↗

Na satelitním snímku Mohavské pouště jsou barevně odlišeny geologické útvary, využití půdy a vegetace. Technologický pokrok umožňuje vědě zkoumat vztah mezi nepůvodními druhy rostlin a požáry v poušti za současných klimatických změn. Foto Pacific Northwest National Laboratory - PNNL, Flickr

V diskuzích o zelené transformaci, zejména o nerůstu, přetrvává frustrující nedorozumění o nástrojích a možnostech vědy. Na jedné straně se transformační návrhy zdají příliš optimistické, neukotvené ve faktech a realitě. Ekologické aktivistky a aktivisté dostávají nálepku naivních snílků zaměňujících přání a pochopení.

Na druhé straně pak prý stojí ti, kdo se spoléhají na data o dosavadním vývoji, historické paralely a zobecnění nabízející se na základě předchozích zkušeností. Tyto údaje a úvahy naopak mnoho naděje neslibují a největší globální problém v lidských dějinách — klimatické změny — vyhodnocují jako neřešitelný, přinejmenším ne ve snaze dosáhnout o oteplení pod 1,5 nebo aspoň 2 °C v souladu s Pařížskou dohodou.

Domnívám se, že část neporozumění i neschopnosti adekvátní reakce tkví v různých představách o vědě, jejích možnostech, nástrojích a její roli ve společnosti. Pokusím se v tomto textu shrnout důležitou odbornou debatu o těchto otázkách a její vazbu na otázky udržitelné transformace. Následně na konkrétních výrocích ukážu, jak odlišné postoje a implicitně předpoklady o fungování vědy vedou ke vzájemnému nepochopení a dezinterpretacím.

Diskuze napříč různými viděními světa se nevedou snadno, proto nebudu v následujících řádcích usilovat o obhajobu konkrétních myšlenek nebo receptů, ale spíš o etablování udržitelnosti jako legitimního rámce bádání spíše než jen osobního přesvědčení několika málo lidí.

↗

Cynické pseudovědecké předpovědi zkázy, kterou máme údajně doloženou naším poznáním „přirozenosti“ lidí a světa, můžeme přejít s klidem. Nějaká míra klimatických změn a jejich důsledky jsou nevyhnutelné, ale to neznamená, že je náš osud předurčen — budoucnost lidské společnosti bude taková, jakou si ji představíme, vymyslíme, dohodneme a vytvoříme. Foto Charly Triballeau, AFP

Normální, revoluční a post-normální věda

V roce 1962 vyšla kniha fyzika Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí, která odstartovala revoluci v chápání vědy. Do té doby vládla osvícenská představa vědy pomalu, ale jistě akumulující znalosti v nekonečném procesu pokroku poznání.

Kuhn přišel s pojmem paradigmatu a cyklem normálních a revolučních fází vědeckého vývoje. Revoluční období znamená střídání paradigmatu (např. newtonovská a kvantová fyzika), kdy se dosud převládající pohled na skutečnost zásadně promění, vznikne nová teorie propojující a vysvětlující dosud nezařaditelná zjištění. Následuje normální fáze, kdy se vědecká práce podobá doplňování dílků skládačky, ověřování teoretických predikcí, využívání nového paradigmatu na popis dalších a dalších otázek — jinými slovy řešení konkrétních úloh (puzzle-solving), jejichž výsledky se doplňují do celkového obrazu.

Přitom se objevují anomálie, které novému paradigmatu odporují nebo v rámci něj nemohou být dobře uchopeny a vysvětleny. Ty se střádají jako pouhá fakta bez hlubšího významu, dokud nepřijde nová revoluce, která je vysvětlí a propojí.

