Poslanecká sněmovna přijala 27. června 2025 novelu zákona o rodinných zemědělských hospodářstvích. Přestože šlo o poslanecký návrh vládních poslanců, který vycházel z vládního programového prohlášení, hlasovalo pro něj i několik desítek poslanců z opozice, a naopak pro něj nehlasovala řada členů koalice.

Mají mít z výsledku čeští sedláci radost, nebo jde o mrtvě narozené dítě? Na tomto příkladě se dobře ukazuje, jak tenká je hranice mezi tím, kdy se může proměnit šance na přelomovou a důležitou věc, a tím, kdy si autoři dokáží zkazit svou vlastní práci.

Debakl české zemědělské politiky

Po dlouhých letech čeští sedláci uvěřili, že konečně nastala atmosféra pro tolik potřebné změny v našem zemědělství, které je stále hůře konkurenceschopné vůči jiným zemím EU i ostatního světa a stále výrazněji v něm dominuje několik největších podniků.

Nejen půda, ale dokonce celé české podniky — nejčastěji střední družstva — se staly pouze investiční komoditou, stále více chybí lidé, kteří mají o práci v zemědělství zájem, malé chovy z českého venkova mizí.

Třicet let experimentu s „unikátní českou cestou“ nás nepřivedlo na špičku Evropy. Právě naopak naše zemědělství vykazuje silně podprůměrnou produkci, zaměstnanost i platy. Zatímco ve většině zemí EU jsou hlavním modelem hospodaření lokální rodinné farmy, které působí jako nenahraditelný stabilizátor produkce, místních vazeb i lidských zdrojů, české zemědělství je do značné míry závislé na velkých podnicích.

Jako sedláci sdružení v Asociaci soukromého zemědělství ČR jsme nechtěli žádný revoluční převrat. Domnívali jsme se ale, že současná vláda chápe alespoň to, že je nezbytné omezit neustálé — pro venkov a potravinovou bezpečnost nebezpečné — bobtnání největších holdingů zastropováním některých přímých provozních dotací a že je nutné především zlepšit podporu přirozeného podhoubí zemědělského sektoru — menších rodinných hospodářství.

Pravda, samotný začátek volebního období přinesl zavedení redistributivní platby, která přispěla ke snížení rozdílu mezi dotačními příjmy největších a nejmenších zemědělců, a částečně tak napravila situaci, kdy v ČR — na rozdíl od ostatních zemí EU — dostávaly největší zemědělské firmy v průměru až o 20  procent vyšší provozní dotace a podpory než malé zemědělské podniky.