Před několika dny jsme v Litovelském Pomoraví vypustili do Moravy zhruba tři tisíce mladých jeseterů malých (Acipenser ruthenus). Byl to symbolický okamžik — jeseter malý je původním druhem dunajského povodí, jehož součástí je i Morava. V našich řekách se ale dnes vyskytuje extrémně vzácně, podobně jako jeho větší příbuzní v dolním Dunaji a Černém moři.

Akce v Pomoraví byla pilotním testem inkubačních boxů — technologie, která nechává jikry vylíhnout přímo v řece s optimálním prouděním a ochranou před predátory. Mladé ryby tak začínají život ve svém přirozeném prostředí. Jenže vysazování ryb samo o sobě jesetery nezachrání. A pokud má mít naše práce dlouhodobý smysl, musíme proměnit řeky a říční krajinu jako celek.

Proč jeseteři mizí?

Jeseteři patří mezi nejstarší ryby na planetě. V evropských řekách a mořích plavou přes 200 milionů let — přežili dinosaury, doby ledové i kontinentální drift. Co nezvládají, je posledních 150 let lidské činnosti. Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) jsou dnes jeseteři nejohroženější skupinou živočichů na Zemi: z dvaceti sedmi druhů jeseterů na světě je až dvacet tři na pokraji vyhynutí a čtyři druhy patrně už vyhynuly.

V povodí Dunaje žilo historicky šest druhů jeseterů. Dva z nich už tam nenajdeme: jesetera velkého (Acipenser sturio), někdejšího atlantského jesetera, který je dnes v Dunaji považován za vyhynulého, a jesetera hladkého (Acipenser nudiventris), kterého v roce 2021 Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) prohlásil za lokálně vyhynulého. Poslední potvrzený záznam tohoto druhu v regionu byl totiž z roku 2009. O to větší bylo překvapení, když na podzim 2025 rybář v řece Drávě v Chorvatsku chytil exemplář vážící 35 kilogramů. Ryba byla bezpečně vrácena do řeky.

Aktualizace Červeného seznamu IUCN z roku 2022 potvrdila, že z osmi evropských druhů jeseterů je každý buď ohrožený, nebo kriticky ohrožený. Vědci se shodují na pěti hlavních příčinách.

Tou nejzásadnější jsou migrační bariéry. Přehrady Železná vrata na srbsko-rumunské a Gabčíkovo na slovensko-maďarské hranici fungují jako neprůchodné bariéry pro tažné druhy jeseterů, které z Černého moře mířily proti proudu řeky za rozmnožováním. Jeseter malý je jediný z dunajských jeseterů, který nemigruje do moře, a proto obnova jeho populace v povodí Moravy a Dyje dává smysl.

Další příčinu představují úpravy řek a ztráta přirozeného prostředí, tedy regulace koryt, ztráta štěrkových lavic potřebných pro tření, zánik mrtvých ramen a říčních niv. Z původních dunajských záplavových území zmizelo přibližně 80 procent — byla odvodněna a ohrazena. Tím Dunaj přišel o klíčová místa pro tření, krmení i odrůstání mladých ryb. Jeseteři přitom potřebují velmi specifické podmínky: určitou rychlost proudu na dně, skladbu substrátu, hluboké tůně pro zimování.

Jesetery ohrožuje také nadměrný rybolov a pytláctví. Komerční úlovky jesetera ruského v dolním Dunaji klesly za století o 99,7 procent. U vyzy velké šlo o pokles o 97 procent. V dolním Dunaji a Černém moři je však dodnes hlavní hrozbou ilegální obchod s kaviárem — jen do Evropské unie se v roce 2013 dovezl kaviár v hodnotě 22,7 milionu eur, část z něj nelegální.

Na kritickém stavu populace jeseterů se podepisuje i znečištění vody. Ačkoli se kvalita vody v Dunaji za posledních padesát let výrazně zlepšila, její stav stále není ideální. V posledních letech roste zejména obava ze znečištění z farmaceutických látek, mikroplastů a těžkých kovů, hlavně rtuti. Vědecké studie totiž ukazují, že v Dunaji byly detekovány stovky různých chemických látek, včetně léčiv a průmyslových chemikálií. Znečištění je problém celé oblasti, protože Dunaj odvádí vodu z povodí zahrnujícího devatenáct zemí, a zdroje znečištění jsou proto velmi rozmanité — od průmyslu a zemědělství až po městské odpadní vody.

A konečně pátou zásadní příčinu úbytku jeseterů představuje změna klimatu. Pro povodí Dunaje jsou projekce už dnes alarmující: posun jarního oteplování, prodloužení letních období sucha a změna sezónního průtokového režimu. Vědci uvádějí, že tyto změny mohou v některých lokalitách překonat dokonce i přímý negativní tlak člověka.

Tyto scénáře se navíc již naplňují. V posledních letech zažívá povodí Dunaje častější epizody sucha spojené s rekordně nízkými průtoky. Pro jesetery mají tyto změny zásadní dopady. Snižující se průtoky omezují migraci, zhoršují kvalitu třecích stanovišť a v kombinaci s vyšší teplotou vody zvyšují stres i úmrtnost. V extrémních obdobích sucha může být dostupnost vhodných stanovišť natolik omezená, že se klimatická změna stává jedním z hlavních faktorů ohrožení těchto již kriticky ohrožených druhů.