Paradigmata si navzájem odporují, ale to neznamená, že jedno je pravdivé, zatímco druhé nikoli. Newtonovská fyzika vysvětluje mechaniku větších těles, kvantová fyzika funguje na atomární úrovni. Zde přichází zásadní moment relativizace vědecké pravdy — spíše než lineární pokrok v poznávání světa nám zůstaly různé narativy nebo rámce, které se lépe hodí pro uchopení a vysvětlení určitých jevů. Alespoň dokud nepřijde nový narativ, který je spojí, nebo vyčlení novou oblast, kterou popíše přesvědčivěji.

Paradigmata ale nepřicházejí jen v přímém sledu, také existují paralelně vedle sebe zastoupená v různých směrech a osobách v závislosti na jejich vzdělání a profesním pozadí.

Další proměny role vědy způsobuje společenský kontext. Ve dvacátém století bere podle filosofa vědy Jeroma Ravetze za své představa nezávislé komunity gentlemanů zaměstnaných hledáním pravdy, jejichž jednotlivé objevy přinášejí prospěch celé společnosti a jim je přiznáno autorství objevu a role při jeho využití.

↗

Foto Charles Levy — U.S. National Archives and Records Administration

Ravetz uvádí vynález atomové bomby jako jeden z milníků, kdy se tento étos zhroutil. Filmový Oppenheimer dobře zachycuje vědce zbaveného kontroly nad využitím plodů své práce a ve výsledku i víry v to, že přispěl k blahu celé společnosti. Věda se stává spíše průmyslovým odvětvím s nespornou vazbou na politiku a ekonomiku. Étos dobrodružného hledání odpovědí na věčné otázky se rozpouští v dělbě práce a plnění zakázek, což dobře ilustruje deset let staré vyjádření nobelisty Petera Higgse, že v tempu a konkurenci současného akademického světa by nedokázal uspět.

Status vědy a společenský dopad bádání už nelze považovat za samozřejmé. To neznamená, že se máme vědy vzdát, nýbrž je potřeba se více soustředit na vazby mezi poznáním, jeho aplikací a vlivem na společnost.

Ravetz později se Silviem Funtowiczem rozpracoval koncept „post-normální vědy“ jako pomůcky pro řešení společenských dilemat. Tvrdí, že běžné „řešení úloh“ v normální fázi popsaného Kuhnova cyklu se na podstatnou část palčivých společenských a environmentálních problémů nevztahuje. Pokud čelíme velké nejistotě nebo významným etickým otázkám, standardní vědecký proces není dostačující.

Nejistota roste především v komplexních systémech, které nedokážeme přesně pochopit a modelovat — jako jsou třeba ekosystémy, klima, ale i ekonomika nebo společnost. Etické otázky se pak týkají medicíny, genetických modifikací, globálních rizik, radioaktivity a podobně. Ravetz a Funtowicz novou situaci shrnují slovy, že „fakta jsou nejistá, hodnoty sporné, sázky vysoké a rozhodnutí spěchají“. To znamená, že většina otázek, které dnes hýbou společností, spadá do sféry post-normální vědy.

Pokud z podstaty věci nelze vytvořit spolehlivý model nebo má samotná volba jeho parametrů výrazný morální přesah, pak bychom příliš velkou část politických rozhodnutí delegovali na vědu. To je podle Ravetze a Funtowitze nežádoucí, protože lidé zkoumající tyto problémy mají také svou osobnost, názory a zájmy, které nemusejí nutně reprezentovat zájmy veřejnosti.

Jak poznamenávají, v situacích nejistoty záleží více na „měkkých hodnotách“ než na „tvrdých faktech“, ale současně tyto dvě kategorie už nelze jednoduše oddělit, protože jsou vzájemně propletené v předpokladech modelů a výpočtů. Současně to ale neznamená, že bychom se v post-normálních kontextech měli obejít bez vědy — právě v nich potřebujeme její vhled nejvíc!

Ravetz a Funtowicz krom jiného navrhují rozšířit v těchto oblastech běžné recenzní řízení, jímž další členové vědecké obce kontrolují správnost provedeného procesu (peer-review).

