Během vlády premiéra Fialy se na ministerstvu zemědělství vystřídali postupně tři ministři a každý z nich za sebou zanechal specifický otisk v zemědělské krajině i v samotných zemědělcích. V hodnocení tohoto rezortu se zaměřím na některé konkrétní aspekty, které jsou často přehlížené, přestože jsou z mnoha ohledů klíčové.

Troufám si tvrdit, že ministr Výborný má ze všech dosavadních ministrů zemědělství největší přítomnost na sociálních sítích. Ministerstvo obsadil „ne-expert“, který nebyl předem navázaný na zájmové skupiny a jednal, alespoň pokud jde o symbolické narativy, poněkud svobodněji.

Podařilo se mu, respektive jeho mediálně-influencerskému týmu, nabídnout zcela odlišný příběh o tom, co je zemědělství, kdo a jak se zemědělství věnuje. Výborný byl velice často v terénu, aktivně se propojoval s lidmi, kteří se zaměřují například na minoritní plodiny, plodiny s vysokou pracností, na zpracování a přidávání hodnoty prvovýrobě. Projevil také zájem o alternativní potravinové sítě, které obvykle stojí na okraji zájmu, či jsou dokonce neviditelné jak pro ministry, tak samotné ministerstvo.

Díky tomu ukázal nejen produkční roli zemědělství, včetně velkého spektra přístupů, ale také zdůraznil kulturní a společenský rozměr, který zpravidla tento rezort také spíše nevnímá. Výborný předložil obraz živého venkova, tvůrčích osobností a produkty jejich úsilí.

Tato symbolická gesta a prohlubování vnímání zemědělství jsou velice významná. Zároveň však není zcela zřejmé, nakolik zůstalo toto gesto jen virtuální a nakolik se systémově propsalo do podpory a zohlednění specifických potřeb těch nejmenších, začínajících — včetně těch, kteří teprve zvažují vstup do zemědělství — anebo zda je to jen součást kontinuálního budování jeho image.

Alespoň symbolicky však byl na chvíli narušen jednorozměrný obraz o produkcionistickém, stále více centralizovaném zemědělství jako jediném možném modelu, tedy obraz, který je zde pečlivě budován a udržován už od dob kolektivizace. A to je rozhodně osvěžující.

Ekologické zemědělství

Vláda premiéra Fialy a ministerstvo zemědělství schválily — a tím se zavázaly plnit — mimo jiné dva strategické dokumenty. Prvním je Strategický plán společné zemědělské politiky ČR pro období 2023—2027, který stanovuje cíl dosáhnout alespoň 25 procent veškeré zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství do roku 2030.

Druhým dokumentem je Akční plán pro rozvoj ekologického zemědělství na léta 2021—2027. Tento dokument si klade za cíl podporovat růst tohoto sektoru, budovat domácí trh a zvyšovat spotřebu českých biopotravin.

Plocha ekologického zemědělství v České republice se za dobu Fialovy vlády zvýšila o 11,5 procenta, z 15,7 procenta na konci roku 2021 na 17,5 procenta v roce 2024. Tato čísla mohou vypadat působivě, avšak více než 80 procent veškeré ekologicky obhospodařované půdy dlouhodobě připadá na trvalé travní porosty, tedy louky a pastviny.

Jinými slovy, stagnovalo navyšování orné půdy a produkce bioplodin. I toto se však podařilo překlenout. Ke konci roku 2024 se plocha ekologické orné půdy zvýšila na přibližně pětinu celkové ekologické výměry, což je nejvyšší podíl v historii, byť i nadále je to menšina veškeré půdy v režimu ekologického zemědělství.

Narostl ale také počet ekologických farem, a to o 16 procent, z 4 794 v roce 2021 na 5 564 ekologických zemědělců v roce 2024. Přibylo také výrobců biopotravin. I přes inflaci a ekonomickou nejistotu trh s biopotravinami nadále roste, a to dokonce až trojnásobným tempem oproti konvenčním potravinám. Jinými slovy, roste konzumace biopotravin.

Významnou systémovou změnou v tomto směru je letošní zavedení povinného podílu biopotravin do veřejného stravování (minimálně 5 procent) a do školních jídelen (alespoň 2 procenta z hmotnosti porce), což lze považovat za mezník v dějinách českého ekologického zemědělství.

Rovněž zásluhou dalších opatření se ekologickému zemědělství se za Fialovy vlády dařilo. Je však nutné dodat, že při zavedení zmíněných opatření sehrálo důležitou roli nejen ministerstvo — jedná se o dílo mnoha resortů a institucí, vládních i občanských.

Adaptace na změny klimatu

Zásadní otázkou při hodnocení práce ministerstva zemědělství je, nakolik přispělo k adaptaci zemědělské krajiny na změny klimatu. Od toho se odvíjí potravinová soběstačnost České republiky, ekonomická stabilita zemědělců a relativní stabilita ekosystémů. Škody v zemědělství způsobené zejména suchem, záplavami, přívalovými srážkami a mrazíky činí nižší desítky miliard. Kompenzace od ministerstva a pojišťoven představují miliardy.

