Zástupci Agrární komory, Zemědělského svazu, Českomoravské myslivecké jednoty a Rybářského sdružení se jako zástupci „hospodářů“ v krajině společně vydali do boje za ochranu biodiverzity. A coby její největší ohrožení označili chráněné druhy v čele s predátory. Dává to smysl?

V prohlášení se také volá po vědeckém přístupu k problematice. Na co tedy vědci, kteří se biodiverzitou v české přírodě dlouhodobě zabývají, upozorňují? Akcentují, že kromě změny klimatu je ohrožení biodiverzity způsobeno především nevhodným způsobem hospodaření v krajině. Tedy činností, kterou výše uvedené organizace mohou přímo pozitivně ovlivnit — a dlouhodobě v tom selhávají. Doporučení vědců totiž zhusta přímo ignorují.

Snahu o udržitelné hospodaření tak vidíme především ze strany jednotlivců v pozicích osvícených zemědělců, chovatelů, myslivců či lesníků, a to často spíše navzdory než za podpory těchto velkých „hráčů“. „Hospodáři“ se tak vlastní selhání v této problematice rozhodli schovat za boj proti vnějšímu nepříteli, kterým mají být přirození predátoři. Tedy původní chráněné druhy, které byly na našem území člověkem v historii téměř (případně úplně) vyhubeny, a v posledních letech se pouze díky důsledné druhové ochraně vracejí.

Je pozitivní, že se proti tomuto alibistickému přístupu vedle ochránců přírody a vědců postavily také organizace, které sdružují hospodáře dlouhodobě preferující hospodaření blízké přírodě, jako je Asociace soukromého zemědělství či Pro Silva Bohemica.

Hospodáři? Spíše střelci

Jedním z argumentů pro změny v druhové ochraně, který se ozývá především z pozice Českomoravské myslivecké jednoty, mají být nízké stavy drobné zvěře, jako jsou například zajíci, bažanti či koroptve. V tomto kontextu je zajímavé, že výrazné snížení početních stavů těchto druhů je spojeno především s obdobím počátku 80. let 20. století, které je nikoli náhodou spojeno spíše s prudkým nárůstem a šířením populace prasete divokého než s návratem chráněných druhů, který nastal až desítky let poté.

Je třeba si uvědomit — a od lidí, kteří tvrdí, že jsou hospodáři v prostředí, které údajně dobře znají, a vědí, co je pro něj nejlepší cesta, by člověk čekal, že toto budou vnímat —, že prase je oportunistický všežravec, který je schopný zkonzumovat vše, co najde, včetně mladých zajíčků, dostupných hnízd ptáků, obojživelníků, plazů či zbytků kořisti vrcholových predátorů.

Roční úlovky prasat přitom dlouhodobě přesahují 200 tisíc kusů, a jejich stavy v naší krajině tak budou dosahovat ještě výrazně vyšších hodnot a nijak výrazně neklesají.

Jsou to tedy neúměrně vysoké stavy tohoto druhu, stejně jako neustále rostoucí stavy ostatní spárkaté zvěře, co je pro druhovou rozmanitost v naší přírodě tím reálným ohrožením. Škody způsobené touto zvěří na lesních a zemědělských porostech se každoročně pohybují i podle těch nejkonzervativnějších odhadů v řádech jednotek miliard ročně.

A namísto řešení tohoto stavu, jehož management je plně v mysliveckých rukou, sílí ze strany ČMMJ hlasy po regulaci počtu vlků, tedy vrcholových predátorů, jejichž stavy se u nás pohybují v řádu nižších stovek jedinců, a škody jím způsobené v posledních letech spíše stagnují na hodnotách kolem 11 miliónů ročně. A to i přes setrvalý růst populace.

Hospodář vlk

Paradoxem této situace pak je především to, že vlci se snižováním škod, jež spárkatá zvěř způsobuje, přímo pomáhají. Jednoduše proto, že se jedná o hlavní složku jejich potravy. Pro zajímavost na Šumavě se v rámci přírodních regulačních procesů přirozenou součástí jídelníčku vlků stávají i bobři, které chce ČMMJ a Agrární komora a Zemědělský svaz zaškatulkovat jako ryze problematický druh, jakkoli mají v přírodních procesech pevné místo, a jejich činnost biodiverzitu výrazně podporuje.

Zde je třeba vytknout před závorku, že lidmi chovaná hospodářská zvířata se v jídelníčku velkých šelem vyskytují spíše sporadicky, dle rozborů trusu či přímého sčítání ulovené kořisti jde pouze o jednotky procent.

I tak jsou vlky působené škody jedním z hlavních argumentů pro snížení ochrany a to přesto, že stále platí, že naprostá většina škod je způsobena na nedostatečně zabezpečených chovech — jde pro přehled až o 90 % všech škod. V České republice se přitom můžeme chlubit státním systémem podpory chovatelů, který nám mnohé evropské země závidějí. Jak ve statistikách, tak na poznatcích z terénu je jasně vidět, že vliv na snižování škod má především prevence a zavádění účinných opatření na straně chovatelů.

Ti k tomu však ideálně potřebují dlouhodobou podporu od státu, která by snížením ochrany jak na evropské, tak i lokální úrovni mohla být reálně ohrožena. Naopak na příkladu Slovenska je zcela zřetelně vidět, že snaha ovlivnit situaci prostou regulací populace je naprosto lichá.

Stačí spolupracovat

Jako součást dlouhodobého soužití s velkými šelmami je potřeba samozřejmě mít také fungující mechanismy řešení konfliktů a problematických jedinců, jež jsou v rámci stávajících plánů péče popsány jasně a smysluplně. V ideálním stavu by funkční součástí těchto mechanismů měli být i myslivci a nestátní ochrana přírody.

Myslivci ovšem zatím preferují spíše tlaky na prosazení kvótového či trofejového lovu nad snahou spolupracovat. Nestátní ochrana přírody je pak z těchto mechanismů ve formě krizových štábů úplně vyloučena, což snižuje důvěru veřejnosti v jejich rozhodování, a tím i vůli tyto mechanismy více a transparentně využívat.

Smutným faktem zůstává, že největším predátorem jak v České republice, tak v celosvětovém měřítku zůstává člověk. A jsou to právě změny lidského chování, které mají největší potenciál ovlivnit druhovou rozmanitost pozitivně.