Takzvaná rozšířená peer komunita (extended peer community) rozšiřuje tradiční roli kontrolního procesu na všechny legitimně zúčastněné strany, umožňuje jejich účast v souvisejících politických debatách a konečně obohacuje vědecké zkoumání o možnost využití nových faktů získaných místními znalostmi. Pojmenování nejistot a hodnotových předpokladů a otevřená debata se všemi dotčenými — popřípadě s celou společností — slouží v post-normální vědě jako garance kvality.

Současně přístup post-normální vědy odpovídá na krizi legitimity tradiční vědy, kterou zmínění autoři popisují i na příkladu menších, lokálních rozhodnutí. Například diskuze o výstavbě přehrad nebo jaderných elektráren se mnohdy ocitá na slepém bodě v konfliktu mezi lokálním odporem a expertními modely pravděpodobnosti či dopady zanedbávajícími příčiny obav. U globálních ekologických krizí by rozpor mezi lidským prožíváním dopadů a jejich abstraktními modely byl ještě silnější: proto je třeba hledat společný jazyk.

Propojenost, komplexita a páky na proměnu světa

Neoddělitelností hodnot a faktů se zabýval i sociolog a filosof vědy Bruno Latour. Usiluje o rozbití mýtu o oddělených sférách společnosti a přírody, z nichž každá má své specifické obory s vlastními metodami. Zřetelně mýtus striktně oddělených vědních oborů popírá zkoumání klimatické krize, v němž se vhledy klimatologie, meteorologie, ekologie, ekonomie, politologie a dalších oborů mísí do té míry, že ji výlučně z hlediska jednoho oboru nelze adekvátně popsat a uchopit.

Podle Latoura jde o extrémní případ, který obzvlášť jasně ukazuje nedělitelnost reality na různé škatulky, ovšem podobné překryvy a propojení nachází i v jiných oblastech. Rozdělení vědy na úzce specializované podobory podle něj brání vědě vyjadřovat se ke komplexním otázkám, které z podstaty věci zasahují vícero oborů.

Na sklonku života se Latour věnoval zejména klimatickým otázkám a jejich politickým dopadům. V knize Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu popsal vztah k planetě jako nový vektor současné politiky, který opouští tradiční rozdělení mezi lokální a globální nebo tradiční a moderní. Tradice se vrací do minulosti k nikdy neexistujícímu ideálu nezkažené společnosti situované v lokálním kontextu, modernizace míří ke globálnímu měřítku a dál za všechny horizonty k planetám, hvězdám a nekonečnu.

Podle Latoura ale nyní vzniká podstatnější politická osa, která je definovaná vztahem k planetě. Na jedné straně je popírání všech problémů a odmítání řešení v trumpovském duchu — Latourovými slovy „mimo Zemi“. Na druhé straně pak nové hledání vztahu k Zemi, přistání v místě, nalezení udržitelného a fungujícího modelu.

Latour zdůrazňuje, že tento cíl nelze chápat ani jako modernizační, ani jako návrat k tradicím, které nám přes svou nepochybnou moudrost nemohou zodpovědět, jak může v míru planetu obývat deset miliard lidí. Podtrhuje potřebu oprostit se od starých nálepek levičáctví a pravičáctví nebo pokroku a tradice a přistoupit na toto nové vymezení rámce, nebo — chcete-li — paradigmatu.

↗

Latourovo schéma nového vymezení politické osy spojenectví a konfliktů. Repro Bruno Latour, Zpátky na zem, Neklid 2020.

Na otázku komplexity systémů pak navazuje Donella Meadowsová, která systémovou analýzou strávila většinu života. Ve svém vrcholném eseji Pákové body usiluje o přehledné rozlišení intervencí do komplexních systémů podle typu a dopadu.