Je však otázka, jak dlouho tento model vydrží. Tzv. „vyšší moc“, je stále častěji skloňovaný pojem a stoupající počet pojistných událostí vede k tomu, že pojišťovny zvyšují sazby. To klade na zemědělce větší finanční zátěž. Navíc ne všechny oblasti jsou pojišťovny ochotné krýt kvůli příliš vysokému riziku extrémních klimatických jevů.

V dokumentu Strategie resortu Ministerstva zemědělství České republiky s výhledem do roku 2030, který byl vydán v roce 2016, byla adaptace sice zmiňována, není však důsledně rozpracována. Vláda v roce 2021 schválila klíčový dokument, tzv. Adaptační strategii ČR.

Jejím implementačním dokumentem je Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, kde je oblast zemědělství silně zastoupena. Jedná se o důležitou výchozí analýzu, která zhodnocuje aktuální dopady a rizika, nicméně celospolečenské náklady v případě nečinnosti doposud nebyly kvantifikovány

Velkým přínosem je zavedení dotační podpory agrolesnictví. Zájem zemědělců je znatelný a projekty na různě velkých plochách rychle přibývají — přinášejí jasné biodiverzitní, adaptační i ekonomické efekty, přesto zatím zaujímají jen malý podíl na celkové zemědělské půdě.

Letos byla zavedena ekoplatba na pásové střídání plodin, která má za cíl nejen zvýšit odolnost zemědělské krajiny vůči erozi a suchu, zvýšit biodiverzitu, ale také rozčlenit velkoplošné monokulturní lány. Ovšem pouze malý zlomek zemědělců se do tohoto opatření zatím zapojil. Významné je také letošní zavedení ekoplatby na údržbu krajinných prvků, aby byla zajištěna jejich životaschopnost a plnily svou environmentální funkci.

Zásadní problémy ale nedostávaly potřebnou pozornost. V roce 2024 byl hlášen rekordní počet erozních událostí a škod, podle expertů je přitom nahlášených erozí jen minimum a reálná škoda je mnohonásobně větší. To je dáno mimo jiné spíše nefunkčním nástrojem pro monitoring eroze.

Trendy v erozi a degradaci půdy v ČR jsou velmi znepokojivé a stav půdy se i podle organizací podřízených ministerstvu zemědělství nadále zhoršuje. Přesto ministr Výborný rozhodl, aby bylo odloženo schválení již vyjednané ambiciózní protierozní vyhlášky ze začátku roku 2024 na podzim 2025 a aby se snížila její účinnost.

Ministr Výborný sehrál klíčovou roli také ve snížení povinného podílu neprodukčních ploch, které hrají důležitou biodiverzitní a protierozní roli. Na základě jeho iniciativy a jednání s Evropskou komisí byla schválena výjimka z povinnosti vyčlenit minimálně sedm procent orné půdy jako neprodukční plochy — povinnost se snížila na čtyři procenta pro půdu ve standardu DZES a pro ekoplatbu na pět procent z původních osmi.

Zásadní roli v adaptačních, biodiverzitních a protierozních opatřeních, reagujících na četnější výskyt povodní a přívalových srážek, mají také komplexní pozemkové úpravy. Ty jsou však realizovány velice pomalu a v malém počtu, a to zejména kvůli silnému podfinancování. Adaptační opatření se do nich propisují velice opatrně a poskrovnu.

I přes dílčí opatření, která často zavádějí hlavně srdcaři nebo spekulanti, zemědělská krajina v České republice na sklonku funkčního období vlády Petra Fialy rozhodně není připravena na dopady změny klimatu. Přestože ministerstvo zemědělství má k dispozici klíčové nástroje pro změnu neudržitelné trajektorie, v zásadních aspektech šlápl Výborný dokonce na brzdu. Lze očekávat, že ani v dalším vládním období se nedočkáme výraznější reakce, takže neřešené problémy budou dále narůstat.

Nedostatek odvahy či vůle?

Symbolicky významná změna vyprávění o multifunkcionalitě zemědělství, a zejména představení velice pestré palety lidí, kteří se rozhodli se zemědělství a potravinami spojit svůj život, včetně vyzvednutí role alternativních potravinových modelů, však zcela nekorespondovala s politickou realitou.

V zásadních otázkách a opatřeních všichni tři ministři urputně hájili status quo a skutečně klíčová opatření, která by systémově pokryla a adaptovala podstatnou část zemědělské půdy, byla odložena nebo omezena.

Každý ministr zemědělství se okamžitě dostane do pasti vyvažování protichůdných potřeb. Na jedné straně ochrana životního prostředí, zajištění ekosystémových služeb a ochrana zdraví společnosti, na straně druhé zajištění důstojného živobytí zemědělců a ekonomické zájmy mocenských struktur, výrobců syntetických hnojiv a pesticidů.

Bohužel vedení ministerstva zemědělství, ani vláda tzv. expertů opět nevyužila příležitost ke komplexnějšímu, více participativnímu zamyšlení nad smyslem a rolí zemědělství v první polovině 21. století. Ministru Výbornému se podařilo měnit příběh, nikoli však systém.