervenční fond nespadá přímo pod paragraf, který by jej zavazoval respektovat pochybnosti o regulérnosti vyplácení dotací Agrofertu.

Po několika letech se i na základě soudních rozsudků, které ve své nenasytnosti inicioval skutečný majitel holdingu Andrej Babiš, ukázalo, že opravdu šlo o střet zájmů, a tudíž o neoprávněně vyplacené miliardy korun dotací. Místo do Agrofertu mohly tyto peníze směřovat všem zemědělským podnikatelům z řad sedláků, družstev, akciových společností i ostatních podniků.

Lobbista agrobaronů

Netuším, s jakou vehemencí nyní Martin Šebestyán coby ministr přistoupí k procesu jejich vymáhání. A nechápu ani paradox, že několika občanským organizacím, které si kladou za cíl hájit zájmy zemědělců, tahle obří finanční ztráta nevadí a přidávají se k Iniciativě největších zemědělských podniků, jejíž předsedou je přímo Šebestyán.

Martin Šebestyán je jistojistě i spoluautorem zemědělských témat v programovém prohlášení nové vlády, které se vyznačuje zejména slibem hledat definici takzvaného produkčního zemědělce, což je dlouholetý svatý grál fanatických zástupců průmyslového zemědělství. Současně zahrnuje i závazek bez náhrady a natvrdo všem občanům České republiky omezit vlastnické právo tzv. zákonným předkupním právem k půdě. Právě vlastnickou svobodu přitom většina sedláků vnímá jako svaté a nedotknutelné právo každého vlastníka nejenom zemědělského pozemku.

Tyto zhůvěřilosti, ale i řada dalších, které má na programu nová vláda, rozhodně nemají potenciál jakkoli zlepšit situaci většiny zemědělců, natož venkova jako celku. Nejen všichni zemědělci, ale především celá společnost by proto měla zpozornět a ptát se, zda nejde o přímou podporu vybrané velice úzké skupině agrokoncernů, které dlouhodobě skupují regionální střední podniky a čerpají jejich prostřednictvím další a další dotace, ale reálně je v těchto regionech vůbec nevyužívají.

Mám za to, že celá zemědělská politika hnutí ANO, SPD a Motoristů je za líbivou fasádou obecných řečí zcela tendenční a její uplatňování nás uvrhne do ještě větší závislosti na pár obřích subjektech, které si budou dál parcelovat vliv nejen na venkov, ale i na celostátní politiku.

Nová koalice neřekla ani slovo o tom, zda a jak se chce konkrétně věnovat také menším zemědělcům. I proto nemá nový vládní program podporu Asociace soukromých zemědělců ČR, jež je se svými padesáti samostatně regionálně a sektorově fungujícími spolky v rámci ČR nejpočetnější stavovskou zemědělskou organizací. A vzhledem k tomu, že nový ministr přichází do funkce přímo z pozice lobbisty asi dvaceti obřích zemědělských podniků, nemá v tuto chvíli naši podporu ani on.

Na pozici ministra si přejeme někoho skutečně z reálné praxe, ideálně soukromého zemědělce s praktickou a odbornou znalostí a se zkušeností celého polistopadového vývoje. Přejeme si ministra, který bude mít odvahu provést důležité systémové změny a přiblížit náš těžce zkoušený sektor k evropsky nejčastějšímu a nejlépe fungujícímu modelu lokálního zemědělství s přirozenou generační návazností.

Martinu Šebestyánovi nová pozice asi mnoho štěstí nepřinese, protože nejspíš nebude moct vykonávat práci podle svého nejlepšího uvážení. Obávám se, že se nebude ani moct inspirovat zemědělskou politikou tam, kde to funguje — třeba s páteřním systémem menších farem v Polsku, Německu, Rakousku či Francii a s jasně zastropovanými přímými dotacemi. Nejspíš se totiž stane jen vykonavatelem pokynů z esemesek Andreje Babiše, který se svého pečlivě budovaného zemědělsko-průmyslového impéria jistě zcela nevzdá, byť se nám to snaží namluvit.

Otázkou ale je, zda bude nový ministr zemědělství ochotný nést v budoucnu zodpovědnost i za případný další protiprávní postup v administraci dotací pro Agrofert. Evropská komise si totiž jistě bude pečlivě hlídat, zda ČR znovu neporušila finanční pravidla Evropské unie. A tentokrát by to mohlo skončit pro náš stát už mnohem fatálněji a s vyššími ztrátami než minule.

To vše uvidíme. Jménem sedláků z Asociace soukromých zemědělců ČR chci ale deklarovat, že se budeme proti takovým postupům všemožně bránit a budeme dál prosazovat mechanismus rozumně nastavených podpor do zemědělství, zaměřených zejména na zemědělce malé, střední, rodinné, začínající, podniky třeba místně znevýhodněné nebo ty, kteří dělají něco navíc. V součtu jde o naprostou většinu zemědělců v ČR.

To je totiž ten pravý smysl a cíl Společné zemědělské politiky EU a na ni vynakládaných prostředků. Doufejme, že to nový ministr zemědělství nakonec pochopí a podpoří.