Meadowsová ukazuje, že nejsnáze upravitelné parametry mají spíše menší dopad na fungování systému. Naopak faktory s největším dopadem — jako je pochopení cíle systému a pojmenování a změna paradigmatu — jsou nejsložitější na realizaci. V konkrétních systémech doporučuje hledat relativně jednoduché a nenákladné zákroky, které mohou pomocí drobné úpravy pravidel nebo lepší distribuce informací přinést citelný dopad.

↗

Meadowsová ukazuje, že faktory s největším dopadem — jako je pochopení cíle systému a pojmenování a změna paradigmatu — jsou nejsložitější na realizaci. V konkrétních systémech doporučuje hledat relativně jednoduché a nenákladné zákroky, které mohou pomocí drobné úpravy pravidel nebo lepší distribuce informací přinést citelný dopad. Repro DR

Meadowsová mluví právě o transparentnosti informací a možnosti různých aktérů dávat zpětnou vazbu jako o typických intervencích vedoucích k lepšímu fungování systému. Samo zveřejnění seznamu nejvíc znečišťujících firem v osmdesátých letech vedlo k tomu, že se firmy snažily z něj dostat pryč.

Informace však nemusí stačit vždy. Meadowsová uvádí příklad rybolovu a mizející populace ryb — růst ceny nepřináší potřebnou zpětnou vazbu, protože její růst kompenzuje vyšší náklady na chytání pořád vzácnějších ryb. Je proto třeba dalších doplňkových pravidel a zpětnovazebních kanálů.

Co je cílem lidských společností? Meadowsová uvažuje o možnostech jako zisk, růst, přežití, odolnost, rozmanitost nebo evoluce. I tyto cíle mají svou hierarchii. Zdůrazňuje ale právě moc plynoucí z pochopení a pojmenování těchto obvykle implicitních předpokladů.

Naše osobnost není nezávislá na našem výzkumu

Výše diskutovanou kritikou pojetí vědy prostupuje problematika konkrétní osoby a jejího vlivu na výsledky vědecké práce. V tradičním chápání vědy jako akumulace hodnotově neutrálních poznatků a zákonitostí není potřeba příliš řešit, kdo vědu dělá. To se mění ve světě paradigmat, komplexity, sektorálních zájmů, existenčních rizik a etických otázek. Zde se naopak jeví jako přirozená snaha řešit reprezentaci různých hlasů a korigovat strukturální výchylky vědeckého povolání.

Demokratizace, transparentnost, reprezentace různých skupin nebo propojení s politickým procesem nemusí znít jako cesty vedoucí ke zkvalitnění vědy. Ovšem představa, že udržitelnost za nás ve svých kancelářích vymyslí skupina starších bílých mužů se vzděláním z elitních univerzit, takže pak bude stačit udržitelnost přenést do zákonů a vyhlášek, je zjevně lichá.

Současně neexistují intelektuální autority na poli udržitelnosti, které by byly „nezávislé“ — bez vazeb na ministerstva, občanský sektor, univerzity, firmy. Vždy existuje nějaký rámec, podle kterého si utřiďují poznatky a otázky, a nějaká vazba osob na reálný svět.

Podklady, které společenská diskuze a jakýkoliv způsob participace vyžadují, budou muset být mezioborově srozumitelné a transparentní v práci s hodnotovými předpoklady, nejistotou a vlastní pozicí. Vědecká obec by pak fungovala jako zdroj nápadů a zjištění, jejichž validitu lze srozumitelně vysvětlit a srovnat napříč různými paradigmaty.

Lidé se nikdy nedokážou úplně oprostit od vlastních zkušeností a názorů, ale jejich pojmenování a zařazení nám výrazně usnadní orientaci co se týče různých úhlů pohledu. Proto se stále více hovoří o otázkách pozicionality a reflexivity, které usilují o nahlédnutí specifického vztahu vědkyně k jejímu tématu a schopnosti tuto pozici kriticky reflektovat.