K tomu se přidává biologie samotných jeseterů, která je činí mimořádně zranitelnými. Jeseteři dospívají pomalu, většině druhů to trvá patnáct až dvacet let. Jeseter malý dospívá mezi pátým až osmým rokem. Jeseteři se netřou každý rok a migrují až 3000 kilometrů. Navíc když populace klesne pod určitou hranici, jedinci si v řece nedokážou najít partnera. A přesně tam se dnes většina populací dunajských jeseterů nachází.

Aktuální zpráva o stavu implementace celoevropského plánu pro jesetery, která shrnuje stav v zemích horního a středního Dunaje, přinesla zcela zásadní poznatek: dosud žádný stát v regionu neprovedl obnovu specifického jeseteřího stanoviště.

Proběhly sice lokální projekty na obnovu říční dynamiky, ze kterých jeseteři pravděpodobně těží, ale cílená obnova vhodného prostředí chybí. Stejně tak chybí funkční rybí přechody na hlavních bariérách. Navzdory desítkám let snah a milionům eur z evropských fondů se zatím nepodařilo udělat tu nejdůležitější věc: obnovit řeky tak, aby v nich jeseteři mohli skutečně žít a prosperovat.

Záchrana jesetera znamená záchranu celé řeky

Záchrana jeseterů nemůže být národním projektem. Proto se Světový fond na ochranu přírody (WWF) věnuje záchraně jesetera v celém regionu. Dunaj protéká deseti zeměmi, povodí Dunaje zasahuje do devatenácti zemí včetně České republiky a jeseteři migrují tisíce kilometrů.

Pokud Rumunsko obnoví trdliště, ale Srbsko nechá Železná vrata neprůchodná, ryby se k nim nedostanou. Pokud Rakousko vypustí mladé jesetery malé, ale Slovensko nezprůchodní Gabčíkovo, populace se nepropojí.

Panevropský akční plán pro jesetery, který byl přijat v roce 2018 padesáti státy pod Bernskou úmluvou, definuje konkrétní opatření: zprůchodnění hydroelektráren pro jesetery, snížení vedlejších úlovků, zřízení odchovných zařízení, ochranu a obnovu přirozeného prostředí a boj proti ilegálnímu obchodu.

Záchrana jeseterů je kvintesencí přeshraniční ochrany přírody — buď na ní budou spolupracovat všichni, nebo se nikdy nepodaří. Nejen napříč hranicemi států, ale i napříč sektory — musí spolupracovat ministerstva životního prostředí, vodohospodáři, rybáři, plavební úřady a firmy. Bez koordinace mezi nimi se ochrana jeseterů nepohne dál.

Vypustit ryby je snadné. Obnovit řeku je práce na dekády

V České republice se aktuálně připravuje Národní plán obnovy přírody, vyplývající z evropské legislativy. Tento plán je historickou příležitostí, jak skutečně začít obnovovat říční ekosystémy ve velkém měřítku. Ne jako jednotlivé projekty, ale jako systémovou změnu přístupu k vodě v krajině.

Základem musí být odstraňování či úprava zbytečných bariér — jezů, malých přehrad a překážek, které ztratily funkci, ale stále blokují migraci ryb, dále obnova přirozeného koryta — vrácení meandrů, odstranění zbytečných opevnění břehů, obnova štěrkových lavic. Nezbytné je propojení řek s nivami, tedy obnova mrtvých ramen, mokřadů, záplavových území. A zcela zásadní je i zlepšení kvality vody nejen u řek samotných, ale v celém povodí.

Pokud Česká republika využije plán obnovy jen k tomu, aby splnila formality s minimem zásahů, jeseteři, lososi ani pstruzi se v našich řekách dlouhodobě udržet nedokážou. Jestliže ho ale využije k systémové práci s říční krajinou, můžeme za deset či dvacet let mluvit o opravdové změně.

Vypouštění tří tisíc jeseterů v Litovelském Pomoraví byl ze strany WWF důležitý krok: šlo o to ukázat, že jeseter do české přírody patří, otestovat technologie, navázat spolupráci a dialog. Ale rozumíme limitům takové akce. Skutečným ukazatelem zdravých řek totiž není počet vypuštěných ryb, ale zda se v nich ryby dokážou samy rozmnožovat a dlouhodobě udržet. To dnes v případě dunajských jeseterů s výjimkou několika reliktních populací nefunguje.

Jeseter je takzvaný vlajkový druh. Pokud se v řece daří jemu, daří se v ní bezpočtu dalších organismů. A naopak: jeho zmizení je jasným signálem, že s řekou není něco v pořádku a další druhy mohou následovat. Že jeden jeseter hladký dokázal po šestnácti letech doplout do Drávy, probouzí naději. Zároveň je to ale připomínka, jak málo jich nám zbývá, když se každý jednotlivý nález stává mezinárodní událostí.

Návrat jeseterů do české přírody je možný. Ale jen jako součást širšího procesu obnovy řek samotných. Národní plán obnovy přírody je teď před námi. Záleží na nás, jak tuto příležitost využijeme.