↗

V tradičním chápání vědy jako akumulace hodnotově neutrálních poznatků a zákonitostí není potřeba příliš řešit, kdo vědu dělá. To se mění ve světě paradigmat, komplexity, sektorálních zájmů, existenčních rizik a etických otázek. Zde se naopak jeví jako přirozená snaha řešit reprezentaci různých hlasů a korigovat strukturální výchylky vědeckého povolání. Tabulka Ondřej Kolínský

Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta?

Předchozí teoretický vstup letmo nastínil několik zajímavých diskuzí a jistě není dostatečným představením vývoje uvažování o vědě v období po druhé světové válce. Nicméně postačuje k popisu klíčových vzorců, kterými jsou prodchnuty tuzemské diskuze o udržitelnosti, zelené transformaci a nerůstu.

Už Kuhn tvrdil, že jednotlivá paradigmata jsou nesouměřitelná, protože nemluví stejnými jazyky a nelze je snadno porovnat. I velmi pečlivě rešeršované a poctivě uchopené články v české debatě o zelené transformaci, jako jsou ty od Petra Koubského nebo Davida Wagnera, trpí neschopností myslet napříč paradigmaty. Mým cílem není ukázat, že nerůst nebo naopak zelený růst jsou lepšími paradigmaty, ale spíše obhájit udržitelnost jako autonomní a vnitřně konzistentní disciplínu, která na rozdíl od některých svých kritiků pracuje s vědeckými pokroky posledních dekád.

Zajímavé jsou v tomto ohledu letošní výroky Václava Smila o dekarbonizaci, ekonomickém rozvoji a jaderné energii. „Já mívám v těch věcech pravdu, protože vidím jasná čísla. Nemám žádnou ideologii, nejsem nikomu zavázaný. Je snadné vidět svět, když člověk vidí fakta. Většina lidí nechce slyšet fakta,“ říká jeden z nejvlivnějších vědců světa.

V průběhu rozhovoru pak opakovaně zdůrazňuje komplexitu a nepředvídatelnost klimatického systému a návazných dopadů na společnost. Ovšem situace je podle něj bezvýchodná: dekarbonizační plány na třicet nebo čtyřicet let dopředu nelze brát vážně, hnojivo a ocel bez fosilní energie nebudou, jádro nevychází dobře ekonomicky. Aby toho nebylo málo, největší překážkou dekarbonizace podle něj není globální Sever, ale Jih: „Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj [chudých] zemí a nenecháte je v bídě.“

Smil, který ze svých výpočtů ještě před pár lety dovozoval, že růst musí skončit, se nyní posunul k tezi, že růst skončit nemůže, a musí se tedy oteplit. Jak na to přišel? Co se změnilo? Změnil hodnotové předpoklady, zaměřil se na výpočet jiných dat, vzal v úvahu další faktory, přijal jiná společenskovědní paradigmata? Nevíme — a z jeho knih se to nedozvíme.

Slovutný profesor se ve svých vysvětleních opírá o manipulativní argumenty (drogy zabíjejí víc mladých lidí než klima, jsou tedy mnohem větším problémem), aroganci („to může říct jen někdo absolutně technicky nevzdělaný!“) a nezvratné přesvědčení, že čísla a tvrdá data jsou zcela nezávislá na měkkých hodnotách a ukazují nám pravdu. Vidíme tedy odkazy na komplexitu v duchu Ravetze, Funtowicze a Meadowsové, ale už nikoli transparentnost, diskuzi hodnot, přijetí různých výkladů světa a neoddělitelnost hodnot, dat, přírodních a společenských jevů.

Osvícensky si vědu představuje i Dominik Stroukal, když píše, že jen „pokud někdo ignoruje všechno, co věda za poslední staletí zjistila o co nejlepší organizaci ekonomických mezilidských vztahů, může věřit, že k tomu všemu povede násilná socializace ekonomiky“.

Stroukal je anarchokapitalista, v jeho paradigmatu je za násilnou socializaci ekonomiky považován i výběr daní. Představa jakési královny společenských věd, která se několik století zabývala ideálním uspořádáním společnosti, až ho díky ní nyní máme k dispozici, je příjemná, ale zjevně neslučitelná s dnešní realitou a polykrizemi, jimž čelíme.

Podobně autoritativně vyznívá závěrečná poznámka v textu Petra Koubského o bezvýchodné situaci veškeré klimatické politiky: „Bez uskrovnění je k ničemu, s ním je neprosaditelná.“ Jenže demokratická a fungující politika klimatu a dalších planetárních mezí je právě to, o co usilují studia udržitelnosti. Celý obor by tedy z definice měl být odsouzen k neúspěchu. Lidé, kteří mu zasvětili své kariéry, tedy tuto marnost buď dosud neprohlédli, nebo staví své předpoklady na jiných představách světa.

Staré dilema mezi totalitou a svobodným trhem

Na konkrétnějším příkladu téhož dilematu staví i text Davida Wagnera. Wagner rozebírá dilema mezi dobrovolným snížením spotřeby, které už nyní přinášejí různá hnutí, a jeho vynucením ze strany státu. Uvádí příklad spotřeby masa a jeho klimatické stopy — i když téma výrazně rezonuje společností a flexi- a vegetariánské hnutí sílí, celková evropská spotřeba masa spíše stagnuje nebo dokonce roste.

Na jedné straně prý stojí pomalé nekoordinované změny, které mohou těžko adekvátně reagovat na současné naléhavé krize, na druhé „totalita“ zákazů a přídělů. Wagner zde na budoucnost aplikuje přežilé schéma dvacátého století, jež představuje boj mezi individualismem a nuceným kolektivismem. Nevidí prostor mezi extrémními pozicemi: mezi pokračováním současného stavu — kdy vlády stojí v lepším případě nečinně opodál, v horším případě objednávají marketingové kampaně za spotřebu masa —, anebo totalitou.

Studia udržitelnosti si neefektivitu individuální akce dávno uvědomují a kromě zpoplatnění externalit navrhují celou řadu opatření směřujících k větší transparentnosti trhu (informace na etiketách, hodnocení odpovědnosti firem), k podpoře veřejného sektoru (odpovědné veřejné zakázky, výzkum cílený na společenské mise, dotace konzistentní s uhlíkovou neutralitou) či k ochraně přírody a zvířat (vyšší standardy doma i v zahraničí, státem garantované certifikace).

Jde o levná a relativně jednoduchá opatření, která jsou konzistentní jak s koncepcí zeleného růstu, tak nerůstu. Hlavně ale ukazují, že mezi státem a jednotlivci existuje celá řada meziúrovní, na nichž může být změna artikulována a uskutečňována demokraticky. A to jsme ani nehovořili o sociálních hnutích a občanském sektoru.

Představená doporučení v systémovém slovníku Donelly Meadowsové podporují informační toky, negativní zpětné vazby a diskuzi o cílech systému. Podobné efekty může mít také ekonomická demokracie navrhovaná představitelkami a představiteli nerůstu.

Je ale třeba zdůraznit, že některé její prvky jsou dlouhé roky mainstreamem v diskuzích o udržitelnosti právě i v „zelenorůstové“ části spektra — například zahrnování zaměstnanectva a dalších dotčených lidí do strategických rozhodnutí firem (v korporátním slangu nazývané stakeholder governance), horizontálnější vztahy v organizacích (jak je představuje Budoucnost organizací) nebo snaha zahrnout ohled na společnost a přírodu přímo do byznys modelů firem. Platí to ale i pro povinný nefinanční reporting ESG, který povede k větší transparentnosti trhu.

Past „totality“ se podle publicistů, kteří s oblibou sahají po metaforách zmaru a útlaku, skrývá v přijetí pravidel nebo limitů na celospolečenské úrovni. Martin Veselovský se tak dlouho ptá na vazby mezi socialistickým Československem a nerůstovou společností, až si nakonec sám odpoví: „Jaké je pojítko mezi, řekněme socialismem, který může být ve vašem podání prostě vlastně nazýván společností nerůstu?“

Wagner si pro ilustraci dopadů nedostatku v bezrůstové společnosti pomáhá přirovnáním k vězeňským táborům a čtvrt století trvající stagnaci HDP v Itálii. Koubský poznamenává, že stagnace přináší nezaměstnanost a garance pracovních míst navrhovaná nerůstovým hnutím vedla k ekonomickému krachu Sovětského svazu.

Že společnosti mohou ve vztahu ke svým životním zájmům fungovat samoregulačně i bez útlaku, dohledu a násilí, stojí mimo jejich představivost. Naštěstí máme k dispozici rozsáhlou literaturu o obecním vlastnictví (commons), která staví na hlavu představu věčně nenasytného homo economicus, jehož sebedestruktivní sobectví zastaví jedině násilí.

Koncepce zeleného růstu přejímá důraz klasického pojetí udržitelnosti na participativní vládnutí a rozhodování lidí o svém okolí. Teorie a praxe nerůstu pak přináší návrhy na nová demokratická fóra, která by takové diskuze zprostředkovávala v duchu post-normální vědy.

Příkladem mohou být občanská shromáždění, která skutečně přinášejí velmi slibné výsledky. Podobné způsoby rozhodování trpí mnohem menším demokratickým deficitem než úprava tržních parametrů kontrolovaná úzkou skupinou politických a ekonomických elit. Nic naplat, optikou současného paradigmatu se neoliberalismus jeví jako demokracie a participativní vládnutí nebo radikálně demokratické rozhodování o mezích trhu jako „totalita“.

Neúprosná věda apokalypsy a udržitelnost jako pověra

Působí zde i efekt zpětného nazírání minulosti prizmatem našeho chápání současnosti. Wagner takto může napsat, že o „prakticky všech známých — a alespoň jednu generaci funkčních — lidských společnostech od nástupu zemědělství se dá říci, že jejich cílem byl a je růst.“

Wagner cituje data o reálném přírůstku nebo o módních vlnách, ale to nám nic neříká o cíli těchto společností, jak ho samy chápaly, ani o podřízenosti dalším cílům, jak je diskutovala Meadowsová výše. Antropologie nám přináší dobré doklady, že koncepty jako růst nebo představa směnitelnosti různých hodnot nejsou univerzální.

Podobně retroaktivně aplikuje neoklasickou ekonomickou doktrínu Koubský, když říká, že sociální stát je financován „přebytky růstu“. To je sice pravda účetně, ale vůbec ne historicky — růst je novější vynález než sociální stát.

Velká otázka k diskuzi pak je, jestli tvrzení platí ekonomicky — může ekonomika zajistit důstojný život, základní potřeby a udržitelnost a přitom nezkrachovat? Neoklasické ekonomické paradigma nedává moc nadějí, ale nenamlouvejme si, že jde o nějakou věčnou a neměnnou pravdu o lidském druhu. Pořád mluvíme o konkrétní ekonomické teorii, která je nyní navíc pod palbou z různých stran.

Martin Veselovský pak uvedl svého hosta Tadeáše Žďárského rovnou jako „zastánce ideologie nerůstu“. Podobně vědecký redaktor Deníku N Koubský opakovaně označuje nerůst za ideologii a zdůrazňuje, že „[p]ravdu o světě nám mnohem častěji řeknou data než ideologie — ať je jakákoli.“

Ideologií pak pravděpodobně míní určité hodnotové založení, ale není vyloučeno, že se jedná jen o pejorativní slovo pro paradigma. Tyto kategorie nelze ve společenskovědním výzkumu úplně snadno odlišit, data jsou definována a sbírána na základě paradigmatických předpokladů. Současně by pak v tomto smyslu byly ideologií i udržitelnost, zelený růst, zelená transformace a vůbec všechny společenské rámce.

Odideologizovaná data pro hledání pravdy a rozhodování o transformaci poskytuje malý počet stárnoucích přírodovědců, jako je Smil. Na takovém zdroji lze ale těžko založit nějakou politiku, čehož jsou ostatně dokladem Smilova eklektická doporučení — nahradit uhlí plynem, zakázat SUV a urychlit rozvoj elektroaut, omezit neefektivní využívání energie a vyčkávat.

Ale Koubský se nespokojí se slovem ideologie a ještě přiloží: „Za určité shody okolností by se [nerůst] mohl stát masovým duchovním hnutím, zvěstovatelem nových hodnot. Mohl by být svého druhu náboženstvím, jež by kladlo důraz na dobrovolná omezení a kolektivní solidaritu“. Tato replika nepřekvapí lidi, kteří sami experimentují s udržitelností, sdílením, nebo nižší spotřebou, protože jsou na otázky po náboženství zvyklí od svých prarodičů.

Koubskému tak záleží na tom, aby udělal dostatečně tlustou čáru mezi vědou a ideologií, že vykáže udržitelnost do tradičně iracionální sféry spirituality. Je to ale právě Koubský a ostatní citovaní publicisté, kdo by potřeboval spirituální vzpruhu. Popisují totiž svět, v němž nerůst nabízí radikální, ovšem nefunkční řešení, ale o mnoho lepší podle nich není ani pokračování současného trendu beze změn. Smil opakovaně zpochybňuje uhlíkovou neutralitu do roku 2050, Koubský rovnou tipuje konec století.

Navzdory zdůrazňované komplexitě a nepředvídatelnosti systémů mají zmínění pánové velmi jasnou představu, co je a není možné, miliony lidí, které by takové zpoždění stálo život, nejsou v jejich kalkulacích nijak zmíněny. Nezaujatost se v takovém kontextu snadno stává cynismem. Věda podle nich z různých konců objasňuje, proč je náraz nevyhnutelný a mají na to skutečně množství dat zarámovaných historickými paralelami a předpoklady zastaralých společenskovědních škol. Vědecká komunita si ale naštěstí v posledních šedesáti letech neseděla na rukou a máme důvod k naději i mimo spirituální obrodu.

Víme, že s některými hodnotami můžeme pracovat jako s předpoklady. Ostatně naše přežití není nějaká abstraktní situace, kterou sledujeme z pohledu třetí osoby jako v počítačové hře. Viděli jsme, že fakta mohou dobře posloužit diskuzím o paradigmatech a jejich rozvoji, ale nemají valný význam sama o sobě bez hodnotových rámců.

Komplexita a etický rozměr dnešních krizí podle všeho nedovolí najít řešení bez mnohem výraznějšího zahrnutí veřejnosti a různých dotčených skupin, to je málo zpochybňovaný konsenzus. Analýza pákových bodů dobře ukazuje, že pro úpravu komplexních systémů se musíme ptát na hluboké otázky po funkcích, cílech a smyslu a zpochybňovat dříve zažité paradigmatické rámce — sama tato diskuze může přinést citelnější výsledky než roky politických bojů o sazby daní nebo dotací.

Možná největší posun spočívá v uvědomění si vlastních možností a moci svět měnit. Cynické pseudovědecké předpovědi zkázy, kterou máme údajně doloženou naším poznáním „přirozenosti“ lidí a světa, můžeme přejít s klidem. Nějaká míra klimatických změn a jejich důsledky jsou nevyhnutelné, ale to neznamená, že je náš osud předurčen — budoucnost lidské společnosti bude taková, jakou si ji představíme, vymyslíme, dohodneme a vytvoříme.